Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 456/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánPOLICIE - Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Chrudim - Oddělení hospodářské kriminality SKPV
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Chrudim
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
přípravné řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.456.18.1
Datum podání05.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158 odst.3, § 160


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 456/18 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EUROPROFIL, spol. s r. o., se sídlem Slezská 3236, Frýdek-Místek, zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Chrudim, Oddělení hospodářské kriminality SKPV, ze dne 25. 1. 2017, č. j. KRPE-108344-5/TČ-2016-170381-MT, vyrozumění o vyřízení podnětu Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 ZN 175/2014-62, vyrozumění o vyřízení podnětu k dohledu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 KZN 381/2017-12, a sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o podnětu ke kontrole skončené věci ze dne 8. 12. 2017, č. j. 5 NZN 434/2017-41, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Chrudim, Oddělení hospodářské kriminality SKPV, Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá určení toho, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Chrudim, Oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") tím, že uložila podání stěžovatele bez dalšího opatření, a v záhlaví označená státní zastupitelství tím, že neshledala pochybení v postupu policejního orgánu a nenařídila mu ve věci zahájit trestní stíhání, zasáhla do práva stěžovatele podnikat, vlastnického práva a práva na soudní a jinou ochranu. Tyto orgány ve svých rozhodnutích (označených jako "vyrozumění") totiž dospěly k závěru, že z trestního oznámení podaného stěžovatelem ani z předložených dokumentů nelze dovodit závěr o podezření ze spáchání jakéhokoliv trestněprávního jednání, takže nejsou dány podmínky pro postup dle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu. Jako hlavní důvod shledaly především skutečnost, že se ve věci stěžovatele jedná o civilněprávní spor, k jehož vyřízení jsou příslušné obecné soudy a nikoliv orgány činné v trestním řízení. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu v řízení vedeném pod č. j. KRPE-108344-5/TČ-2016-170381-MT setrvat v nečinnosti a přikázat mu, aby zahájil trestní stíhání ve věci podezření ze spáchání trestného činu porušování pravidel hospodářské soutěže.

2. Napadená rozhodnutí státních orgánů dle stěžovatele porušila jeho právo na účinné vyšetřování vyplývající z práv vlastnit majetek, podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a práva na soudní a jinou ochranu zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Stěžovatel zejména uvedl, že nesouhlasí s argumentací orgánů činných v trestním řízení, které shodně vyslovily, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty žádného trestného činu a odkázaly stěžovatele na civilní řízení. Stěžovatel k tomuto namítá, že obrana pouze prostřednictvím civilního řízení by byla naprosto nedostatečná a s ohledem na omezené prostředky civilního řízení nejspíše i neúspěšná. V případě stěžovatele totiž jde o jednání v konkurenčním boji dvou společností nadnárodního charakteru s dosahem do několika států. Také se jedná o objem obchodů v řádu milionů euro. Stěžovatel se proto domnívá, že takováto nekalá obchodní praktika dosahuje intenzity, jakou chrání především předpisy trestního práva. Dále stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a tvrdí, že ochrana základních práv a svobod spočívá i v uložení pozitivní povinnosti státu přijmout opatření k účinnému respektování základních práv a svobod. Stěžovatel spatřuje nezákonný zásah státu v nedodržení pozitivní povinnosti státu přijmout dostatečná opatření k zabezpečení ochrany základních práv a svobod; v tomto případě konkrétně vlastnického práva, práva podnikat a práva na soudní a jinou ochranu. Stěžovatel má za to, že se stát dopustil porušení povinnosti aktivně přispět k ochraně základních práv a svobod právě tím, že nezahájil trestní stíhání, přičemž odkazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Je totiž povinností státu vytvořit pro jednotlivé subjekty právní rámec, v němž se bude jejich podnikání uskutečňovat. Dále ovšem musí vhodné prostředí pro podnikání udržovat. Důležitou podmnožinou tohoto právního rámce jsou pravidla hospodářské soutěže a s tím související "trestání" těch, kdo státem nastavená pravidla porušují. Pokud stát takto nezakročí, porušuje svým nejednáním právo podnikat těch, kteří pravidla hospodářské soutěže dodržují. Stěžovatel v neposlední řadě poukazuje na to, že pokud by se snad rozhodl bránit soukromoprávní cestou, měl by značně ztíženou pozici. Není totiž v jeho silách zjistit, kolik totožných výrobků a v kterých státech bylo vyrobeno a kolik jich bylo a v kterých státech prodáno. Také není schopen přesně zjistit, které konkrétní fyzické osoby se na jednání podílely, a které by tedy mohl navrhnout jako svědky. Konečně nemůže ani určit škodu, která mu vznikla, jelikož nemá přístup k účetnictví konkurenční společnosti. Stěžovatel, vědom si samozřejmě zásady ultima ratio platící v trestním právu, proto nesouhlasí s faktem, že by se měl bránit prostřednictvím civilního řízení, protože se nachází v důkazní nouzi a protože jednání konkurenční společnosti lze beze sporu považovat za natolik závažné, aby je bylo možné trestně stíhat.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí (označených jako "vyrozumění") a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyslovil, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tedy neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít též ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].

7. Je ovšem na místě připomenout, že Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Nicméně požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).

8. Ústavní soud ovšem vždy zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Ústavní soud v největší míře chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu nebyl zcela vyloučen zřejmě jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V posuzovaném případě stěžovatele jde ovšem "toliko" o majetkovou škodu, kterou lze zcela dostatečně a efektivně kompenzovat v civilním řízení.

9. V nyní projednávané věci proto Ústavní soud po prozkoumání rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Právo na účinné vyšetřování totiž není v judikatuře Ústavního soudu (a ani ve stěžovatelem odkazované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva) chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí. Trestní řízení totiž představuje vztah mezi pachatelem a státem a má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv, jako tomu je v nyní projednávané věci, je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Jakkoliv proto nelze opomenout skutečnost, že je povinností státu zajistit řádné vyšetřování, stát tomuto svému závazku dostojí zcela dostatečně tak, že umožní subjektu domáhat se svého práva v civilním řízení.

10. Lze tedy shrnout, že dle českého právního řádu trestní oznámení nemá charakter procesního prostředku k ochraně subjektivních práv. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána a následně i potrestána, totiž ústavní ani žádné jiné zákony České republiky (resp. mezinárodní závazky) nezaručují. Procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení jsou omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody nebo popřípadě na určitou morální satisfakci, to ovšem jen za předpokladu, že orgány činné v trestním řízení zahájí trestní stíhání. Na základě předchozího lze proto konstatovat, že postupem při vyhodnocování trestního oznámení orgány činnými v trestním řízení (s výjimkou shora uvedených zásahů do nejzákladnějších práv typu práva na život spočívajících v absenci pozitivní povinnosti státu je chránit účinným vyšetřováním) nelze zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru