Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 446/03Usnesení ÚS ze dne 21.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.446.03
Datum podání09.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a, § 158

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 446/03 ze dne 21. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 30. června 2003, č. j. Kzn 1805/2002-27, jako účastníka řízení

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení, kterým bylo zrušeno usnesení policejního rady služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Správa Východočeského kraje v Hradci Králové, ze dne 28. 3. 2003, ČTS:PVC-240/OHK-2002 o odložení věci, a uloženo policejnímu radovi, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že opětovným prověřováním jeho jednání pro skutečnosti, které již jednou byly předmětem šetření pravomocně skončeného na základě usnesení o odložení věci, aniž by byly tvrzeny nové skutečnosti, které nebyly známy v době "prvního prošetřování", je nepřípustně zasahováno do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Rovněž poukazuje na skutečnost, že usnesení policejního orgánu o odložení věci bylo krajským státním zástupcem zrušeno na základě stížnosti poškozené Č. p., a. s., které však takové postavení ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu nepřísluší.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je v důsledku úrazu, který utrpěl při autonehodě, invalidní. V rámci civilního řízení se domáhá náhrady škody, přičemž pojišťovny vystupující v tomto řízení jako vedlejší účastníci na straně odpovědných subjektů nárok stěžovatele na pojistné plnění neuznaly. Trestní oznámení na stěžovatele podané pojišťovnou K., a. s. bylo usnesením Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR Hradec Králové ze dne 30. 10. 2001 odloženo. Další trestní oznámení, které na stěžovatele podala pro v podstatě shodné jednání Č. p., usnesením Policie ČR ze dne 28. 3. 2003 uvedeným v záhlaví bylo opět odloženo. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost Č. p., a. s., z jejíhož podnětu krajský státní zástupce ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení policejního orgánu, neboť bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, a tedy předčasně, a uložil mu, aby doplnil šetření o další podklady a o věci rozhodl.

Krajské státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 4. 2004 uvedlo, že usnesení o odložení věci nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "trestní řád"). Existence usnesení o odložení věci ze dne 30. 10. 2001 tedy nemohla být překážkou konání dalšího trestního řízení. Pro úplnost dále uvedlo, že dne 30. 1. 2004 rozhodl policejní orgán o zahájení trestního stíhání stěžovatele, který však nevyužil práva podat proti tomuto usnesení stížnost.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Mezi základní atributy institutu ústavní stížnosti náleží požadavek subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.

Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v přípravné fázi trestního řízení, která má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter, průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá zdrženlivost při zásazích do průběhu trestního řízení v jeho počátku (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle § 75 tr. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jímž byla jeho trestní věc vrácena policejnímu orgánu k doplnění šetření a novému rozhodnutí. V daném případě lze uvedené obecné závěry Ústavního soudu aplikovat s tím, že z naznačených mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu rovněž vyplývá, že Ústavní soud přezkoumává toliko rozhodnutí pravomocná, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné takové ústavní stížnosti, jež byly namířeny proti pravomocným rozhodnutím, jimiž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. II. ÚS 650/01, II. ÚS 711/01). V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutím, jimiž byla věc vrácena k doplnění šetření, tedy ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Přestože tedy proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné a z tohoto pohledu neexistuje bezprostřední možnost jak je zvrátit, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou kvalifikuje návrh proti němu jako nepřípustný.

Z vyjádření krajského státního zastupitelství navíc Ústavnísoud zjistil, že po vyhodnocení podkladů opatřených v rámci prověřování provedeného po vydání ústavní stížností napadeného usnesení bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, přičemž proti tomuto usnesení bylo možno v souladu s ustanovením § 160 odst. 7 trestního řádu podat stížnost. Tento prostředek ochrany svého práva však stěžovatel nevyužil.

Z uvedených důvodů tedy Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 21. června 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru