Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 441/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDovolání
žaloba/na určení
Zastoupení
zástupce
lhůta/zmeškání
doručování/neúčinnost doručení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.441.10.1
Datum podání15.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 28 odst.2, § 45c odst.1, § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 441/10 ze dne 16. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou, se sídlem Révová 6, 100 00 Praha 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 29 Cdo 3392/2007-366, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 220/2006-328, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 33 Cm 102/2000-289, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. ledna 2006, č. j. 33 Cm 102/2000-289, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na určení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů bytového družstva konaného 18. března 2000, kterými bylo rozhodnuto o schválení nového jednacího řádu a nového znění stanov, o odvolání stávající kontrolní komise a zvolení nové a o odvolání stávajícího představenstva a zvolení nového.

3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 220/2006-328, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 29 Cdo 3392/2007-366, odmítnuto jako opožděné. Dovolací soud uvedl, že podle § 240 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V projednávané věci bylo usnesení odvolacího soudu obsahující poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání i o soudu, u něhož se podává, doručeno zástupci žalobce, advokátu Mgr. M. N., dne 8. února 2007. Vzhledem k tomu, že žalobce podal dovolání telefaxem dne 3. května 2007, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty, neboť podle § 57 odst. 2 o. s. ř. bylo posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání úterý 10. dubna 2007. Dovolací soud zdůraznil, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo na žádost žalobce nesprávně znovu doručeno dne 6. března 2007 jeho současné zástupkyni poté, kdy předchozí zástupce žalobce, Mgr. M. N., je vrátil odvolacímu soudu s přípisem datovaným 8. února 2007, doručeným odvolacímu soudu dne 12. února 2007, v němž sdělil, že žalobce již nezastupuje. Tento závěr odůvodnil dovolací soud zněním § 28 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny. Z obsahu spisu přitom vyplynulo, že žalobce, ani jeho zástupce neoznámili, že plná moc udělená žalobcem Mgr. M. N. byla odvolána nebo vypovězena. Soud prvního stupně proto správně doručil usnesení odvolacího soudu Mgr. M. N. (§ 45c odst. 1 o. s. ř.), lhůta k podání dovolání započala běžet okamžikem tohoto doručení a marně uplynula dne 10. dubna 2007.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, které se souvisejí s právem na spravedlivý proces. Brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle jeho názoru nesprávně posoudil otázku doručení usnesení odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že mu nemůže být na újmu pochybení soudu prvního stupně, který mu zaslal usnesení odvolacího soudu, aniž by jej informoval o jeho předchozím doručení původnímu právnímu zástupci. Stěžovatel má zato, že jestliže Nejvyšší soud počítal běh lhůty k podání dovolání ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu předchozímu právnímu zástupci a nikoliv od doručení novému právnímu zástupci, zasáhl do shora uváděných základních práv stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.

III.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný opožděně.

7. Stěžovatel sice ústavní stížností napadl všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, avšak podstatu ústavní stížnosti tvoří pouze polemika se závěry Nejvyššího soudu v souvislosti s vyřešením otázky doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

8. Ústavní soud si pro ověření podstatných skutečností ohledně doručování usnesení odvolacího soudu vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem příslušný spis. Ze spisu zjistil, že okolnosti věci, jak jsou podány v usnesení Nejvyššího soudu, se naprosto shodují s obsahem spisu. Rozhodující je, že soud prvního stupně v době doručování usnesení odvolacího soudu neměl žádnou povědomost o odvolání plné moci původnímu právnímu zástupci žalobce, Mgr. M. N., takže doručení proběhlo v souladu s § 45c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 28 odst. 2 o. s. ř.), ve znění účinném v rozhodné době. V této souvislosti lze navíc podotknout, že i při jednání před odvolacím soudem dne 8. prosince 2006, na němž bylo vyhlášeno potvrzující usnesení, zastupoval stěžovatele zaměstnanec advokátní kanceláře Mgr. M. N. (viz č. l. 319a a násl. vyžádaného spisu), a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být plná moc pro zastupování ze strany stěžovatele vypovězena.

9. K posouzení zůstává, zda právní závěr Nejvyššího soudu o okamžiku počátku běhu lhůty pro podání dovolání nelze považovat za příliš formalistický, a tedy stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud poznamenává, že stanovisko Nejvyššího soudu ohledně účinnosti odvolání procesní plné mocí není v žádném případě protiústavní. Pravidlo, které je vyjádřeno explicitně v § 28 odst. 2 o. s. ř., platí jako obecná zásada a platilo by pro řízení občanskoprávní, i kdyby nebylo v zákoně výslovně uvedeno. Bylo by totiž porušením principu rovnosti, který je zakotven jako obecná zásada v čl. 37 odst. 3 Listiny, pokud by účastníci řízení byli vystaveni nejistotě, zda jednání zástupců, kteří se pro dané řízení vykázali plnou mocí, tuto skutečně mají a zda snad v průběhu řízení nebyla odvolána. Proto v postupu soudu, který doručoval právnímu zástupci, o němž byl přesvědčen, že účastníka zastupuje (soud neměl žádnou vědomost o vypovězení plné moci) nelze spatřovat rozpor s právem na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že doručení právnímu zástupci bylo účinné, je třeba i počátek běhu lhůty pro podání dovolání odvíjet od okamžiku doručení tomuto (původnímu) právnímu zástupci (který účastníka z pohledu soudu skutečně zastupoval). Je pak věcí vzájemného vztahu mezi zastupovaným účastníkem a právním zástupcem, jehož zmocnění k zastupování bylo ukončeno, aby se informovali o skutečnostech, které jsou pro řízení zásadní. Ústavní soud tedy uzavírá, že usnesení Nejvyššího soudu považuje za stojící v souladu s právem na spravedlivý proces.

10. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 29 Cdo 3392/2007-366, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

11. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení, avšak jako opožděné, promítá se tento závěr i do závěru ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím. Z toho vyplývá, že stěžovateli nesvědčí dobrodiní stanovené v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které umožňuje podat včasnou ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež předcházelo rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (zde dovolání). S ohledem na výše uvedené je třeba ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 220/2006-328, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 33 Cm 102/2000-289, posoudit jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu) a odmítnout ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru