Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4524/12 #2Usnesení ÚS ze dne 27.06.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poplatek/osvobození
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.4524.12.2
Datum podání29.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.m

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4524/12 ze dne 27. 6. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandre Lobkowicze, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2012, č. j. 30 Co 351/2012-23, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. července 2012, č. j. 64 C 349/2011-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. července 2012, č. j. 64 C 349/2011-18, zastavil řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 15,507.016 Kč s příslušenstvím z důvodu její odpovědnosti za škodu, která mu vznikla tím, že v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 nemohl vybírat smluvní, resp. obvyklé nájemné, z bytů v domě v jeho vlastnictví. Důvodem pro zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku ze strany žalobce.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. 30 Co 351/2012-23, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce vycházel z toho, že řízení, v němž se domáhá zaplacení výše uvedené částky po státu z důvodu jeho odpovědnosti za škodu, mělo být podle § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), od placení soudního poplatku osvobozeno. Žalobce svůj názor opíral i o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 a sp. zn. II. ÚS 2432/08, jakož i o konstantní judikaturu Městského soudu v Praze, který v řadě řízení se stejným skutkovým a právním základem soudní poplatek nevyměřil. Odvolací soud zdůraznil, že není významné, jak nárok právně posuzuje žalobce; toto je naopak povinností soudu. Ze skutkového vylíčení žaloby je přitom zřejmé, že žalobce se domáhá zaplacení peněžité pohledávky jako náhrady za omezení vlastnického práva. Takto vymezený skutek i s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 nemůže být posouzen z titulu náhrady škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), ale lze jej posuzovat jako právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Na tomto závěru nemění podle odvolacího soudu ani úvaha Ústavního soudu vyjádřená v bodě 19. citovaného stanoviska, že při absenci bližší úpravy praktických otázek je nutno postupovat analogicky podle zákona o odpovědnosti státu. Zákon o soudních poplatcích upravuje jednoznačně, že je-li předmětem peněžité plnění, je žalobce povinen zaplatit poplatek za řízení ve výši 5% z této částky. Co do poplatkové povinnosti týkající se žaloby na náhradu za nucené omezení vlastnického práva zde tedy nechybí "úprava praktické otázky", jak měl na mysli Ústavní soud v citovaném stanovisku. Odvolací soud uzavřel, že se v dané věci nejedná o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci, ale o odlišný nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, proto toto řízení není osvobozeno od placení soudního poplatku. Za nepřípadnou považoval odvolací soud i námitku žalobce, že výzva k úhradě soudního poplatku měla být doručena nejen právnímu zástupci, ale také přímo žalobci. Tato otázky byla judikatorně vyřešena i Ústavním soudem (k tomu viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1597/12).

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně jeho povinnosti platit soudní poplatek a jejich rozhodnutí považuje za zcela vybočující z konstantní judikatury. Poukazuje přitom na celou řadu řízení se stejným skutkovým a právním základem vedených u obou soudů, v nichž soudní poplatek vyměřen nebyl. Opakovaně vyslovuje názor, že měl být od placení soudního poplatku osvobozen na základě § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jeho nárok je postaven na protizákonné regulaci nájemného, čímž bylo omezeno jeho vlastnické právo, neboť v jiné situaci (při existenci volného trhu) by mohl z pronájmu inkasovat několinásobně vyšší částky. I v ústavní stížnosti poukazuje na bod 19. stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, z něhož vyplývá, že by se při uplatňování náhrady mělo postupovat analogicky podle zákona o odpovědnosti státu, což také učinil.

III.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

7. Hlavním argumentem stěžovatele, o který opírá svůj názor, že měl být osvobozen od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z čl. 11 odst. 4 Listiny, je citace ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích.

8. Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru