Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 45/94Nález ÚS ze dne 25.01.1995Meze, v nichž Ústavní soud překoumává rozhodnutí obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/3 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.45.94
Datum podání21.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 91 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 73 písm.a, § 128, § 46 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995

N 5/3 SbNU 17

Meze, v nichž Ústavní soud překoumává rozhodnutí obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci o ústavní

stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12.

1993, sp. zn. 14 Co 446/93, za účasti Městského soudu v Praze jako

účastníka řízení a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze,

U nemocnice 2, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1993, sp. zn.

14 Co 446/93, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze

dne 1. 6. 1993, čj. 16 C 79/92-26, kterým byl zamítnut návrh

navrhovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z 18. 12. 1991, daná

navrhovatelce dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce

(dále jen ZP), je neplatná. V odůvodnění svého rozhodnutí městský

soud uvedl, že navrhovatelka porušila pracovní kázeň závažným

způsobem, neboť je nepochybné, že zaměstnavatel jí poskytl

pracovní volno bez náhrady mzdy do 22. 10. 1990, tj. do data, do

kdy trvala její expertiza na základě smlouvy PZO Polytechna

a Rehabilitačním centrem v Benghazi, na kterou se navrhovatelka ve

své žádosti o pracovní volno z 29. 9. 1988 odvolávala. Tvrzení

navrhovatelky o tom, že jí bylo pracovní volno uděleno na dobu

neurčitou, vyhodnotil městský soud jako tvrzení ryze účelové,

s tím, že pokud si navrhovatelka sama sjednala bez vědomí PZO

Polytechna a předchozího souhlasu žalovaného další práci v jiném

zdravotnickém zařízení v Libyi, pak je tomu tak bez souhlasu

žalovaného, neboť ten, dodatečně jí udělen dopisem z 21. 6. 1991,

byl odvolán dalším dopisem z 13. 8. 1991, jímž byla navrhovatelka

vyzvána k nástupu do zaměstnání. Vzhledem k tomu, že této výzvy

navrhovatelka neuposlechla a do zaměstnání nenastoupila, běží

neomluvená absence a výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. f) ZP,

tj. závažné porušení pracovní kázně, byl dán. Navrhovatelka ve své

ústavní stížnosti namítala nesprávnost napadeného rozhodnutí a na

odůvodnění svého návrhu uvedla, že dopisem ze dne 21. 6. 1991

došlo mezi ní a jejím zaměstnavatelem k dohodě o změně sjednaných

pracovních podmínek tak, že bude vykonávat práce pro svého

zaměstnavatele až počínaje prvním dnem po ukončení jejího

pracovního pobytu v cizině, přičemž pokud soudy zaujaly právní

názor, že jedna ze smluvních stran může takovou dohodu

jednostrannými úkony změnit, uložil tak navrhovatelce povinnost

plnit něco, co zákon neukládá, totiž pracovat za jiných nežli

sjednaných podmínek a současně jím takto byla uložena povinnost

nad rámec zákona. V těchto souvislostech pak dovodila, že napadené

rozhodnutí porušuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listiny) a čl. 4 odst. 1 Listiny. Konečně zdůraznila, že

napadené rozhodnutí založilo nerovnost účastníků smluvního vztahu,

když připustilo, že jedna ze smluvních stran není vázána dohodou

a může ji jednostranně vypovědět. Městský soud ve svém vyjádření

k návrhu navrhovatelky uvedl, že zamítavý výrok soudu prvého

stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru potvrdil

proto, že dospěl k závěru, že ze strany navrhovatelky došlo

k závažnému porušení pracovní kázně a naplnění výpovědního důvodu

dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) ZP, neboť si bez souhlasu

svého zaměstnavatele sjednala další pracovní zařazení v cizině,

a to nad rámec původní dohody a následně neuposlechla jeho výzvy

k nástupu do zaměstnání a tak se dopouštěla neomluvené absence.

Dále městský soud ve svém vyjádření odmítl porušení principu

rovnosti stran v pracovním poměru, když odkázal na právní úpravu

obsaženou v § 128 odst. 1 a 2 ZP a ustanovení § 28 odst. 2 a § 30

odst. 1 vl. nař. č. 223/1988 Sb., z nichž dovodil, že pokud dle

této právní úpravy na čerpání pracovního volna nemá pracovník

nárok, pak souhlas organizace s čerpáním pracovního volna může být

jako jednostranný právní úkon fakultativní povahy odvolán. V dané

věci, jestliže sama navrhovatelka porušila původně sjednané

podmínky, pak nic nebránilo zaměstnavateli souhlas s čerpáním

volna odejmout a vyzvat ji k nástupu do zaměstnání. Takovémuto

pokynu je pracovník povinen se podřídit dle § 73 písm. a) ZP,

přitom vlastní obsah pracovních podmínek odvoláním souhlasu nebyl

dotčen. Vedlejší účastník Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve

svých vyjádřeních odkázal na odůvodnění, která jsou obsažena

v rozsudcích obou stupňů, s tím, že tvrzení, obsažená v ústavní

stížnosti nemají podklady v důkazním řízení, které bylo provedeno

a navíc stěžovatelka naprosto bez souvislosti odkazuje na čl. 2

odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Závěrem navrhl, aby ústavní

stížnost byla jako naprosto neopodstatněná odmítnuta.

Nutno

předeslat, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů (čl.

91 odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci

v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy

nepřipouštějí dovolání, to vše však za předpokladu, že napadeným

rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající

právě v porušení základních práv a svobod a to konkrétně čl. 2

odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než se

věcí skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16C 79/92 a poté, co znovu

provedl důkaz listinnými důkazy (tj. dohodou ze dne 15. 8. 1988,

dopisem navrhovatelky ze dne 29. 9. 1988, přípisem zaměstnavatele

ze dne 30. 9. 1988, přípisem Polytechny ze dne 17. 4. 1991,

přípisem zaměstnavatele ze dne 21. 5. 1991, přípisem ze dne 21.

6. 1991 a dalším přípisem zaměstnavatele ze dne 13. 8. 1991

a konečně přípisem ze dne 18. 12. 1991), zjistil, že soudy obou

stupňů v rámci volného hodnocení provedených důkazů učinily závěr,

že výpověď navrhovatelce byla daná platně. Ústavní soud pak dospěl

k závěru, že nebylo porušeno navrhovatelkou tvrzené základní právo

nebo svoboda (čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny), neboť soudy

řádně zjistily skutkový stav věci a to způsobem, který je stanoven

procesními předpisy, navíc ani odlišné právní posouzení by nemohlo

přivodit pro navrhovatelku příznivější rozhodnutí ve věci. Kromě

toho uvedený čl. 2 odst. 1 Listiny stanovící, že nikdo nesmí být

nucen činit, co zákon neukládá a čl. 4 odst. 1 Listiny stanovící,

že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích nemohou být pojmově dotčeny také proto, že napadené

rozhodnutí je rozhodnutím na určení a nikoliv plnění, navíc

takovým, které dokonce deklaruje neboli určuje právě neexistenci

práv a povinností, jimiž se cítí navrhovatelka nucena. Pro úplnost

Ústavní soud uvádí, že při projednání předmětného návrhu měl na

paměti ústavní princip nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy,

z něhož mimo jiné plyne zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená

v § 132 o.s.ř., což současně znamená, že Ústavní soud není

oprávněn k novému hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se

s takovým hodnocením sám neztotožňoval, vyjma těch případů, kdy by

zjistil, že byly současně porušeny ústavně procesní principy,

např. čl. 36 Listiny, kde je upraveno právo na soudní ochranu; čl.

37 odst. 3 Listiny, který upravuje zásadu rovnosti účastníků

řízení; čl. 38 Listiny, který upravuje vedle práva na zákonného

soudce zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti a dále důkazy

sám zopakoval. Mimo to podstata ústavní stížnosti v dané věci je

založena na polemice s právními názory soudů obou stupňů

a v zásadě jen opakuje argumenty, které obsahovalo odvolání. Zcela

na závěr Ústavní soud znovu uvádí, že mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a to včetně

jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným

rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod,

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy. Jinými slovy ne každá nezákonnost zakládá též

protiústavnost resp. porušení základních práv a svobod, zaručených

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy

a je také důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavnímsoudem.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 1. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru