Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 445/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkObhájce
trestný čin/podvod
reformatio in peius
Skutek
zasedání/veřejné
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.445.14.1
Datum podání05.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 406, § 389 odst.3, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.d, § 10 odst.2

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 209 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 445/14 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Marinou Možárovou, advokátkou, se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 738/2013-41 ze dne 30. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 284/2012-297 ze dne 4. 1. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 16/2012-241 ze dne 7. 11. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4, čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b), c), d), čl. 7, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 16/2012 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl mu za to podle § 206 odst. 4 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto o náhradě škody. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. z. a odsoudil ho podle § 209 odst. 4 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. z. zařadil do věznice s ostrahou. Stejně jako soud prvního stupně rozhodl o náhradě škody způsobené trestným činem. Dovolání stěžovatele, opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), e) a g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, neboť dokazováním nebyl trestný čin podvodu - jeho úmyslné zavinění - prokázán. Dále namítá, že mu soudy upřely možnost se efektivně hájit, zejména změnami právní kvalifikace stíhaného jednání, změnami totožnosti a podstaty skutku, upřením práva na obhajobu, kdy přidělený obhájce obhajobu prakticky nevykonával a k nápravě došlo až po prvním hlavním líčení, dále projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti, upřením provedení důkazů navrhovaných obhajobou a dezinterpretací provedených důkazů. Poukazuje též na zjevný zaujatý postoj odvolacího soudu, který nadto porušil zákaz reformationis in peius, když stěžovatele odsoudil za neprokázané jednání, za dluh, který stěžovatel nepopírá.

Stěžovatel obdobně jako v dovolání namítá, že v průběhu řízení nebyla orgány činnými v trestním řízení respektována zásada speciality dle § 406 tr. ř. Proti tomuto jednání sice brojil stížností, která byla státním zástupcem zamítnuta a následná ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 569/12 odmítnuta, se závěry vyslovenými v tomto usnesení Ústavního soudu však stěžovatel nesouhlasí a rozsáhle s nimi polemizuje. Upozorňuje přitom na svůj návrh podaný Nejvyššímu soudu podle § 10 odst. 2 tr. ř. a na to, že odvolací soud nevyčkal rozhodnutí o něm a vydal meritorní rozsudek, přičemž Nejvyšší soud až poté návrh stěžovatele bez meritorního přezkumu zamítl pro překážku rei judicatae.

Omezení práva na obhajobu a porušení principu zákazu reformationis in peius stěžovatel spatřuje v důsledcích plynoucích ze změny právní kvalifikace ze strany odvolacího soudu, v absenci nového relevantního důkazního řízení vzhledem k nové právní kvalifikaci. Za takové nepovažuje přečtení hodnocení své osoby posudkem z věznice a rozhodnutí Ústavního soudu v jiné trestní věci. Tvrdí, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu rozhodl o jiném skutku, než pro který bylo sděleno obvinění a podána obžaloba, čímž porušil zásadu obžalovací, nedal stěžovateli možnost se na takovou změnu připravit a upřel mu tak právo na řádnou obhajobu. Polemizuje s důkazními závěry odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že u něj došlo k odsouzení pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. S námitkou o porušení zákazu reformationis in peius se dle stěžovatele nevypořádal ani Nejvyšší soud, čímž rovněž porušil právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel vyslovuje též názor, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozený byl uveden v omyl nebo jeho omylu bylo zneužito. Nebyly tak naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z tvrzení odvolacího soudu, dle něhož stěžovatel záměrně poškozenému prezentoval nepravdivé informace, nelze dle něj vyvozovat omyl či zneužití omylu na straně poškozeného. K tomu podotýká, že nebyly provedeny žádné důkazy k vyvrácení pravdivosti jím tvrzených informací. V tomto ohledu namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními oproti provedenému dokazování. Protože finanční prostředky byly poškozeným stěžovateli poskytnuty na základě smlouvy o půjčce, byl touto smlouvou založen soukromoprávní závazkový vztah věřitele a dlužníka. Pokud dále odvolací soud vyvodil, že stěžovatel spáchal trestný čin podvodu v úmyslu přímém, ani tento závěr nemá podporu ve zjištěném skutkovém stavu, z něhož nelze dovodit, zda měl stěžovatel úmysl finanční prostředky nevrátit, přičemž nestačí pouhé konstatování odvolacího soudu, že jednání stěžovatele nutno hodnotit v kontextu jeho předchozí trestné činnosti, pro kterou byl již pravomocně odsouzen. Skutkový stav byl dle jeho názoru nesprávně posouzen i ve vztahu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a použití trestněprávní kvalifikace skutku jako prostředku ultima ratio.

Porušení práva na obhajobu stěžovatel shledává i v tom, že mu byl ustanoven obhájce, s jehož činností nebyl spokojen, což vyslovil při hlavním líčení dne 29. 5. 2012 v souvislosti s výslechem svědka Ivana Pepina. Pouhým formálním ustanovením obhájce, který však v dané věci nečinil kroky ke zbavení obvinění stěžovatele, není dle jeho názoru naplněno právo na obhajobu.

Další pochybení na straně soudu porušující právo na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v jednání předsedkyně senátu odvolacího soudu, která nepostupovala nestranně, když přes žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání dne 4. 1. 2013 toto konala, zamítla návrhy obhajoby na doplnění dokazování a následně vynesla rozsudek, a to ještě před konáním veřejného zasedání o podmíněném propuštění u Okresního soudu v Opavě. Tím byla porušena i ustanovení o přítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání, když z jeho návrhu na odročení veřejného zasedání o odvolání je zřejmé, že se chtěl tohoto jednání zúčastnit, ale bránila mu v tom překážka nařízeného zasedání o podmíněném propuštění.

II.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu. Hodnotí tedy důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

Stěžovatel v prvé řadě poukazuje s odkazem na zásadu speciality obsaženou v § 406 tr. ř. na nepřípustnost svého trestního stíhání.

Při hodnocení uvedené námitky Ústavní soud přihlédl k obsahu spisového materiálu, z něhož se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 256/2006-344 ze dne 8. 2. 2007 shledán vinným pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl odložen na zkušební dobu 5 let. Poté byl Okresním soudem v Novém Jičíně rozsudkem č. j. 20 T 143/2009-132 ze dne 27. 11. 2009 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin. S ohledem na toto odsouzení Okresní soud v Prostějově usnesením č. j. 1 T 256/2006-442 ze dne 6. 12. 2010 rozhodl, že se stěžovatel neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody. Následně stěžovatel uprchl mimo území České republiky. Byl vypátrán na základě evropského zatýkacího rozkazu a zadržen na území Slovenské republiky. Prokurátor Krajské prokuratury v Žilině rozhodl usnesením č. j. 2 KPt 22/11-31 o vykonání evropského zatýkacího rozkazu za účelem předání stěžovatele do České republiky k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let, 10 měsíců a 9 dní. V řízení o evropském zatýkacím rozkazu před Krajskou prokuraturou v Žilině stěžovatel uvedl, že souhlasí s předáním do České republiky, a že se dle § 31 odst. 1 zákona č. 154/2010 Zb., o európskom zatýkacom rozkaze (§ 406 tr. ř.), nevzdává zásady speciality a trvá na jejím dodržení. Dále se ze spisu podává, že Okresní prokuratura Brezno žádostí ze dne 2. 9. 2011 požádala Okresní státní zastupitelství v Olomouci o přijetí trestního oznámení na stěžovatele, podezřelého ze spáchání přečinu zpronevěry. Na základě této žádosti bylo rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Opavě sp. zn. ZN 526/2011 ze dne 12. 10. 2011 převzato trestní řízení příslušnými orgány České republiky a následně Okresní státní zastupitelství v Opavě podalo dne 9. 2. 2012 pod sp. zn. Zt 368/2011 na stěžovatele obžalobu, přičemž stížnost stěžovatele byla dozorujícím státním zástupcem zamítnuta s odůvodněním, že podle § 389 odst. 3 tr. ř. je stěžovatele možné stíhat. Stěžovatel podal proti rozhodnutí státního zástupce ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 569/12 ze dne 9. 7. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud respektuje závěry vyslovené v uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 569/12, v němž je po podrobném rozboru příslušné věci a jí se týkající právní úpravy konstatováno, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, na základě něhož bylo vedeno trestní řízení v nyní projednávané věci, má svůj základ v rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Opavě o převzetí trestní věci z ciziny, přičemž k tomuto převzetí došlo na základě čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (vyhlášené pod č. 550/1992 Sb.), a v souladu s § 447 tr. ř. Ústavní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, podle něhož: "pokud tedy státní zástupce odkázal na ustanovení § 389 odst. 3 tr. ř., týkajícího se speciality, a tato problematika (postoupení trestního stíhání po předání osoby dle evropského zatýkacího rozkazu) není upravena ve třetí části v § 406 tr. ř., učinil tak v souladu se zákonným oprávněním, umožňující aplikaci obecnou, není-li speciální...". S předmětným právním názorem se ostatně ztotožnil i Nejvyšší soud, a to nejen v napadeném usnesení, ale obdobné stanovisko vyjádřil i v usnesení sp. zn. 11 Tcu 219/2013 ze dne 28. 5. 2013, jímž zamítl návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V odůvodnění tohoto usnesení sice poukázal na to, že věc je již pravomocně skončena a rozhodování podle § 10 odst. 2 tr. ř. tím ztrácí smysl, tvrzením stěžovatele, že se nevzdal zásady speciality a přesto byl vydán k trestnímu stíhání na území České republiky, se však zabýval, právní názor Ústavního soudu akceptoval, přičemž jej doplnil připomenutím znění § 406 odst. 1 písm. f) tr. ř., upravujícího jednu z taxativně stanovených výjimek ze zásady speciality. Jestliže tedy Okresní prokuratura Brezno nejdříve vedla řízení pro podezření stěžovatele ze spáchání trestného činu zpronevěry dvěma skutky a poté z její vlastní iniciativy bylo toto řízení předáno orgánům činným v trestním řízení České republiky, není pochyb o tom, že se uvedenou žádostí vědomě vzdala vlastní trestní jurisdikce a udělila tím souhlas se stíháním stěžovatele pro předmětné skutky spáchané na jejím území. Ústavní soud tedy neshledal, že by trestní stíhání stěžovatele, završené odsuzujícím rozsudkem, bylo nepřípustné.

Námitku o nestrannosti předsedkyně senátu odvolacího soudu stěžovatel uplatnil nejen v dovolání, ale předtím i v řízení před odvolacím soudem, kdy vznesl návrh na vyloučení této předsedkyně senátu z důvodu její podjatosti s odůvodněním, že nebyla akceptována zásada speciality, že bylo současně nařízeno veřejné zasedání u Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Opavě a že soudci rozhodující o jeho současně probíhajících kauzách se osobně znají. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2013 bylo rozhodnuto, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť bylo shledáno, že vztah předsedkyně senátu k věci je výhradně profesní a neosobní. Jak je dále ze spisu patrné, stěžovatel byl poučen, že proti uvedenému usnesení může podat stížnost, čehož však nevyužil. Pokud nyní své přesvědčení o zaujatosti soudkyně opírá o stejnou argumentaci, jeho námitky jsou nepřípustné právě s ohledem na nevyčerpání řádného opravného prostředku proti usnesení o nevyloučení soudkyně. Stěžovatel svou argumentaci sice doplňuje tvrzením, že tato předsedkyně senátu o výsledku odvolacího řízení informovala Okresní soud v Opavě, který ve stejný den rozhodoval o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a patrně tedy měla již připravený odsuzující rozsudek, ve skutečnosti tak brojí proti způsobu rozhodování této soudkyně, a to navíc značně spekulativním způsobem. Nadto jí nelze důvodně vytýkat, že o výsledku řízení bezodkladně informovala soud rozhodující o podmínečném propuštění stěžovatele z výkonu trestu.

Stěžovatel v souvislosti s námitkou o zaujatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu tvrdí, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání za situace, kdy bylo na stejný den nařízeno veřejné zasedání o jeho žádosti na podmíněné propuštění z výkonu trestu u Okresního soudu v Opavě, a veřejné zasedání o jeho odvolání tak bylo provedeno v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy byl o to v rozporu se svojí vůlí nucen požádat. Stejnou námitku uplatnil i v dovolání, přičemž dovolací soud řešil její opodstatněnost. Poukázal na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti vzdává, přičemž vyšel z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že stěžovatel nejdříve podáním ze dne 17. 12. 2012 požádal o odročení veřejného zasedání o odvolání, následným podáním ze dne 20. 12. 2012 (č. l. 273 spisu) však požádal o projednání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Pokud z jeho projevu vůle a časové následnosti obou podání vyvodil, že se stěžovatel výslovně vzdal práva účasti u veřejného zasedání o odvolání, když dal přednost účasti u veřejného zasedání konaného u Okresního soudu v Opavě, z pohledu ústavního nelze jeho závěru, který je podložen zjištěními ze spisu, nic vytknout. Předsedkyně senátu zcela v mezích svých zákonných dispozic nevyhověla žádosti stěžovatele o odročení veřejného zasedání a bylo na stěžovateli, jak se rozhodne, pokud šlo o účast na veřejném zasedání, a jakou zvolí procesní taktiku. Jestliže si zvolil účast u veřejného zasedání u Okresního soudu v Opavě a požádal o konání veřejného zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti, nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jednal bez jeho účasti, pouze za přítomnosti obhájce.

Nejvyšší soud řešil i další námitku stěžovatele, kterou uplatňuje rovněž v ústavní stížnosti, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu i tím, že ustanovený obhájce nečinil náležité kroky ke zbavení obvinění, a že k němu proto stěžovatel ztratil důvěru. Uvedenou námitku však neshledal opodstatněnou. Ústavní soud ověřil z příslušné části spisového materiálu, že námitky proti způsobu obhajoby ustanoveného obhájce vznesl stěžovatel poprvé u hlavního líčení dne 29. 5. 2012, kde současně uvedl, že si sehnal jiného obhájce. Protože obhájce za této situace prohlásil, že vzájemný vztah důvěry je natolik narušen, že nemá smysl, aby nadále vykonával obhajobu stěžovatele, soud na to reagoval opatřením podle § 40 tr. ř. a ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat stěžovatele zprostil. V dalším průběhu řízení stěžovatele hájil obhájce, kterého si sám ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. zvolil. Stěžovateli tak nebylo upřeno právo na obhájce; z hlediska ústavního je rozhodující, že stěžovatel, u kterého byly dány důvody nutné obhajoby, po celou dobu trestního řízení obhájce měl a také ho patřičně využíval.

K namítané překvapivosti změny právní kvalifikace a absenci totožnosti skutku v rozsudku soudu prvního stupně oproti obžalobě se již dostatečně a přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí odvolací soud, byť stěžovatel označuje jeho vyjádření za zmatené. Odvolací soud totiž shledal vady rozsudku soudu prvního stupně pro neúplnost a nejasnost jeho výroku o vině. Z toho důvodu také přistoupil ke zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Přitom mohl ve věci sám rozhodnout [viz § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.], neboť nové rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který byl v rozsudku nalézacího soudu zjištěn správně, přičemž v odvolacím řízení skutkový stav doplnil přečtením relevantních písemných důkazů, tak, aby popis skutku vyjadřoval všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Porovnal přitom skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z., skutky z obžaloby právně kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. a dospěl k závěru, že totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, pro který byla podána obžaloba a pro který byl stěžovatel uznán vinným, byla zachována, když vzhledem k vývoji důkazní situace v průběhu trestního řízení docházelo pouze ke konkretizaci jednání stěžovatele a k jeho výstižnějšímu popisu. Postupoval přitom v souladu se soudní judikaturou vyjadřující se k podstatě skutku a jeho totožnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 179/2010 ze dne 24. 2. 2010) i příslušnou judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1724/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ní lze také dovodit, že pokud popis skutkových okolností není dostatečně výstižný a přesný, lze ho doplnit a upřesnit tak, aby popsaný skutek vyjadřoval všechny zákonné znaky trestného činu. Takové doplnění samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti a nezpřísňuje se právní kvalifikace a uložený trest (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 578/04 ze dne 3. 2. 2005).

Námitkou o porušení zásady reformationis in peius se zabýval i Nejvyšší soud. Ten nezpochybnil v judikatuře Ústavního soudu označený zákaz reformationis in peius za klíčový princip zaručující svobodu odvolacího práva v trestních věcech dle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který je integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny, a uvedl, že tato zásada, vyjadřující, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (nenapadne-li rozhodnutí ve stejné šíři státní zástupce), je součástí práva na obhajobu a úzce souvisí i s požadavkem kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a že její porušení v rámci trestního řízení znamená zároveň porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon. Pokud však současně konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z takto vymezených podmínek v žádném kontextu nevybočuje, Ústavní soud neshledává v jeho závěru učiněném v kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz předchozí odstavec) pochybení, které by porušovalo uvedené články Listiny a Úmluvy.

Nejvyšší soud ostatně řešil i další námitky o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a o postupu soudu v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, byť stěžovatel označuje jeho rozhodnutí za formalistické. Vycházel přitom z výsledku provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že stěžovatel v úmyslu neoprávněně se obohatit, od poškozeného vylákal celkovou částku 20 400 EUR, a to mimo jiné pod nepravdivým tvrzením, že se zabývá dovážením lodí ze zahraničí, avšak fakticky ani reálně pro pořízení takové lodi a osobního motorového vozidla v domluveném termínu ani později neučinil nic a takto získanou sumu si ponechal pro svou potřebu. Přisvědčil odvolacímu soudu, že toto jednání stěžovatele bylo zcela nepochybně prokázáno a naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Zabýval se i namítaným porušením zásady trestní represe, shledal však, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní.

III.

Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v trestním právu bezpochyby platí zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. z., tato je však relevantní pouze ve vztahu k případům, kdy je možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Princip subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem k okolnostem nelze v projednávané věci dovodit.

Trestní zákoník v rámci skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. z. kriminalizuje jednání pachatele, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že skutková podstata stíhaného zločinu byla naplněna a jeho pachatelem je stěžovatel. Ten sice po celou dobu trestního řízení namítal (a činí tak i v ústavní stížnosti), že se trestné činnosti nedopustil, je však jednoznačně usvědčován. Jestliže tedy odvolací soud po vyhodnocení důkazní situace obhajobě stěžovatele nepřisvědčil a jeho trestně právní odpovědnost za jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině shledal, přičemž dovolací soud se s jeho postupem ztotožnil, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům z pohledu ústavního cokoli vytknout. Především vysoký stupeň škodlivosti stěžovatelova jednání, daný zejména způsobením značné škody, ale i jeho sklony k páchání této trestné činnosti v daném případě odůvodňují vyvození trestní odpovědnosti.

Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci odvolacím soudem (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, který řešil většinu námitek uplatněných v ústavní stížnosti), je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není - pokud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv - oprávněn zasahovat.

Ústavním soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru