Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 439/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2016K aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti a postavení autorizovaného inspektora jakožto orgánu veřejné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/80 SbNU 693
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.439.16.1
Datum podání08.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 439/16 ze dne 24. 2. 2016

U 2/80 SbNU 693

K aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti a postavení autorizovaného inspektora jakožto orgánu veřejné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka - ze dne 24. února 2016 sp. zn. II. ÚS 439/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Milana Teigisera, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem Orlí 18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 2 As 53/2015-40, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti, je povinen posoudit, zda podaný návrh splňuje všechny podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou ze základních podmínek řízení je aktivní legitimace navrhovatele. Tuto podmínku ovšem stěžovatel - jak plyne z následující argumentace - nesplňuje.

3. Ústavní stížnost byla podána Ing. arch. Milanem Teigiserem, který v řízení před správními soudy vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení. V tomto procesním postavení stěžovatel vystupoval z toho důvodu, že jako autorizovaný inspektor vydal v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti a vedeném před správními soudy certifikát podle ustanovení § 117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), před novelou provedenou zákonem č. 350/2012 Sb., který úzce souvisel s předmětem řízení před správními soudy.

4. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost může být podána toliko osobou, která je v konkrétním právním vztahu způsobilou nositelkou základních práv.

5. Interpretaci této podmínky se Ústavní soud věnoval mimo jiné ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372). V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Pakliže by totiž byla způsobilost být nositelem základních práv a svobod přiznána i státu v pozici nositele veřejné moci, jednalo by se o popření "fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury".

6. Tato argumentace byla v pozdější judikatuře Ústavního soudu rozvinuta v tom smyslu, že postavení subjektu základních práv a svobod (a tudíž i osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti) je upřeno nejen státu, nýbrž obecně každé osobě, která v konkrétním právním vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci, tj. v rámci vrchnostenského působení [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1529/12 ze dne 29. 5. 2012 (U 4/65 SbNU 675) ve vztahu ke stěžovatelce - hlavnímu městu Praha či usnesení sp. zn. II. ÚS 2803/11 ze dne 6. 10. 2011 týkající se stěžovatele - soudního exekutora].

7. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel v právním vztahu, o který se v projednávané věci jednalo, vystupoval ve vrchnostenském postavení, tj. vydáním certifikátu vykonával "pravomoc", a nikoliv "subjektivní právo" ve smyslu citovaného stanoviska. Jakkoliv je totiž autorizovaný inspektor nepochybně soukromou osobou, vykonává v předmětném rozsahu delegovanou veřejnou správu. Podle Ústavního soudu za situace, kdy zákonná úprava předpokládá v zásadě obdobné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora (byť až po oznámení stavebnímu úřadu), přičemž stavební úřad certifikát toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (srov. § 105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť pouze v tomto omezeném rozsahu.

8. Stejným způsobem ostatně Ústavní soud posoudil i další skutkově obdobné věci týkající se stejného stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 557/12 ze dne 2. 4. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3468/11 ze dne 12. 3. 2012 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 558/12 ze dne 13. 3. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V citovaných usneseních Ústavní soud aproboval tehdejší judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž autorizovaný inspektor při vydávání certifikátu vystupuje jako správní úřad sui generis, tedy jako nositel veřejné moci.

9. Od shora uvedené argumentace a své dřívější judikatury nemá ovšem Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012 č. j. Konf 25/2012-9 (vydané až po citovaných usneseních Ústavního soudu), podle něhož autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu ani ve smyslu správního řádu, ani ve smyslu soudního řádu správního, ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.

10. Tímto usnesením zvláštního senátu Ústavní soud v prvé řadě není vázán. Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, totiž platí, že "[p]ravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy". Do množiny orgánů takovým rozhodnutím vázaných ovšem nelze zařadit Ústavní soud, neboť podle čl. 88 Ústavy jsou soudci Ústavního soudu ve svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem, který stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Citované usnesení zvláštního senátu tudíž nemůže Ústavní soud zavazovat, a to ani pokud jde o aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s ustanovením § 72 zákona o Ústavním soudu].

11. Ke změně svého ustáleného přístupu by ovšem Ústavnísoud mohl přikročit - hypoteticky - i tehdy, pokud by na něj citované usnesení zvláštního senátu zapůsobilo silou přesvědčivosti své argumentace. Ani taková situace však nenastala. Ústavní soud jednak i nadále neshledává žádný rozumný důvod, pro který by se měl odchýlit od svých předchozích usnesení (viz shora), jimiž fakticky akceptoval dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu předcházející vydání citovaného usnesení zvláštního senátu, založenou na tom, že autorizovaný inspektor při vydávání certifikátu vystupuje jako správní úřad sui generis.

12. Současně Ústavnísoud nemohl ani přehlédnout, že samotné usnesení zvláštního senátu ostatně trpí jistou vnitřní nekonzistencí. Například v jeho odstavci 78 zvláštní senát rozebírá možnosti obrany proti certifikátu a v této souvislosti uvádí, že "v případě, že stavební úřad během řízení dle § 142 spr. ř. shledá, že certifikát byl vydán bez splnění zákonných předpokladů, zejména neoprávněnou osobou, na základě nezákonného postupu, v rozporu s územně plánovací dokumentací, bez souhlasných závazných stanovisek všech dotčených orgánů nebo bez souhlasných vyjádření všech osob, které by byly účastníky stavebního řízení, nevypořádal řádně námitky potenciálních účastníků stavebního řízení, resp. nepředložil nevypořádané rozpory stavebnímu úřadu atd., vydá stavební úřad deklaratorní rozhodnutí o tom, že stavebníkovi právo provést stavbu nevzniklo". Již letmý pohled na kritéria pro vydání negativního deklaratorního rozhodnutí (nezákonný postup, nevypořádání námitek apod.) totiž problematizuje předcházející závěr zvláštního senátu, že certifikát je prostým plněním ze soukromoprávní smlouvy poskytovaným toliko soukromou osobou.

13. Ústavnísoud tedy uzavírá, že stěžovatel (autorizovaný inspektor vydávající certifikát podle ustanovení § 117 stavebního zákona) v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti vystupoval ve vrchnostenské pozici, tedy jako nositel veřejné moci. Proto nemůže být zároveň považován za nositele základních práv a svobod, a tudíž ani za osobu aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti.

14. S ohledem na uvedené byl Ústavnísoud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru