Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 456/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
kupní smlouva
Předkupní právo
neplatnost/relativní
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.456.11.1
Datum podání15.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 140, § 603, § 100 odst.1, § 40


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 456/11 ze dne 28. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. O., zastoupeného Mgr. Michalem Zákravským, advokátem, se sídlem Langrova 7, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010, č. j. 33 Cdo 3371/2008-91, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 3. 2008, č. j. 12 Co 591/2007-70, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2007, č. j. 11 C 143/2006-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 14. 2. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Protože podání mělo vadu - stěžovatel nebyl zastoupen advokátem - byl vyzván k jejímu odstranění ve lhůtě 30 dnů s poučením, že pokud se tak nestane, bude návrh odmítnut. Stěžovatel před uplynutím uvedené lhůty požádal o její prodloužení s ohledem na svůj zdravotní stav, který doložil podrobnou lékařskou zprávou. Této jeho žádosti bylo vyhověno a byla mu stanovena nová 30 denní lhůta k nápravě nedostatků podání. Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 6. 2011, byla vytýkaná vada odstraněna a byly tak vytvořeny podmínky pro meritorní přezkum ústavní stížnosti.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").

V řízení před obecnými soudy vedl stěžovatel proti České republice - Ministerstvu obrany spor o nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy na prodej spoluvlastnického podílu v rozsahu ideálních 3/4 pozemku parc. č. 509/7 v katastrálním území Chválkovice. Stěžovatel uvedl, že je spoluvlastníkem ideální 1/4 uvedeného pozemku a tvrdil, že došlo k porušení jeho zákonného předkupního práva, neboť předchozí spoluvlastníci prodali své spoluvlastnické podíly na předmětném pozemku žalované, aniž mu před tímto prodejem své spoluvlastnické podíly nabídli ke koupi. V průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnila žalovaná námitku promlčení. Soud tuto námitku akceptoval a žalobu z tohoto důvodu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jehož podstatou byla polemika s názorem soudu prvního stupně v otázce počátku běhu promlčecí doby. Tato otázka byla soudem prvního stupně posouzena tak, že lhůta počala běžet dnem uzavření kupní smlouvy. Naproti tomu stěžovatel tvrdil, že promlčecí lhůta počala běžet dnem, kdy byl proveden zápis vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v uvedené sporné otázce plně akceptoval jeho názor.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu s tím, že otázku zásadního právního významu spatřoval v řešení sporné otázky počátku běhu promlčecí doby. Dovolací soud dovolání připustil, neboť dospěl k závěru, že tato otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena a její řešení má dopad do širšího kontextu soudní praxe, a má proto zásadní význam. Následně dovolání zamítl a zaujal právní názor, že promlčecí doba začne běžet dne následujícího po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto právním názorem Nejvyššího soudu polemizuje. Domnívá se, že odporuje jeho závěrům vyjádřeným v odůvodnění rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2001. Zde se Nejvyšší soud zabýval rozlišením zákonných pojmů "dne vkladu do katastru" a "dne, kdy nastaly účinky vkladu", přičemž uzavřel, že zákon nestanoví fikci, podle níž by dnem vkladu byl jiný den než ten, kdy byl vklad skutečně proveden. Právě v odporujícím si výkladu spatřuje stěžovatel zásah do svých základních práv garantovaných ústavním pořádkem.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před obecnými soudy. Pokud se tedy (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Sjednocovat judikaturu obecných soudů výkladem podústavního práva je výsostným oprávněním Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Ústavnímu soudu nepřísluší do této pravomoci Nejvyššího soudu zasahovat.

V dané věci Nejvyšší soud využil své pravomoci a vyslovil sjednocující právní názor na počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy v důsledku porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka. Názor vyslovený Nejvyšším soudem ve stěžovatelem napadeném rozsudku odpovídá znění zákona, je logicky zdůvodněn, není extrémně formalistický a má oporu v provedeném dokazování. Námitka stěžovatele, že je v rozporu s názorem téhož soudu vyjádřeném v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1625/2001, není opodstatněná. Předně by nemohla být důvodem pro uplatnění derogační pravomoci Ústavního soudu ani kdyby se zakládala na pravdě, neboť mělo-li by pochybení dovolacího soudu spočívat pouze v tom, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s názorem vyjádřeným v jiném svém rozhodnutí, samo o sobě by to intenzity porušení ústavně chráněných práv nedosáhlo, leda by šlo o extrémní exces, jak je na to poukázáno shora. Tak tomu v daném případě nejen není, ale Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzený rozpor. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1625/2001 pouze vyložil rozdíl mezi zákonnými pojmy "den zápisu do katastru nemovitostí" a "den účinku vkladu". Tento výklad není v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu v této věci, ale naopak z uvedeného výkladu vychází, protože úvahy soudu jsou postaveny na rozdílu obou uvedených pojmů. Základem právního názoru dovolacího soudu je totiž závěr, že promlčecí doba pro uplatnění námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy v důsledku porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka počíná běžet ode dne účinku vkladu a nikoliv ode dne zápisu vkladu, jak se domnívá stěžovatel.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru