Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 438/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.438.20.1
Datum podání10.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1993 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Johanka Rafaela, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 326/2019-124 ze dne 21. 11. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 787/2018-86 ze dne 30. 7. 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a REAL, spol. s r.o., se sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, a to ve výrocích o nákladech řízení, jimiž měla být porušena jeho základní práva vlastnit majetek a na spravedlivý proces zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 219 000 Kč s příslušenstvím, kterou podle svého tvrzení zaplatil žalované vedlejší účastnici jako kauci při uzavření nájmu, ovšem vedlejší účastnice mu ji při skončení nájemního poměru (po výpovědi dané stěžovatelem) odmítla vrátit. Obvodní soud pro Prahu 3 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a Městský soud v Praze toto rozhodnutí posléze potvrdil jako věcně správné svým rozsudkem napadeným ústavní stížností. Obecné soudy shledaly, že stěžovatel při uzavření nájemní smlouvy skutečně uhradil žalovanou částku, ale nikoli jako kauci či bez právního důvodu vůbec; nýbrž se tak stalo na základě inominátní smlouvy a jednalo se o úhradu za uzavření nájemní smlouvy s předem prezentovaným obsahem, který byl z hlediska nájemce výhodný (nízké a smluvně fixované nájemné, nájemní vztah na dobu neurčitou). O nákladech řízení oba soudy rozhodly ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu podle zásady úspěchu, který jak v nalézacím řízení, tak v odvolacím řízení (z podnětu odvolání stěžovatele) měla žalovaná vedlejší účastnice; obvodní soud tak konkrétně výrokem III. svého rozsudku zavázal stěžovatele nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 63 270,90 Kč, městský soud pak i tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil a sám výrokem II. svého rozsudku zavázal stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 22 941,60 Kč. Stěžovateli bylo v řízení před obecnými soudy přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. Ve svém odvolání stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu, konkrétními námitkami pak rozporoval pouze posouzení a závěry obvodního soudu ve věci samé; k otázce náhrady nákladů řízení se nevyjádřil ani při jednání u odvolacího soudu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti úvodem zdůrazňuje, že je samoživitelem ve věku 64 let, pečuje o nezletilého syna, trpí těžkou vaskulární demencí, podle rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí nezvládá šest základních životních potřeb a nemá dostatek finančních prostředků k pokrytí svých běžných životních výdajů ani k zajištění právního zastoupení, je závislý pouze na finanční pomoci ze strany státu. Stěžovatel kritizuje, že však obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nezkoumaly důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 občanského soudního řádu a nepřihlédly k nim, byť tyto důvody byly na straně stěžovatele dány a vyplývaly z obsahu spisu, jakož i ze samotného osobního kontaktu stěžovatele s obecnými soudy při jednáních. Ostatně stěžovatel byl v řízení osvobozen od soudních poplatků, a tím spíše se soudy měly zabývat možností použití moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení, jakož i dát stranám procesní prostor se k ní vyjádřit a následně ji výslovně vypořádat v rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 či sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005). Obecné soudy ovšem nedostály svým povinnostem a zkrátily stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech. Uložená povinnost k náhradě nákladů řízení, v celkové výši 86 212,50 Kč, je pro stěžovatele likvidační a má nepřípustný tzv. rdousící efekt. Mimoto stěžovatel též poukazuje na to, že na vzniku a průběhu sporu se podílely obě strany, v řízení se jednalo o složitou a dosud neřešenou právní problematiku.

4. Stěžovatel dále navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatil stát.

5. K ústavní stížnosti se vyjádřili také účastníci a vedlejší účastnice řízení. Jejich vyjádření však nepřinesla žádné nové relevantní informace nad rámec obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu spisu obvodního soudu sp. zn. 19 C 787/2018, jejž si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal, a Ústavní soud z nich nevycházel. Proto ani nebylo nezbytné tato vyjádření zasílat stěžovateli k možné replice a není ani nutno je zde rekapitulovat.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu obvodního soudu; dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.

9. Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení a vytýká jim, že ve vztahu ke stěžovateli neaplikovaly moderační právo dle § 150 občanského soudního řádu, ba se touto možností ani nezabývaly. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že byť je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupné též z http://nalus.usoud.cz].

10. V projednávaném případě Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel se aplikace § 150 občanského soudního řádu dovolává poprvé až v ústavní stížnosti, zatímco - jak Ústavní soud ověřil ze spisu obvodního soudu v dané věci - v průběhu řízení před obecnými soudy návrh na aplikaci tohoto ustanovení a mimořádného moderačního práva soudů nevznesl, a to ani ve svém odvolání či později v odvolacím řízení. Přitom po celou dobu byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, čímž byl dostatečně zajištěn jeho přístup k právní ochraně. V řízení o ústavní stížnosti pak obecně platí, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, že byla-li námitka, která mohla být uplatněna v řízení před obecnými soudy, vznesena až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají [srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367) či usnesení sp. zn. III. ÚS 551/18 ze dne 20. 8. 2018]. Skutečnost, že argumentace § 150 občanského soudního řádu byla poprvé uplatněna až v řízení před Ústavním soudem, nadto projednávaný případ podstatně odlišuje od jiných rozhodnutí Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti.

11. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud v posuzovaném případě konstatuje, že neshledal, že by obecné soudy jakkoli porušily požadavky kladené na rozhodování o nákladech řízení ústavním pořádkem. Nelze mít za to, že by obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem věci, respektive že by napadené výroky o nákladech řízení nebyly v souladu s průběhem řízení a úkony účastníků či nebyly řádně odůvodněny. Napadené výroky jsou naopak srozumitelně a logicky odůvodněny s odkazem na relevantní zákonná ustanovení; a nelze jim vyčítat ani absenci výslovné úvahy o možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a to především s ohledem na shora zmíněnou skutečnost, že ani stěžovatel sám se použití uvedeného ustanovení v řízení vůbec nedovolával (a to ani po vydání rozhodnutí nalézacího soudu), a to přitom byl v celém průběhu řízení zastoupen. Obecné soudy přitom nemají povinnost se k možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu vyjadřovat v každém jednotlivém případě; stejně tak předchozí přiznání osvobození od soudních poplatků určitému účastníkovi automaticky nevylučuje zavázání tohoto účastníka k náhradě nákladů řízení druhé (úspěšné) strany. Ve vztahu k použití § 150 občanského soudního řádu je obecným soudům dána relativně široká míra uvážení, byť ne možnost libovůle. K té však v projednávaném případě nedošlo. Lze souhlasit, že by snad bylo vhodnější, kdyby obecné soudy vysvětlily svá rozhodnutí o nákladech řízení při výslovném zohlednění stěžovatelova osvobození od soudních poplatků; nicméně tento nedostatek v projednávaném případě není takové intenzity, aby zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to s ohledem na shora uvedené okolnosti věci (především nevznesení požadavku na moderaci náhrady nákladů řízení ze strany samotného stěžovatele, právně zastoupeného), jakož i vůbec na další relevantní aspekty případu. V tomto ohledu lze zmínit, jak se podává ze spisu obvodního soudu, že ostatně stěžovatel byl před podáním žaloby i svým právním zástupcem upozorněn na rizika spojená s vedením soudního řízení, včetně rizika neunesení důkazního břemene a možného nesení nákladů řízení (viz výslovný pokyn žalobce k podání žaloby na č. l. 95 a násl.); a jak vyplývá z napadených rozhodnutí, v řízení ani nevyplynul jakýkoli objektivní podklad pro přesvědčení stěžovatele o oprávněnosti jím vzneseného nároku.

12. Ústavní soud tak shrnuje, že v projednávaném případě, s ohledem na všechny jeho relevantní okolnosti, nelze spatřovat žádné pochybení ústavněprávní intenzity v rozhodnutích obecných soudů o nákladech řízení. Těmito rozhodnutími tak nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost tudíž byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nejsou splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatele dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru