Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 444/2000Nález ÚS ze dne 30.10.2001Celní dluh - povaha výzvy k zaplacení ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
rozhodnutí meritorní
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 162/24 SbNU 191
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.444.2000
Datum vyhlášení20.11.2001
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.1, § 73

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 444/2000 ze dne 30. 10. 2001

N 162/24 SbNU 191

Celní dluh - povaha výzvy k zaplacení ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky OWS

zastoupené advokátem JUDr. V. F., o ústavní stížnosti proti

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca

91/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 91/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.

11004/1-2069/12/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 91/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní

soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu

ručiteli (stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka pana P. K., kterou jí byla uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 310.791,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem

stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatelka za něj poskytla Celnímu

úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky,

ve kterém namítala neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným

rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona

č. 337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné

činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí se

nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného,

ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí

soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka se

v záruční listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem

uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti

s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu.

Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční

listiny bylo stěžovatelce doručeno 20. 5. 1999, přičemž vzhledem

k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne

právní moci. Stěžovatelka tedy zajišťovala závazek dlužníka

z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení § 254 - § 263

zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 35/1993

Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.).

Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté,

co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení,

vyzval ručitele (stěžovatelku) k zaplacení splatného nedoplatku ve

výši 310.791,- Kč, tedy ke splnění povinnosti, vyplývající pro ni

z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není

rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení

§ 11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení

nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu

celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost

hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní

dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení

vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení § 320

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis

v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu

provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě

celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde

o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,

jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak

učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této

náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.

Výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím. Stejný charakter

má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu

k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní

dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem

pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek.

Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento

správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích

závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž

existuje závazek hlavní, a povinnost plnit z tohoto právního

vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh

dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být

založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním

povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout

jen procesních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že považuje za neplatnou od

samého počátku záruční listinu, na podkladě které byla uznána

povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž námitku neplatnosti

zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního

orgánu. Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí

osobou, která překročila meze svého zmocnění, a právě toto

překročení bylo z hlediska stěžovatelky pro převzetí záruky

rozhodující (§ 49a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Dále

stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že výzva k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka je procesním rozhodnutím. Uvádí,

že dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na

celní řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je

i § 57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který

proto nelze na celní řízení aplikovat. Na projednávanou otázku je

proto třeba aplikovat právní úpravu, jež je charakteru celního

řízení nejbližší, a jíž je právní úprava obsažená v § 303 až §

312 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Stěžovatelka považuje

proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou

byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento

subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni,

a vedlejšího účastníka řízení, Celní ředitelství Plzeň, aby se

k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní

stížnost jako neodůvodněnou zamítnout. Shrnul výsledky dosavadního

řízení a uvedl, že postupoval v souladu s občanským soudním řádem,

platným v době rozhodování. Jak dále zdůraznil, na svém rozhodnutí

trvá a odkazuje na jeho odůvodnění. Celní ředitelství v Plzni se

svého postavení vedlejšího účastníka přípisem ze dne 3. 9. 2001

vzdalo, a Ústavní soud s ním proto jako s účastníkem řízení nadále

nejednal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s ústavní stížností,

rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně

opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních předpisů

obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní,

že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnout tak do některého

ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že

právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva

v projednávaném případě došlo.

Ústavní soud považuje v projednávaném případě z hlediska čl.

36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm.

e) o.s.ř. za rozhodující, jakým způsobem krajský soud kvalifikoval

výzvu ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, čj.

7434/99, ze dne 30. 8. 1999. Dle názoru obecného soudu jde o výzvu

učiněnou dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., jak již bylo

výše uvedeno, tedy o výzvu, mající charakter procesního

rozhodnutí. Tento názor ovšem Ústavní soud nesdílí.

Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva celního orgánu ve

smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu, který provádí

vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud

lze se závěry soudu souhlasit. Správní soud následně ze shodného

účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje její stejnou

procesní povahu.

Uvedený závěr krajského soudu pomíjí kogentní ustanovení § 32

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze

v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320 celního zákona

i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen

rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému byla rozhodnutím

celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena již dříve,

ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před

uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele

v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno

formou rozhodnutí, nemůže mít povahu rozhodnutí, jímž se ukládá

povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora citovaného, neboť

ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve

tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Přitom až

výzvou mu určenou se ručitel dovídá o tom, že dlužník, za splnění

jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh

v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému

ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy

- ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě,

v konkrétní výši, za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě

nezaplatil. Tuto výzvu je proto možno, i přes její označení,

považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst.

1 zákona č. 337/1992 Sb. Výzva se tak stává v poměru k ručiteli

při vymáhání nedoplatku exekučním titulem. Již z tohoto důvodu je

třeba ji kvalifikovat jako rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, jenž stěžovatelce

znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by

posoudil její námitky ohledně neplatnosti záruční listiny

zakládající se na právu hmotném. Soud tak jednal v rozporu s čl.

36 odst. 2 Listiny.

Námitka porušení čl. 90 Ústavy ČR naopak neobstojí. Uvedené

ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní

ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu

nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení čl. 90,

neboť neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve

smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se

tedy nelze uvedeného článku dovolávat.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo,

než usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca

91/2000-8, zrušit (§ 82 odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru