Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 44/01Usnesení ÚS ze dne 10.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.44.01
Datum podání23.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 44/01 ze dne 10. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti L., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. P. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2000, sp. zn. 3 Cmo 536/99, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 19. 1. 2001 domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena její práva, garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve svém návrhu upozornila, že proti napadenému rozhodnutí podala současně též dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky.

Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující.

Rozsudkem ze dne 10. 6. 1999, čj. 15 Cm 282/98-25, zamítl Krajský obchodní soud v Praze žalobu společnosti B., spol. s r.o., jíž se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 122.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení ode dne 1. 3. 1998 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 10. 2000, čj. 3 Cmo 536/99-51, rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že stěžovatelka je povinna ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 122.000,- Kč spolu s 16% úrokem p.a. od 1. 3. 1998 do zaplacení. Ve zbytku požadovaného příslušenství zamítavý rozsudek potvrdil. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, čj. 29 Odo 51/2002-75, dovolání stěžovatelky částečně vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, čj. 3 Cmo 536/99-51, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil. Věc vrátil v této části odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání, směřující do zbývajícího rozsahu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbytku požadovaného příslušenství potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud odmítl.

Ústavní stížnost je zčásti neodůvodněná a zčásti nepřípustná.

V části, jež směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí vrchního soudu a již dovolací soud zrušil, není návrh přípustný. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel vyčerpal před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci posuzuje Ústavní soud ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR shora uvedeným rozhodnutím zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, čj. 3 Cmo 536/99-51, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O věci tedy nebylo dosud rozhodnuto konečným způsobem. Podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak není splněna. Pojem "vyčerpání" totiž znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání ustanovení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 téhož paragrafu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil.

Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jakkoli je součástí soudní moci, zůstává zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je povolán přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, představuje ukončení přezkoumávaných řízení, vedených jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud respektuje ve své činnosti princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR jevem nežádoucím. Na základě uvedených úvah, nejen se zřetelem na dikci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především -is ohledem na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, jehož využití dosud ke "konečnému" rozhodnutí nevedlo. To se stalo právě v souzené věci.

Co se týče zbývající části ústavní stížnosti, směřující proti napadenému rozsudku v části, již vrchní soud zamítavý rozsudek soudu prvého stupně ve zbytku požadovaného příslušenství potvrdil, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh neopodstatněný. Podle již citovaného ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Výrokem, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvého stupně ve zbytku požadovaného příslušenství, nemohla být stěžovatelce způsobena újma na jejích právech, neboť uvedený výrok vyzněl v její prospěch. Ačkoli stěžovatelka napadá rozhodnutí jako celek, konkrétní porušení práva v souvislosti s touto částí výroku nenamítá.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavnísoud nucen ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru