Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 442/19 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
POLICIE - Obvodní ředitelství policie Praha IV
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
trestní oznámení
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.442.19.1
Datum podání03.02.2019
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a

40/2009 Sb., § 329


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 442/19 ze dne 15. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatelky obce R. a stěžovatele Mgr. Milana Jeneše, obou zastoupených JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Sedlovská 51, Ratboř, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 3 ZN 3880/2018 ze dne 4. 12. 2018 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV č. j. KRPA-237223-23/TČ-2018-001491 ze dne 19. 11. 2018, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu porušení blíže nespecifikovaných základních práv a svobod a zásady rovnosti.

2. Jak vyplývá z ústavních stížností a přiložených rozhodnutí, na základě trestního oznámení stěžovatele byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestného činu se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v období nejméně od prosince roku 2017 do současnosti mělo docházet ze strany zaměstnanců Státního fondu životního prostředí (dále jen "SFŽP") v souvislosti s přidělováním dotací ke zneužití pravomoci úřední osoby tím, že v úmyslu poškodit stěžovatelku či opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonávali svou pravomoc v rozporu s právními předpisy a zamítli žádost stěžovatelky o platbu za kolový traktor, přičemž dotace byla původně schválena. V záhlaví označeným rozhodnutím Policie České republiky (dále jen "policejní orgán") byla věc odložena z důvodu, že ve věci nešlo o podezření z trestného činu a věc nebylo na místě vyřídit jinak. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") v záhlaví uvedeným rozhodnutím stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí policejního orgánu zamítlo jako nedůvodnou.

3. Orgány činné v trestním řízení odůvodnily odložení věci tím, že ze strany zaměstnanců SFŽP nedošlo k porušení žádného právního předpisu, ani k překročení pravomoci. Ve sporu posuzovaný trestný čin je činem úmyslným; ve věci však nebylo shledáno, že by některý ze zaměstnanců SFŽP jednal v úmyslu někoho poškodit či naopak zvýhodnit. Podstata problému spočívá v rozdílném názoru SFŽP a stěžovatelky na to, co je a co není stroj odpovídající dotační výzvě; daný spor je řešen ve správním řízení a bude pravděpodobně přezkoumán i správními soudy. Trestní právo je ovládáno zásadou "ultima ratio", uplatnění nástrojů trestního práva je proto na místě teprve po využití jiných právních cest, v posuzovaném případě konkrétně správního řízení. Obvodní státní zastupitelství závěrem konstatovalo, že neexistuje žádné subjektivní právo na trestním stíhání jiné osoby, pouze stát disponuje monopolem nad vedením trestního stíhání a je zásadně věcí orgánů činných v trestním řízení, zda zahájí úkony trestního řízení.

4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

5. Stěžovatelé brojí proti odložení trestního řízení. Nesouhlasí s argumentem obvodního státního zastupitelství zásadou "ultima ratio", tj. že trestní stíhání má být vedeno pouze v případě, že není jiné řešení. Namítají, že rozhodnutí obvodního státního zastupitelství se opírá pouze o vyjádření pracovníků SFŽP a Národní centrály proti organizovanému zločinu, aniž by je blíže hodnotilo. Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že věc se týká širšího okruhu žadatelů, některé obce dokonce od dotační žádosti odstoupily. Jsou toho názoru, že podobné tlaky jako v posuzovaném případě by neměly ve státní správě existovat; svévolné posuzování ze strany SFŽP neodpovídá účelu dotací, které mají obcím pomáhat, nikoli jejich činnost ztěžovat. Podstatu problému stěžovatelé spatřují v tom, že stěžovatelce nebyla poskytnuta dotace na pořízení traktoru, a to z důvodu omezujících podmínek SFŽP, které jdou nad rámec podmínek Evropské unie. Dále stěžovatelé poukazují na celou řadu problémů podstoupeného dotačního procesu.

6. Ústavní soud nejprve posoudil formální náležitosti podaných ústavních stížností, shledal je po formální stránce bez vad a způsobilými dalšího přezkoumávání.

7. Ústavní soud dále přezkoumal obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Stěžovatelé napadají odložení trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ústavní soud přistupuje velice zdrženlivě k zasahování do činnosti orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení. Dlouhodobě totiž setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, ani poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2428/17 ze dne 1. 2. 2018; sp. zn. IV. ÚS 4262/16 ze dne 2. srpna 2017; či sp. zn. III. ÚS 2343/14 ze dne 30. července 2014, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci navíc stěžovatelce jakožto poškozené nevzniklo právo na účinné vyšetřování, neboť se nejednalo o trestný čin zasahující do její fyzické integrity, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující její důstojnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019). S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)], jako je např. obchodování s lidmi [nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)].

10. V posuzovaném případě by tak byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení pouze v případě jejich extrémní neaktivity (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 264/06) či svévolného jednání (srov. ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 8/03). Takové nedostatky však Ústavní soud neshledal. Orgány činné v trestním řízení provedly prověření předmětné věci a odložení trestního řízení řádně odůvodnily. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že pouze pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry orgánů činných v trestním řízení, v ústavní stížnosti ani neidentifikují, která jejich základní práva měla být napadenými rozhodnutími zasažena. S argumenty stěžovatelů se orgány činné v trestním řízení vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Argumentace obvodního státního zastupitelství zásadou "ultima ratio" odpovídá aktuální judikatuře Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019).

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru