Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 441/18 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí na Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Trest odnětí svobody
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.441.18.1
Datum podání02.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 334 odst.1, § 265 odst.2

40/2009 Sb., § 92 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 441/18 ze dne 19. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 6 Tdo 1365/2017-20, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 8 To 9/2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2016 č. j. 50 T 11/2011-2920, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem nebylo vyhověno žádosti stěžovatele, vykonávajícího trest odnětí svobody, o započtení doby strávené v předběžné vazbě do uloženého trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil stížností, která byla shora označeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná; současně byl stěžovatel poučen, že proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Následné stěžovatelovo dovolání bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné (nebyly splněny požadavky na přípustnost dovolání dle § 265a trestního řádu, neboť nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265 odst. 2 trestního řádu).

3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž především argumentuje, že v jeho případě mělo dojít k započtení doby strávené v předběžné vazbě do uloženého trestu odnětí svobody.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

6. V daném případě se stěžovatel domáhal započítání doby strávené v předběžné vazbě do vykonávaného trestu odnětí svobody. Jeho žádosti nevyhověl krajský soud a jeho následná stížnost proti rozhodnutí krajského soudu byla zamítnuta vrchním soudem. Následně si stěžovatel podal dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným. Přípustnost dovolání v trestních věcech je vymezena v § 265a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Okruh "rozhodnutí ve věci samé" je pak taxativně vymezen v následujícím odstavci 2, který však nezahrnuje rozhodnutí o nezapočtení doby strávené ve vazbě do výkonu trestu odnětí svobody (respektive rozhodnutí o řádném opravném prostředku proti takovému rozhodnutí). V daném případě proto zákon (trestní řád) stěžovateli nedával proti rozhodnutí vrchního soudu k dispozici mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání; a zákonnou lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu je nutné odvíjet právě od doručení rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 2. 2017. Pokud stěžovatel tuto lhůtu počítal, jak uvádí v ústavní stížnosti, od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (dne 6. 12. 2017), pochybil a svou ústavní stížnost směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem podal po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti (je zřejmé, že stanovená dvouměsíční lhůta nebyla dodržena, ať už rozhodné usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno kdykoli před 31. 10. 2017, tj. dnem rozhodnutí Nejvyššího soudu).

7. Ústavní stížností nicméně stěžovatel napadl také samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této části Ústavní soud shledal ústavní stížnost za podanou včas a splňující i další zákonné formální náležitosti, avšak zjevně neopodstatněnou.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Podaná ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní a specifické námitky směřující proti samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné; ačkoli formálně jej napadá. Stěžovatel zejména vůbec nerozporuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. Ani Ústavní soud přitom v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledává žádné ústavněprávní pochybení ani zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

10. S ohledem na výše uvedené byla podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; a v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru