Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 446/2000Nález ÚS ze dne 26.02.2002Povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/25 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.446.2000
Datum vyhlášení26.03.2002
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.1, § 73 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 446/2000 ze dne 26. 2. 2002

N 22/25 SbNU 171

Povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, mimo ústní

jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O., s.

r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000,

č.j. 30 Ca 85/2000 - 8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000, č.j. 30

Ca 85/2000 - 8, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené

rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích

ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí bylo

Ústavním soudem zjištěno, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8.

1999 výzvu ručiteli (stěžovatelka) k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka pana P. K., kterou mu byla uložena

povinnost uhradit celní dluh ve výši 304.883,- Kč, neboť dlužník

jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj

poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč.

Odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala neplatnost záruční

listiny, bylo rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 20.

1. 2000, č.j. 11004/1-2069/6/99, dle ustanovení § 50 odst. 6

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění

(dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), zamítnuto.

Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 občanského soudního

řádu z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní

rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv

procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení

bylo zjištěno, že stěžovatelka se v záruční listině zavázala

společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše

500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu

jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o přijetí

záruční listiny bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 1999 ústním

vyhlášením, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva

na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatelka tedy

zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve

smyslu ustanovení § 254 - § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celního

zákona, v platném znění (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.). Celní

úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté, co

marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení,

vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve výši

304.883,- Kč, vyzval jej tedy k splnění povinnosti, vyplývající

pro něj z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto

není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě

ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť

správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením

celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil

povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost

celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího

řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení § 320

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. 337/1992 Sb. Uvedený předpis v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje

první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových

nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově

předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní

orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní

nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní

a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez

dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru

soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální

správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž

se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního

dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup

celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje

soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt

směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatelky.

Stěžovatelka podává proti usnesení krajského soudu ústavní

stížnost a navrhuje jeho zrušení s odůvodněním, že obecný soud

porušil její uvedená ústavně zaručená práva, a to tím, že výzvu

Celního úřadu Folmava posoudil jako rozhodnutí procesní povahy

vyloučené ze soudního přezkumu, ačkoli takové správní rozhodnutí

nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu již proto, že

"rozhodnutím k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

doručeným ručiteli je zasaženo jeho hmotněprávní postavení

ručitele". Nadto stěžovatelka tvrdila, že záruční listinu

podepsala v omylu, vyvolaném osobou J. K. vystupujícím v celním

řízení za dlužníka P. K.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou

a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Předseda senátu 30 Ca Krajského soudu v Plzni uvedl, že

napadené rozhodnutí krajského soudu považuje za důvodné

a v podrobnosti odkazuje na jeho odůvodnění.

Celní ředitelství Plzeň se vzdalo postavení vedlejšího

účastníka.

Ústavní soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel ze

skutkově stejných nálezů vydaných na základě ústavních stížností

téhož stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.

11. 2001, sp. zn. III. ÚS 446/2000, nebo nález ze dne 30. 10.

2001, sp. zn. II. ÚS 444/2000), aiv nyní posuzované věci

neshledal důvodu se od svých dřívějších citovaných nálezů

odchýlit.

Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno,

jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992

Sb. a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor,

který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího

ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu pro

danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem

ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě, a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo

přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému

již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh

stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím

celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného zákona, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit

dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení,

se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas

a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá

o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit

převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto

výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje

i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení

nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který

jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes

její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve

smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se

tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním

titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako

rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovatelce

byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by

její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající

základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36

odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů bylo proto ústavní stížností

napadené usnesení krajského soudu Ústavním soudem zrušeno (§ 82

odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili

s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a vedlejší

účastník se svého postavení vzdal, rozhodl Ústavnísoud nálezem

bez ústního jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 2. 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru