Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 446/21 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.446.21.1
Datum podání16.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 446/21 ze dne 14. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem Hroznová 470/13, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2018 č. j. 6 T 152/2012-1552, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2019 č. j. 3 To 40/2019-1615 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 846/2020-1710, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo v řízení před obecnými soudy porušeno jeho základní právo být stíhán jen z důvodu a způsobem stanovených zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení procesních stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na uplatnění státní moci pouze v případech, mezích a způsobech stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodoval (poprvé) ve věci již rozsudkem ze dne 7. 1. 2014 pod č. j. 6 T 152/2012-1169; k odvolání státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2015 č. j. 3 To 563/2014-1226, rozsudek prvostupňového soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích bylo uloženo, aby znovu vyslechnul oba poškozené a jejich výslechem případně ustanovil další osoby, které bude potřeba k některým otázkám vyslechnout, přičemž při výslechu měl soud důsledně porovnávat svědecké výpovědi s obsahem protokolů o dřívějších výpovědích svědků a odstraňovat rozpory. Dne 13. 9. 2016 byl Okresním soudem v Českých Budějovicích vyhlášen rozsudek pod č. j. 6 T 152/2012-1320, kterým byl (mimo jiné) stěžovatel zproštěn obžaloby. K pořadí druhému odvolání státního zástupce byl tento rozsudek částečně zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo důsledněji hodnotit záznamy telefonních hovorů v konfrontaci s tvrzením poškozených. Okresní soud v řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozsudku, přistoupil k vynucené změně ve složení senátu a celé hlavní líčení muselo být provedeno znovu.

3. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu vydírání dílem podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, dílem podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a pokračujícím zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Spáchání uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil tím, že jakkoliv se k němu jako k policistovi "dostala" informace o tom, kdo byl pachatelem určité konkrétní vyšetřované dopravní nehody, tuto informaci nepředal příslušným orgánům a následně dokonce spolu s dalším obviněným měl po poškozených vymáhat částku 300 000 Kč s tím, že jinak z titulu svého služebního postavení zařídí, aby byli trestně stíháni za ublížení na zdraví a krádež vozidla (pozn.: jednalo se o jednání rozsáhle popsané v napadeném rozsudku, přičemž Ústavní soud si na něj dovoluje pro stručnost odkázat). Stěžovateli byl za spáchání předmětných zločinů uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce trvání čtyř let.

4. Krajský soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že vzhledem ke všem provedeným důkazům a z nich dovozeným skutkovým okolnostem případu není důvod pochybovat o správnosti závěrů okresního soudu. Současně krajský soud uvedl, že okresní soud jednání stěžovatele po právní stránce kvalifikoval správně. Jako zásadní přitom označil prokázání jednání spočívajícího v protiprávním způsobu vymáhání finanční hotovosti a vyhrožování, resp. pohrůžku jiné těžké újmy - zde konkrétně policejním zásahem, prováděním domovních prohlídek, jejich výslechy, hrozbu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. O uvedeném přitom podle soudu dostatečně svědčily i pořízené odposlechy.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konkrétně uvedl, že stěžovatelem formulované dovolací námitky (namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a nesouhlas s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších instancí) nejsou obecně způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I přes tento závěr se však Nejvyšší soud k uvedeným argumentům postupně vyjádřil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy a následně je hodnotil ve vzájemných souvislostech; zejména krajský soud poté hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, vědom si nevěrohodnosti určitých částí výpovědí poškozených. Nejvyšší soud současně konstatoval, že z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze připustit, že tento poněkud trochu nešťastně uvedl, že je vázán právním názorem soudu druhého stupně a mu nezbývalo než převzít hodnocení důkazů krajského soudu. Jak zcela správně ovšem konstatoval krajský soud, soud prvního stupně nebyl vázán názory soudem druhého stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, neboť nešlo o právní názor ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu, který se může vztahovat k otázkám hmotného a procesního práva. V závěru napadeného usnesení se soud vyjádřil též k námitkám stran hodnocení důkazů soudy nižších instancí či porušení zásady in dubio pro reo, přičemž uzavřel, že v řízení nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti (opakovaně) tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v posuzované věci v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo z nich nevyplývají. Poukazuje přitom na namítaný "nestandartní" postup krajského soudu, který opětovně rušil rozhodnutí prvostupňového soudu, který stěžovatele neshledal vinným z přisuzovaného zločinu. Krajský soud podle stěžovatele hodnotil provedené důkazy jinak, než soud nalézací a odůvodnění svého rozhodnutí opřel o skutkové závěry, které nemají oporu v reálně provedených důkazech. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry o své spoluúčasti na páchání zločinu, když podle něj jde o spekulace a úvahy prakticky výlučně soudu odvolacího, neboť okresní soud činil závěry jiné; pokud ve svém třetím rozhodnutí se ztotožnil s podanou obžalobou, tak takto učinil proto, že se cítil být vázán právním názorem soudu nadřízeného. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o tom, že mu podíl na trestné činnosti nebyl žádným způsobem prokázán.

7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).

9. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). O takový případ se však nejedná, jakkoliv stěžovatel opakovaně argumentuje právě tvrzeným extrémním nesouhlasem mezi prováděnými důkazy a zjištěními soudu.

10. Obecné soudy se v nyní posuzované věci s námitkami stěžovatele, uplatňovanými jak v ústavní stížnosti, tak i v rámci dovolání, vypořádaly v dostatečném rozsahu. Srozumitelně přitom koncipovaly též své úvahy (opírající se o provedené důkazy), které je k předmětnému rozhodnutí vedly. Nejvyšší soud se přitom neopomněl zabývat onou nešťastnou formulací okresního soudu "že je vázán právním názorem soudu druhého stupně a nezbývalo mu, než převzít hodnocení důkazů krajského soudu". V tomto směru však dostatečně zdůraznil, že soud prvního stupně nebyl vázán názory soudem druhého stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, neboť nešlo o právní názor ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu. Jednalo se pouze o pokyny stran provedení a rozsahu některých důkazů. Nadto napadený rozsudek okresního soudu sice představoval třetí rozhodnutí tohoto soudu, ovšem nikoliv senátu, když v případě třetího rozhodnutí rozhodoval senát v jiném složení senátu než v případě dvou předchozích zprošťujících rozsudku; v případě třetího odsuzujícího rozsudku bylo dokazování provedeno celé znovu. Jednalo se tudíž o první rozhodnutí tohoto senátu a tento senát nebyl vázán tím, jak důkazy hodnotil jiný senát tohoto soudu. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani polemika stěžovatele s rozhodováním obecných soudů, ani jím prosazované (vlastní) hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a skutkovému stavu věci.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru