Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 445/2000Nález ÚS ze dne 12.09.2001Výzva celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
správní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/23 SbNU 297
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.445.2000
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

jiný právní předpis

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32, § 73


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 445/2000 ze dne 12. 9. 2001

N 136/23 SbNU 297

Výzva celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

společnosti O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni

ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 89/2000-8, za účasti Krajského soudu

v Plzni jako účastníka řízení a Celního ředitelství v Plzni jako

vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 81/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného

usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě,

jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni

ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/2/99, kterým bylo zamítnuto

jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.

8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 81/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní

soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu

ručiteli (stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

pana P. K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve

výši 303.121,- Kč, neboť dlužník jej ve stanovené lhůtě neuhradil,

a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši

500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost

záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního

ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.

zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o. s. ř. z přezkumné

činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou

taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících

z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.

V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo

zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině ze dne 28. 5. 1999

zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh

do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního

režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava

o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno

28. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva

na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy

zajišťoval závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu

ustanovení § 254 - § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve

znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen

zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil

dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu

stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného

nedoplatku ve výši 303.121,- Kč, vyzval jej tedy k splnění

povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku.

Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla,

vydávaným na podkladě ustanovení § 11 odst.1 písm. b) zákona č.

13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno

pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu

celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože

uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto

řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní

orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků

cla dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle

ustanovení § 320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů

spravuje zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Uvedený předpis v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní

krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto

případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní

exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve

celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek

v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho,

že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího

k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu

procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní

akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se

vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního

dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup

celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje

soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt

směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že od samého počátku považuje

za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným

k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil

v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.

Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou,

která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo

z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč.

zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je

výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním

rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č.

13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení,

vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi

těmito výjimkami je i § 57 odst.1, 2 a 5 zákona č. 337/1992 Sb.,

který proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru

stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku aplikovat

právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní

úprava obsažená v § 303 až § 312 obchod. zák. Považuje proto za

nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla

přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt

je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku - je

získán exekuční titul.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části

páté, o. s. ř., přičemž soud nadále trvá na svém názoru, že

v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust.

§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na

úseku správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená,

že by stěžovatel byl zkrácen v právu na soudní ochranu, protože

této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části

třetí o. s. ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550, příp.

§ 451 a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále

zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.

337/1992 Sb., ale podle § 73 tohoto zákona. Navrhuje proto, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství v Plzni jako vedlejší účastník ve vyjádření

k ústavní stížnosti uvedlo, že se stěžovatel dovolává neplatnosti

předmětné záruční listiny v důsledku omylu vyvolaného třetí

osobou, a to J. Kr., který měl překročit rozsah svého zmocnění,

které mu bylo uděleno Pavlem Korábečným. S tímto názorem se

vedlejší účastník neztotožňuje, neboť J. Kr. byl zmocněn mimo jiné

k uzavírání a podpisu hospodářských smluv. Na základě tohoto

zmocnění uzavřel se stěžovatelem smlouvu o poskytování služeb č.

291, jejímž obsahem je i zajišťování úkonů spojených s celním

řízením. V ní se stěžovatel zavázal, že na základě předložení

potřebných dokladů projedná navržení zboží v přímém zastoupení

pana K. spolu s poskytnutím ručení. Celní prohlášení, kterým bylo

navrhováno dovezené zboží do režimu volný oběh, podával stěžovatel

jako přímý zástupce pana K., přičemž z ničeho nevyplývá, že by pak

Kr. vystupoval v celním řízení a činil nějaké právní úkony. Dále

celní ředitelství uvedlo, že se stěžovatel zavázal v záruční

listině společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh,

a tedy se jedná o solidární ručení. Celní úřad mohl požadovat

plnění přímo na ručiteli, aniž by nejdříve požadoval plnění na

dlužníkovi, přičemž tento postup nebyl zvolen.

Ústavní soud, poté co se seznámil s ústavní stížností,

rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud zjistil s připojeného materiálu Celního

úřadu Folmava, bylo dne 21. 6. 1999 vydáno celní rozhodnutí č.j.

V/900197/99 k JCD AA č. 11622029-0635-8, kterým bylo dlužníkovi

uloženo peněžité plnění ve výši 303 121,- Kč se splatností 31. 7.

1999. Uvedenou částku dlužník ve stanovené lhůtě nezaplatil, a tak

byla stěžovateli zaslána výzva ručiteli k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka, čj. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999, kterou

byl stěžovatel - s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 28.

5. 1999 (záruční listina) - vyzván ve lhůtě 10 dnů od obdržení

výzvy k zaplacení uvedeného nedoplatku.

Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno,

jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992

Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor,

který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem

ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém a s ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat

práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve

byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena,

však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního

orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného zákona, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit

dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení,

se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas

a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá

o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit

převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto

výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje

i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení

nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který

jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes

její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve

smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se

tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním

titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako

rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl

znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho

námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ

v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto

usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§ 82

odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru