Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 454/01Usnesení ÚS ze dne 17.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.454.01
Datum podání25.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38

99/1963 Sb., § 132, § 153


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 454/01 ze dne 17. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, č.j. 22 Co 160/2001-84, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 9. 1999, č.j. 5 C 462/95-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, vyplývá následující skutkový stav věci. Žalobou ze dne 20. 4. 1995 se žalobci (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) PaeDr. A. T. a Ing. J. T. domáhali po stěžovatelce (žalované v řízení před obecnými soudy) náhrady škody způsobené stěžovatelkou. Žalobě okresní soud, ústavní stížností napadeným rozhodnutím, částečně vyhověl, a to co do částky 127.951,- Kč, když současně co do částky 1.800,- Kč řízení zastavil a co do částky 1.070,- Kč žalobu zamítl. Meritem věci byl spor o to, jestli stěžovatelka jako podílová spoluvlastnice statku v Popovicích, svým jednáním způsobila žalobcům škodu na chovu kalifornských žížal a na materiálu, který měli žalobci pěstovat na uvedeném statku stěžovatelky s jejím souhlasem, když ke zničení tohoto chovu mělo dojít v důsledku rozhodnutí a jednání stěžovatelky, která silážní žlab, ve kterém byl chov umístěn, potřebovala vyklidit pro plánované stavební práce na statku a uvedený chov byl následně také zničen vyčištěním tohoto žlabu. Jak vyplývá z výpovědi stěžovatelky uvedené v rozhodnutí okresního soudu a kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje a ani nenamítá nic proti protokolaci její výpovědi (stejně jako neuvedla, že by zpochybnila protokolaci jiných výpovědí), stěžovatelka v podstatě uvedla, že jí žalobce navštívil, chtěl se s ní dohodnout, stěžovatelka souhlasila s využitím jejího majetku a rovněž tak při vyklizování silážního žlabu byla srozuměna s tím, že je využíván žalobci. Jak je pak uvedeno v rozhodnutí okresního soudu, tato skutečnost byla potvrzena i dalšími svědeckými výpověďmi. Na základě výpovědi žalobců a stěžovatelky, velkého množství svědeckých výpovědí a listinných důkazů pak okresní soud dospěl po velmi obsáhlém, pečlivém a podrobném dokazování k názoru, že z větší části lze žalobě žalobců vyhovět. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém v podstatě namítala rozpory některých svědeckých výpovědí, zmiňovala navrhovaný výslech svědka B., namítala, že nelze jednoznačně určit, zda-li její odpovědnost je založena ustanovením § 415 o. z. anebo § 420 odst. 2 o. z. a namítla dále, že soud nehodnotil případnou spoluzodpovědnost poškozeného. Odvolací soud, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že stěžovatelka s chovem souhlasila, a přesto bez výstrahy nechala žlab vyvézt. Protože žalobci doložili v průběhu jednání všechny podmínky nutné k uplatnění odpovědnosti za škodu dle § 420 o. z., tak okresní soud návrhu správně vyhověl. Odvolací soud dále konstatoval, že ani on neshledal spoluzavinění žalobců a dále uvedl, že doplňování řízení výslechem svědka B. považuje za nadbytečné.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka k poštovní přepravě dne 24. 7. 2001 ústavní stížnost a navrhla jejich zrušení, protože se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, obdobně jako ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, že rozsudky postrádají náležité hodnocení provedených důkazů a naopak okresní soud důkazy "prezentoval tendenčně". Rovněž uvedla, že se obecné soudy nezabývaly "evidentními rozpory" ve výpovědích žalobců a jimi navržených svědků. Stěžovatelka dále namítla, že v rozsudku krajského soudu je zřejmě omylem uvedeno: "Že žalovaná s tímto chovem souhlasila vyplývá i z toho, že za onemocněného žalobce na přelomu let 1992/1993 zajistila prostřednictvím svých zaměstnanců závady v oteplení silážního žlabu.", a to i přesto, že toto tvrzení nikdo před okresním soudem neuvedl a ani nebylo předmětem dokazování.

Stěžovatelka podáním ze dne 21. 3. 2002 navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, vyjma námitky o nesprávném tvrzení odvolacího soudu v jeho rozhodnutí, pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže soudy nerozhodly v souladu s jejím názorem. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Ústavní soud dále konstatuje, že již několikrát vyložil svůj názor, že obecný soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, ale pouze ty, které považuje za potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci. Podle této konstantní judikatury dále platí, že rozhodnutí o rozsahu dokazování patří do výlučné pravomoci obecných soudů. Do tohoto nezávislého rozhodování Ústavní soud zasáhne jen tehdy, jestliže by shledal, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a soudní rozhodnutí je tedy výsledkem libovůle při rozhodování. To však dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případu nelze v žádném případu konstatovat. Byť lze odvolacímu soudu vytknout jistou stručnost jeho odůvodnění a také obecnost konstatování o neprovedení výslechu svědka B., tak nelze v žádném případě konstatovat, že by se nevypořádal s námitkami stěžovatelky. S jejími námitkami se odvolací soud vypořádal tím, že přezkoumal skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal na nich nic protiprávního a naopak je shledal dostatečnými pro rozhodnutí ve věci, když následně v souladu s tím konstatoval, že výslech svědka B. považuje za nadbytečný. K tomu Ústavní soud znovu opakuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudů obecných a Ústavním soud je v tomto případě oprávněn a povinen zasáhnout jen v případě, kdy by vykonaná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. To však Ústavní soud neshledal. Naopak v posuzovaném případu je zřejmé, že okresní soud jako podklad pro své rozhodnutí provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování, když následně ve svém rozhodnutí provedl jeho velmi pečlivé zhodnocení, na kterém pak založil zcela ústavně konformní právní závěr. Za takto zjištěného stavu tak nelze v žádném případě obě rozhodnutí obecných soudů označit za protiústavní a Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a svým rozhodnutím zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud uvedl ve svém rozsudku mylně větu o onemocnění žalobce na přelomu let 1992/1993 a o zajišťování oteplení silážního žlabu stěžovatelkou v tomto období, Ústavní soud konstatuje, že i kdyby šlo o skutečnost, která by nevyplývala z provedeného dokazování, tak i její uvedení v rozsudku odvolacího soudu by mohlo být hodnoceno nanejvýš jako "nadbytečné", avšak v žádném případě by nebylo samo o sobě způsobilé k založení protiústavnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to vzhledem k výše uvedeným úvahám Ústavního soudu o zcela dostatečně provedeném dokazování soudem prvního stupně, když o této skutečnosti soud prvního stupně ve zhodnocení provedeného dokazovaní v závěru svého rozhodnutí navíc ani nehovoří, a dále vzhledem k citovanému přezkoumání skutkového stavu odvolacím soudem. Ústavní soud nad rámec této úvahy pouze upozorňuje, že stěžovatelka zřejmě přehlédla, že toto tvrzení však bylo uvedeno žalobcem již v žalobě, což je zachyceno na druhé straně rozsudku soudu prvního stupně, kde okresní soud konstatuje obsah žalobního návrhu.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 7. 2002

.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru