Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 45/04Usnesení ÚS ze dne 16.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkhmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.45.04
Datum podání23.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

463/1991 Sb., čl.

482/1991 Sb., § 4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 45/04 ze dne 16. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem v neveřejném jednání ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. M. V., směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 1 Cad 82/2003, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 23. ledna 2004 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), podání, označené jako ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu v Praze ze dne 5. května 2003, č.j. KÚ 25793/2003 SOC 77722003/Rast. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kouřim ze dne 26. března 2003, č. j. 90/2003, 132/2003, jímž byla zamítnuta jeho žádost o dávku sociální péče, neboť stěžovatel nebyl považován za osobu sociálně potřebnou.

Stěžovatel především uvedl, že je mu známo postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, a poukázal na jeho judikaturu, konkrétně na rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 269/99; sp. zn. I. ÚS 336/2000 a sp. zn. II. ÚS 431/01. V nich se Ústavní soud zabýval podmínkami, kdy nesprávná aplikace jednoduchého práva měla za následek porušení základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že takové porušení některých norem v důsledku interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a zakládá dotčení na základních právech.

Stěžovatel dospěl k závěru, že i v jeho případě nastala takováto extrémní interpretace práva v rozporu s jeho skutečným obsahem, v důsledku které došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení mělo spočívat v tom, že stěžovatel nebyl shledán sociálně potřebným, jelikož při součtu příjmů v rodině bylo zjištěno, že tyto jsou vyšší, než je životní minimum, stanovené zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Proto stěžovatel nesplnil podmínky ustanovení § 4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal přitom na skutečnost, že kdyby nájemné, které mu plyne z nemovitosti, neinvestoval společně s částí invalidního důchodu, došlo by k veřejnému ohrožení, neboť uvolněná střešní krytina na předmětné nemovitosti skutečně ohrozila občany města Kouřimi. Stěžovatel dále poukázal na svůj špatný zdravotní stav i na současný stav, kdy byl nucen převést nemovitost na svého syna, ačkoliv to neměl v úmyslu, aby tím částečně splatil svůj dluh. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl zrušit napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

K ústavní stížnosti se za účastníka - Městský soud v Praze - vyjádřila předsedkyně senátu 1 Cad. Ta uvedla, že v ústavní stížnosti stěžovatel předložil námitky shodné s těmi, které uplatnil v průběhu řízení před soudem, a se kterými se účastník již vyrovnal. Navrhla proto ústavní stížnost odmítnout.

Za vedlejšího účastníka - Krajský úřad středočeského kraje se vyjádřil jeho ředitel. Ten odkázal na napadené rozhodnutí krajského soudu, ze kterého plyne, že postup vedlejšího účastníka byl zcela v souladu s právním řádem. Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 1 Cad 82/2003. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Stěžovatel byl poučen o možnosti podat proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a k tomu mu byla stanovena lhůta v trvání dvou týdnů od doručení rozhodnutí soudu prvého stupně. Jak je patrno ze spisu Městského soudu v Praze, stěžovatel tak ve stanovené lhůtě neučinil, resp. neučinil tak vůbec.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a případné kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. V tomto případě stěžovatel nevyužil všech procesních nástrojů, které mu k ochraně jeho práv příslušely, když se s kasační stížností neobrátil na Nejvyšší správní soud. Jakkoli je dvoustupňové řízení ve správních věcech v českém právním řádu novum, zákon. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, vešel v účinnost ke dni 1. ledna 2003, bylo věcí stěžovatele, aby, řádně poučen, dbal svých práv.

Účelem právního zastoupení před Ústavním soudem je zajistit, aby byla předkládána kvalifikovaná podání, která může Ústavní soud projednat věcně, a nikoli podání, která nelze meritorně projednat. V daném případě nesplnilo právní zastoupení účel, k němuž bylo zákonodárcem určeno, neboť námitky uplatněné v ústavní stížnosti bylo možné uplatnit v kasační stížnosti.

Navíc z připojeného spisu Městského soudu v Praze přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení ústavních práv stěžovatele při projednávání jeho žaloby, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje.

Dle ustanovení § 75 je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. S ohledem na uvedené okolnosti nezbylo než podání jako nepřípustné odmítnout postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2004

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru