Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 453/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.453.15.1
Datum podání12.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 391 odst.1, § 393 odst.1, § 397, § 407


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 453/15 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky FOXY Holding, a. s., adresa Polská 1211/26, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem, se sídlem Kosmova 20/961, 702 40 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 23 Cdo 4052/2014-92, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2014, č. j. 8 Cmo 25/2014-70, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2013, č. j. 4 Cm 84/2011-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 4 Cm 84/2011-50, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 500.000 Kč (výrok I.) jako smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, kterýžto nárok na ni byl postoupen; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně jako nedůvodný, neboť byl promlčen. Smluvní pokuta byla žalobkyní požadována za období od 1. října 2006 do 20. srpna 2007 a žaloba došla soudu dne 24. října 2011. S ohledem na § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), který stanovuje obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, byla žalovaným vznesená námitka promlčení důvodná.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 8 Cmo 25/2014-70, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 obch. zák.) a počala s ohledem na časový úsek, za který byla smluvní pokuta uplatňována (od 1. října 2006 do 20. srpna 2007), běžet dnem následujícím po skončení tohoto úseku, tj. 21. srpna 2007. Odvolací soud neuznal námitku žalobkyně, že promlčecí doba počala běžet až dne 6. listopadu 2007 (vzhledem k datu splatnosti vyúčtované smluvní pokuty uvedené na faktuře, což bylo 5. listopadu 2007). Zdůraznil, že s ohledem na kogentnost § 393 odst. 1 obch. zák. začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, nikoliv dnem, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu. Odvolací soud považoval za nesprávný názor žalobkyně, podle něhož žalovaný podpisem listiny nazvané "Inventarizace majetku a závazků" uznal svůj závazek. V této souvislosti uvedl, že žalovaný svým podpisem na předložené listině pouze stvrdil správnost údajů, nevyjádřil však výslovně svoji vůli závazek ze smluvní pokuty uznat.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 23 Cdo 4052/2014-92, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolatelkou nastolenou otázku, zda s odsouhlasením inventarizace majetku a závazků je spojena vůle směřující k uznání dluhu, odvolací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1248/2005, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nejprve popisuje rozhodující skutečnosti, okolnosti celého sporu a rekapituluje obsah jednotlivých podání i napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že zásadní pro celý spor je posouzení otázky odsouhlasení závazků účastníků žalovaným, resp. zda toto odsouhlasení lze považovat za jeho vůli uznat tyto závazky. Nesouhlasí s odkazem Nejvyššího soudu na jeho předchozí rozsudek sp. zn. 32 Od 1248/2005, neboť v tehdejší věci se jednalo o odlišnou situaci (odsouhlasení inventarizace pohledávek bylo provedeno podpisem hlavní účetní a listina neobsahovala mimo výčet pohledávek, podpis účetní, razítko a datum a místo žádný jiný text). Ve stávající věci odsouhlasení provedla osobně fyzická osoba, které se tato inventarizace týká, a navíc z textu listiny podle názoru stěžovatelky jednoznačně vyplývá uznání závazku. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevyužil možnosti uvedené údaje zpochybnit, lze podle stěžovatelky pokládat jeho podpis za uznání závazku co do důvodu i výše, jak má na mysli § 323 obch. zák.

III.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je toliko polemika se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích soudů, aniž by však byl tento protichůdný názor vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatelka totiž v podstatě jen zpochybňuje skutkové a právní závěry soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

8. V dané věci stěžovatelka namítá, že soudy měly jinak posoudit listinu nazvanou "Inventarizace majetku a závazků", přičemž její schválení žalovaným měly považovat za uznání závazku. Současně vyslovuje nesouhlas s odkazem Nejvyššího soudu na předchozí judikaturu (rozsudek sp. zn. 32 Odo 1248/2005) s tím, že se mělo jednat o odlišnou situaci. Právě takováto argumentace, navíc v podobě polemiky s názorem Nejvyššího soudu, představuje výše uvedenou situaci, která staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance. K samotné věci lze pouze stručně dodat, že soudy provedly dostatečné dokazování, své závěry, ať již skutkové nebo právní, řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnily a nelze v nich spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.

9. K polemice stěžovatelky s právními závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud už jen krátce podotýká, že ani nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva, zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. To se však ve stávající věci nestalo.

10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru