Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 441/99Nález ÚS ze dne 29.03.2000K zásadám trestního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/17 SbNU 337
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.441.99
Datum podání09.09.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.1, #1 čl. 14 odst.2

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241

141/1961 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000

N 48/17 SbNU 337

K zásadám trestního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. G., t. č. ve výkonu trestu

odnětí svobody ve věznici Vězeňské služby ČR Valdice, zastoupeného

JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, takto:

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999,

sp. zn. 3 To 78/99 bylo porušeno v čl. 90 Ústavy České republiky

a v čl. 8 odst. 2, Listiny základních práv a svobod ústavně

zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v čl. 38 odst. 2

a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992

Sb., č. 243/1998 Sb.) a v čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně

zaručené právo na spravedlivý proces.

II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto

nálezu se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 9. 9. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

8. 9. 1999, jímž stěžovatel, t. č. ve výkonu trestu odnětí

svobody, zastoupený JUDr. J. B., advokátem, brojí proti usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím

obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo

na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky

(dále jen Ústava), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen Listina).

I.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne

22. 4. 1999, č. j. 37 T 6/98 - 349 odsouzen podle § 241 odst. 1,

2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(dále jen trestní zákon, tr. zák.), za trestný čin znásilnění, za

což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi

roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění

prvostupňového soudu dopustit tím, že přesně nezjištěného dne

v průběhu velikonočních svátků (6. 4. až 8. 4. 1996) v bytě

manželů M. měl zezadu uchopit tehdy dvanáctiletou J. M., hodit ji

zády na postel, pod pohrůžkou zabití ji svléknout, sám se obnažit

a poté na ní za neustálých pohrůžek zabitím vykonat soulož.

Předmětná trestná činnost vyšla najevo až zhruba po pěti měsících,

natolik se poškozená obávala výhrůžek stěžovatele. Obvinění bylo

v této věci sděleno v srpnu 1997.

Rozsudek z dubna 1999 byl v té věci již druhým rozhodnutím

nalézacího soudu, když poprvé stěžovatele odsoudil v roce 1998.

Tehdy se stěžovatel bránil včas podaným odvoláním, na jehož

základě Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 11. 3. 1999,

č. j. 3 To 210/98 - 313 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně

zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ten tak učinil v dubnu 1999.

I proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným

odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl ústavní stížností

napadaným usnesením ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, tak,

že je jako věcně nedůvodné zamítl.

Trestnou činnost za vinu mu kladenou stěžovatel již od

počátku přípravného řízení, jakož i v průběhu celého trestního

řízení popíral. Uváděl, že v kritickou dobu v Ostravě nebyl. Svými

důkazními návrhy v odvoláních se domáhal dodatečného provedení

ohledání místa činu, jakož i odpovídající biologické expertizy. Ve

své ústavní stížností namítá, že je z trestného činu usvědčován

v podstatě jen výpovědí poškozené nezletilé. Přitom další

provedené důkazy jeho vinu bez důvodných pochybností neprokazují.

Svými ne zcela kvalifikovanými podáními se stěžovatel obracel

v dané věci také na Ústavní soud, a to v prosinci 1997 (sp. zn.

IV. ÚS 462/97) a v únoru 1999 (sp. zn. IV. ÚS 87/99). Obě musela

být odložena.

Podle názoru stěžovatele porušil Vrchní soud v Olomouci

napadaným svým usnesením čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36

Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jenž ústavní

stížností napadané usnesení přijal, navrhl Ústavnímu soudu, aby

ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Olomouci shledal podanou ústavní

stížnost rovněž nedůvodnou. Ústavnímu soud proto navrhl její

odmítnutí.

Rodiče poškozené vyjádření k ústavní stížnosti Ústavnímu

soudu nepodali.

Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka

setrval na podané ústavní stížnosti. Znovu zdůraznil, že pokud již

v září 1996 nebylo provedeno byť z objektivních důvodů opožděné

ohledání místa činu, považuje to za pochybení, na které nereagoval

ani státní zástupce, ani obecný soud.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS: KVV

- 191/10 - 97, sp. zn. 37 T 6/98) a dospěl k následujícím závěrům.

Prvostupňový obecný soud, v řízení v trestní věci stěžovatele

v prvém i druhém kole, nebyl důsledný při prověřování alibi, jímž

se stěžovatel hájil. Ačkoliv na závěr výslechu svědka I. M., stran

dopisu, jenž měl potvrzovat, že poškozená v době činu byla mimo

Ostravu, tudíž nemohla být stěžovatelem znásilněna, požádal obecný

soud tohoto svědka o vzorek jeho písma, nerozhodl o grafologické

expertíze, která buď mohla potvrdit nebo vyvrátit autorství

předmětného dopisu svědkem I. M. a v té návaznosti pravdivost či

nepravdivost obsahu předmětného dopisu. V samotných rozsudcích se

potom soud o tomto důkazu vůbec nezmínil, ač byl v hlavním líčení,

byť neúplně proveden, tedy se s ním nijak z hlediska obhajoby

stěžovatele nevypořádal, jak mu ukládá § 2 odst. 5 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen trestní řád, tr. ř.). Podle tohoto ustanovení

orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to

v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu

stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch

i v neprospěch obviněného. Tímto postupem bylo dotčeno

i ustanovení § 125 tr. ř., ukládající soudu mimo jiné povinnost

vypořádat se s obhajobou obžalovaného.

Stejně se postavil k tomuto důkazu i soud odvolací v obou

svých usneseních a nerespektoval tak navíc § 134 odst. 2 a § 138

(§ 125) tr. ř.

V souvislosti se stejnou skutkovou otázkou, tj. alibi

stěžovatele, vycházel obecný soud z faktu, že svědek Š. L. toto

alibi nepotvrdil, resp. naopak potvrdil, že stěžovatel byl

kritického dne ve svém bydlišti. Z protokolu o hlavním líčení,

zachycujícího výpověď jmenovaného svědka, jakož i z vyjádření

stěžovatele, tehdejšího obžalovaného k ní, však plyne, že svědek

hovořil o jiné události, než která byla předmětem dokazování, což

připustil i sám svědek. Nemohl tedy předmětné alibi ani potvrdit,

ani vyvrátit. Shodně naložil s touto svědeckou výpovědí i odvolací

soud v usnesení, napadeném ústavní stížností. V tomto případě

nešlo o volné hodnocení důkazu, ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.,

nýbrž o hodnocení "svévolné", neboť citované ustanovení trestního

řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby hodnotily důkazy

podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení

všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ustanovením

§ 125, § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř. obecné soudy rovněž

nedostály v tom, že nevyložily, jakými úvahami se řídily při

hodnocení uvedeného důkazu svědkem, když ho použily zmíněným

způsobem.

Pokud jde o případný výslech svědků manželů Č., kteří měli

být kritického dne v bytě stěžovatele společně s jeho ženou

a poškozenou, vycházely orgány činné v trestním řízení patrně

z možných komplikací a průtahů, s nimiž by provedení tohoto důkazu

bylo spojeno. Oba svědkové se v době, kdy probíhalo trestní

stíhání stěžovatele, nacházeli již rok v Torontu. Proto od něj

upustily. Lze předpokládat, že se opíraly za dané situace

o svědecké výpovědi manželů P., kteří stěžovatele viděli

o velikonocích r. 1996 v Ostravě pouze před jeho domem. Je ovšem

nutno zdůraznit, že v procesu hodnocení důkazů důkaz závažnější

z hlediska předmětu dokazování lze nahradit důkazem méně závažným

jen tehdy, není-li možné onen důkaz závažnější reálně provést.

Povinností orgánu činného v trestním řízení stěžovatele proto bylo

ověřit, zda neexistuje možnost výslechu jmenovaných svědků cestou

právní pomoci ve věcech trestních. Od tohoto důkazu by bylo možno,

resp. nutno upustit jen, pokud by tato možnost neexistovala.

Vrchní soud v Olomouci jako odvolací, tj. v prvním, ani ve druhém

kole odvolacího řízení nereagoval ani na tento důkazní problém

a možnosti jeho řešení. Dotčeno tak bylo ustanovení § 2 odst. 5,

6 (kdy jedním z kritérií volného hodnocení důkazů je i hledisko

jejich závažnosti), § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř.

V odvolacím řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení

jmenovaného obecného soudu, byl obhajobou dále navržen důkaz

výslechem svědka, jenž se měl údajně nacházet ve Vazební věznici

v Ostravě, v době, kdy zde byl zajištěn i stěžovatel. Odvolací

soud tento důkaz označil jako nevěrohodný a zmanipulovaný. Učinil

tak, aniž pro to měl konkrétní fakta; zejména si neověřil, zda

stěžovatelem označený údajný svědek se ve jmenované věznici vůbec

nachází, když obhájci stěžovatele to ředitelství dané věznice

sdělit odmítlo. S navrženým důkazem se odvolací soud nejen že

nevypořádal, ale ve skutečnosti se s ním vůbec nezabýval, ačkoliv

se týkal skutkového stavu věci, potřebného pro jeho rozhodnutí.

Porušil tak § 2 odst. 5, jakož i § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr.

ř.

Stěžovatel v průběhu soudního řízení navrhoval ohledání místa

činu a popř. provedení odpovídajících kriminalistických expertíz

(zejm. biologické), byť s časovým zpožděním vzhledem k době

spáchání předmětného trestného činu. Činil tak i v druhém

odvolání. Soud odvolací se v napadeném usnesení s tímto důkazním

návrhem vypořádal tak, že jej označil bez dalšího za

neproveditelný. K tomu ovšem neměl oprávnění, neboť se takto:

vyjadřoval k otázce, podléhající odbornému, tudíž znaleckému

posouzení. Zde mělo být postupováno obdobně, jako v případě

příkazu téhož soudu prvého stupně v prvém kole odvolacího řízení,

kde bylo uloženo přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví

dětské gynekologie. V daném případě se zavázaný soud nalézací

nejprve předběžně dotázal znalce, zda vůbec navrhovaná expertíza

v konkrétním případě může odpovědět na otázky vyplývající

z usnesení soudu odvolacího. Teprve poté, co mu soudní znalec

potvrdil, že nikoliv, od zmíněného důkazu po právu upustil.

Naproti tomu výše uvedené konstatování toho, že předmětný důkaz je

neproveditelný, koliduje s § 105 odst. 1, s § 2 odst. 5, popř.

i s § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř.

Z hlediska základních zásad trestního řízení byla procesním

postupem obecných soudů dotčena, jak uvedeno, v prvé řadě zásada

zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2

odst. 5 tr. ř.), neboť proti tvrzení stěžovatele, tehdy

obviněného, stálo opačné tvrzení poškozené. Pochybnost stran

skutkového stavu věci, nezbytného pro soudní výrok o vině

stěžovatele, z uvedeného základního rozporu plynoucí, nebyla ovšem

odstraňována, a to v důsledku výše popsaných pochybení z hlediska

zákonnosti procesního postupu. Tím byla vyloučena eventualita,

nikoliv jistota, že při respektování zákonnosti procesu vedeného

vůči stěžovateli mohla nakonec nastat taková důkazní situace, jež

by znamenala povinnost rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo,

vyplývající z § 2 odst. 2 tr. ř., podle něhož dokud pravomocným

odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho,

proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.

Jednalo se také o to, že uvedeným nezákonným postupem byla

stěžovateli vzata možnost se vyjádřit k těm důkazům, které

v důsledku zjištěných nezákonností nebyly provedeny.

Dotčena byla dále výše naznačeným způsobem i zásada volného

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Tím samým pak došlo k porušení i zásady zákonnosti trestního

stíhání ve smyslu § 2 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že nikdo

nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů

a způsobem, který stanoví tento zákon.

III.

Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení

obecných soudů, zejména soudu odvolacího, jehož usnesení je

předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní

roviny.

Daný závěr je umocňován tou skutečností, že z vlastní trestné

činnosti byl stěžovatel usvědčován pouze výpovědí poškozené.

O věcné důkazy se soudy opíraly jen zprostředkovaně, neboť ze

svědeckých výpovědí poškozené a její matky mohly pouze zjistit, že

takové důkazy (zakrvácené prostěradlo, zakrvácená matrace

a roztrhané tričko poškozené) v určitém čase údajně existovaly.

Vzhledem k tomu, že ostatní svědkové se k samotnému trestnému činu

znásilnění vyjádřit nemohli, potvrzovali předmět dokazování

nanejvýše také jen nepřímo. S přihlédnutím k těmto skutečnostem

bylo proto povinností obecného soudu obzvlášť pečlivě se vypořádat

s důkazy obhajoby a to se nestalo (viz část II.).

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení

dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení v trestní

věci stěžovatele.

Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno ( IV. ÚS

360/97), že tento soud není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou

instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či

správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To

však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda

důkazy ve prospěch či neprospěch odsouzeného byly prezentovány

způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že

tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Ústavní soud

se proto zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy,

pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní

procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu

(čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3

Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho

přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným

důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) (I. ÚS 108/93). Nepochybně sem

patří i právo každého, proti němuž je vedeno trestní řízení, aby

byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím

rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2

Listiny).

Jelikož v procesním postupu obecných soudů v trestní věci

stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí

vrchního soudu, některá ze shora uvedených porušení Ústavní soud

zjistil, nezbylo mu, než zmíněné přehodnocení alespoň některých

důkazů provést.

Zjištěné nezákonnosti v procesu dokazování pak nemohl

ponechat bez povšimnutí, nakolik se tyto dotkly v čl. 8 odst. 2

Listiny ústavně zaručeného práva na zákonný proces, to znamená,

kdy nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů

a způsobem, který stanoví zákon, a v čl. 38 odst. 2 , jakož

i v čl. 40 odst. 2 Listiny takto garantovaných práv na spravedlivý

proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů

/č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb./ čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech /č. 120/1976 Sb./).

Pokud ústavní stížnost namítala i porušení Ústavy v čl.

4 a v čl. 90, lze jí přisvědčit jen stran naposledy citovaného

ustanovení, které je ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Listiny ustanovením

obecným, neboť konstatuje, že soudy jsou povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům. V ústavní stížnosti tvrzené porušení čl. 36 odst. 1

Listiny Ústavní soud nemohl akceptovat, neboť stěžovatel se svých

práv stanoveným postupem u obecného soudu domáhat mohl a skutečně

tak činil.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu

než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99

zrušit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 29. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru