Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 438/17 #1Nález ÚS ze dne 23.01.2018K rozhodnutí o návrhu rodiče na zpětné zvýšení výživného pro již zletilé dítě za dobu jeho nezletilosti, který byl zletilým dítětem vzat zpět

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dítě
řízení/zastavení
Bezdůvodné obohacení
zpětvzetí návrhu
výživné/pro dítě
procesní postup
rodiče
dlužník
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/88 SbNU 123
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.438.17.1
Datum vyhlášení25.01.2018
Datum podání10.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 466

89/2012 Sb., § 922 odst.1, § 923 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 96 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Řízení o výživném pro nezletilé dítě je řízením nesporným, které lze zahájit i bez návrhu. Nelze proto přijmout tezi, že dítě, které v mezidobí nabylo zletilosti, disponuje podaným návrhem bez omezení. Obecné soudy se proto nemohou zastavením řízení pro zpětvzetí návrhu zbavit povinnosti rozhodnout meritorně o výživném za dobu nezletilosti dítěte. Skutečnost, že případné plnění z přiznaného nároku by již šlo přímo k rukám zletilého dítěte, na přijatý závěr nemá vliv.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 1. 2018 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky R. T. výrok II rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 0 P 252/2006-380 ze dne 4. 5. 2016 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 186/2016-422 ze dne 6. 12. 2016 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozhodnutími obecných soudů bylo v napadených výrocích zastaveno řízení o zpětné zvýšení výživného původně nezletilé dcery stěžovatelky, která v mezidobí nabyla zletilosti a návrh vzala zpět s odůvodněním, že se s otcem dohodla mimosoudně. (Kromě toho obecné soudy rozhodly o zvýšení výživného k dalším čtyřem dcerám stěžovatelky a téhož vedlejšího účastníka, v době rozhodování nezletilým.) Obecné soudy považovaly další řízení a dokazování stran výživného dcery za dobu její nezletilosti vzhledem k jejímu postoji za nadbytečné a nehospodárné. Stěžovatelka brojila proti těmto výrokům ústavní stížností, neboť nesouhlasila se zastavením řízení co do zvýšení výživného za dobu nezletilosti dcery (necelých šest let).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zhodnocení argumentace stěžovatelky shledal ústavní stížnost důvodnou. Stěžovatelka podle něj přiléhavě odkazovala na nález sp. zn. I. ÚS 564/07, v němž Ústavní soud poukázal na nespornou povahu řízení o výživném pro nezletilé dítě, díky které řízení může být zahájeno i bez návrhu, a proto odmítl názor ohledně existence naprosté dispozice zletilého dítěte s návrhem na zahájení řízení v celém rozsahu.

Se závěry obecných soudů proto Ústavní soud nesouhlasil, neboť v období před nabytím zletilosti dítě s nárokem na výživné plně nedisponuje, tudíž se nemůže „vzdát“ práva s ním disponovat či je uplatňovat. Ústavní soud odmítl také názor okresního soudu, že zastavením řízení bylo o výživném za dobu před i po zletilosti celkově rozhodnuto, neboť rozhodnutím o výživném za dobu do nabytí zletilosti je míněno rozhodnutí ve věci samé (tedy rozhodnutí o samotném nároku), nikoli „jakékoli“ rozhodnutí, včetně procesního rozhodnutí o zastavení řízení.

Ústavní soud shledal potřebu meritorního rozhodnutí o výživném dítěte za dobu jeho nezletilosti, bez ohledu na skutečnost, že nabylo již zletilosti a dále v řízení pokračovat nehodlá, i v dalších konkrétních okolnostech předloženého případu. Nemohl odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka svůj návrh na zvýšení výživného podala k okresnímu soudu v listopadu 2012, tj. necelé tři roky před zletilostí dcery (červenec 2015), a domáhala se jej z důvodu zvyšující se životní potřeby dcer od poslední úpravy (z března 2006) i zpětně za tři roky. Stěžovatelka v délce trvání necelých šesti let prokazatelně téměř výlučně sama vynakládala finanční prostředky na zvyšující se životní potřeby všech svých dcer. Správné rozhodnutí obecných soudů o zvýšení výživného pro ostatní (v době rozhodování nezletilé) dcery se v důsledku zastavení řízení nevztahovalo i na zletilou dceru, jejíž životní potřeby a nutnost je hradit bezesporu za uvedené období přiměřeně jejímu věku vzrůstaly rovněž, stejně jako u ostatních dcer.

Na překážku Ústavním soudem přijatému závěru o potřebě vydání meritorního rozhodnutí není ani skutečnost, že případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti dcery by vedlejší účastník byl za daných okolností povinen platit k rukám samotné zletilé dcery, nikoli k rukám stěžovatelky.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 438/17 ze dne 23. 1. 2018

N 9/88 SbNU 123

K rozhodnutí o návrhu rodiče na zpětné zvýšení výživného pro již zletilé dítě za dobu jeho nezletilosti, který byl zletilým dítětem vzat zpět

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 438/17 ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, se sídlem Hvozdecká 1364/21, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2016 č. j. 0 P 252/2006-380 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016 č. j. 21 Co 186/2016-422 vydaným v řízení o úpravě výživného k nezletilým dětem, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a P. T., zastoupeného JUDr. Anežkou Slezákovou, advokátkou, se sídlem náměstí Armády 10, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem II rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2016 č. j. 0 P 252/2006-380 a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016 č. j. 21 Co 186/2016-422 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. V těchto výrocích se proto tyto rozsudky ruší.

III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jejího práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného k dnes již zletilé K. a nezletilým G., D., M. a V., jejichž rodiči jsou stěžovatelka a vedlejší účastník řízení.

3. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces především v níže rekapitulovaném postupu obecných soudů, na jehož základě došlo k zastavení, resp. potvrzení správnosti výroku o zastavení řízení o návrhu na zvýšení výživného ve vztahu ke zletilé K., a to z důvodu jeho zpětvzetí přímo ze strany K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti. Tento postup obecných soudů, jenž vycházel z právního názoru, že s ohledem na postoj zletilé K. se další řízení a dokazování stran výše výživného za dobu její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné, stěžovatelka považuje za nesprávný a nacházející se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 564/07 ze dne 19. 2. 2008 (N 37/48 SbNU 459; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Postup obecných soudů, v důsledku něhož došlo k nevypořádání návrhu stěžovatelky o zvýšení výživného v době nezletilosti K., proto stěžovatelka považuje za rozporný s čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku jím soudy zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Znojmě, Krajský soud v Brně a rovněž vedlejší účastník řízení.

5. Okresní soud ve svém vyjádření označuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by případné dlužné výživné za dobu nezletilosti K. mělo být vyplaceno k jejím rukám, přičemž neobstojí ani ve světle závěrů citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07. Okresní soud je naopak toho názoru, že stěžovatelce nebylo odňato postavení účastníka řízení po zletilosti dcery a o výživném bylo celkově pro dobu před i po zletilosti rozhodnuto, byť výsledkem bylo zastavení řízení.

6. Rovněž krajský soud se ve svém vyjádření neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, přičemž nad rámec odůvodnění svého rozsudku, na jehož obsah odkazuje, uvádí, že "výživné je nárokem nezletilého dítěte, které rodič neuplatňuje vůči druhému rodiči svým jménem, ale jako zákonný zástupce nezletilého dítěte, které nemá procesní způsobilost jednat samostatně před soudem. Po odpadnutí této překážky, nabytím zletilosti, náleží zletilému dítěti plná procesní způsobilost být účastníkem řízení a s žalobou disponovat. Není důvod jeho výlučný nárok dělit na období před a po nabytí zletilosti, když v každém tomto období je dítě jeho výlučným nositelem s právem se jej vzdát nebo jej uplatňovat. Nelze dítě nutit, aby za určitý časový úsek (období nezletilosti) svůj nárok uplatňovalo proti své vůli, protože si to přeje jeho zástupce". K tvrzení stěžovatelky, že výlučně či převážně přispívala na výživu dítěte i v rozsahu, kdy tak měl činit vedlejší účastník řízení, krajský soud uvádí, že se "jedná se o její vlastní nárok vůči (vedlejšímu účastníkovi řízení). V minulosti, pokud plnil jeden z rodičů vyživovací povinnost i za druhého, byl jeho nárok výslovně zakotven v § 101 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, při nynější absenci výslovné úpravy by zřejmě bylo nutno postupovat dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku". Stejně tak nesouhlasí se stěžovatelkou, že by případné dlužné výživné přiznané za dobu nezletilosti dítěte mělo být vyplaceno k jejím rukám. "Výživné včetně dluhu na výživném je výlučným nárokem dítěte a matka je pouze platebním místem po dobu nezletilosti dítěte. Po dosažení zletilosti má dítě jako plně procesně způsobilý žalobce právo na plnění svého nároku ke svým rukám."

7. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť nedošlo k porušení stěžovatelkou namítaných základních práv, resp. čl. 89 odst. 2 Ústavy. V navazující argumentaci pak vedlejší účastník řízení, v kontextu skutkových okolností projednávané věci, rozporuje jednotlivá tvrzení stěžovatelky ohledně plnění vyživovací povinnosti za dobu nezletilosti K., jež považuje za "nepravdivá".

8. Ústavní soud uvedená vyjádření zaslal stěžovatelce k případné replice, ta však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužila.

III. Podstatný obsah spisu

9. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 0 P 252/2006 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.

10. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem opětovně (poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 9. 4. 2014 č. j. P 252/2006-177 zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015 č. j. 21 Co 463/2014-230) rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 16. 11. 2012 na zvýšení výživného (do budoucna i tři roky zpětně) vedlejšího účastníka řízení ve vztahu ke všem nezletilým dětem tak, že původně stanovené výživné (rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 3. 2006 č. j. Nc 2179/2004-120) pro nezletilé G., D., M. a V. počínaje dnem 16. 11. 2009 zvýšil na částku 600 Kč měsíčně. Výživné pro nezletilou G. bylo dále ode dne 1. 9. 2015 zvýšeno na částku 800 Kč měsíčně. Současně rozhodl o dlužném výživném vedlejšího účastníka řízení (výrok I). Návrh na zvýšení výživného ve vztahu k již zletilé (v době návrhu nezletilé) K. okresní soud zastavil (výrok II), a to z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany samotné K. (viz protokol z jednání okresního soudu konaného dne 27. 4. 2016, č. l. 370-372 spisu), neboť dle jejího vyjádření jsou s "otcem dohodnuti mimosoudně na částce 1 000 Kč měsíčně a hrazení dalších potřeb naturálně". Jak okresní soud rekapituloval v odůvodnění napadeného rozsudku, "účastníci se zpětvzetím návrhu zletilé K. vyslovili souhlas. Právní zástupkyně (stěžovatelky) souhlasila se zpětvzetím návrhu pouze však pro dobu po zletilosti, pro dobu nezletilosti K. na svém návrhu setrvala". Svůj nesouhlas stěžovatelka odůvodnila tím, že návrh na zvýšení výživného podala v roce 2012, tedy 6 let po poslední úpravě výživného pro tehdy nezletilou K., přičemž její potřeby v mezidobí neustále narůstaly. Okresní soud nicméně s tímto postupem stěžovatelky nesouhlasil a konstatoval, že "z důvodu zletilosti K. tato již zcela disponuje nárokem na výživné pro ni". Pokud tedy K. vzala návrh zpět s tím, že se s vedlejším účastníkem řízení domluvila mimosoudně, a i případné dlužné výživné by bylo poukázáno k jejím rukám, dospěl okresní soud k závěru, že je důvodné rozhodnout o zastavení řízení pro zpětvzetí, a to dle ustanovení § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

11. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž jednak nesouhlasila s přiznanou výší výživného ve vztahu k nezletilým dětem, které považovala za nepřiměřeně nízké, jednak nesouhlasila se zastavením řízení ohledně návrhu na zvýšení výživného pro již zletilou K. za vymezené období její nezletilosti, přičemž odkázala na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07.

12. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky v ústavní stížností rovněž napadeném rozsudku shledal zčásti důvodným a změnil [podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] výrok I rozsudku okresního soudu tak, že jednotlivé částky výživného ve vztahu k nezletilým dětem zvýšil ve výroku I blíže specifikovaným způsobem a současně nově rozhodl o dlužném výživném vedlejšího účastníka řízení (výrok I); naopak výrok II rozsudku okresního soudu o zastavení řízení ve vztahu k již zletilé K. za vymezené období, tj. za dobu od 16. 11. 2009 do 11. 7. 2015, potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř.), neboť odvolání stěžovatelky neshledal jako důvodné. Krajský soud důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu na zvýšení výživného ze strany K. neshledal za natolik vážné ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., že by měly vést ke změně rozsudku soudu prvního stupně a vyslovení neúčinnosti zpětvzetí návrhu za dobu nezletilosti nyní již zletilé K. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka "již není zákonnou zástupkyní zletilé K. Tato své oprávněné zájmy musí hájit sama. Pokud zletilá K. jednoznačně vyjádřila svou vůli, s (vedlejším účastníkem řízení) se na výživném dohodla, v rámci soudního řízení zvýšení výživného nepožadovala a návrh vůči své osobě vzala zpět, pak soud prvního stupně správně řízení zastavil i za dobu nezletilosti nyní již zletilé K.". Krajský soud dále zdůraznil, že "tato úvaha se jeví správná i z toho pohledu, že případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti K. by (vedlejší účastník řízení) byl povinen platit k rukám nyní již zletilé K., nikoli k rukám její matky". Proto krajský soud uzavřel, že s ohledem na postoj zletilé K. se "další řízení a dokazování stran výše výživného za dobu její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné". Nadto poukázal na skutečnost, že stěžovatelka "netvrdila, že by vůči (vedlejšímu účastníkovi řízení) podala či chtěla podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku z důvodu plnění vyživovací povinnosti vůči tehdy nezletilé K. za (vedlejšího účastníka řízení). Pouze takové tvrzení matky by mohlo mít relevanci z hlediska vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím návrhu nyní již zletilé K.".

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) nebo sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)].

14. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem obecných soudů v podobě zastavení řízení o jejím návrhu na zvýšení výživného ve vztahu k dceři K. z důvodu zpětvzetí návrhu přímo ze strany již zletilé K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti.

15. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu, konkrétně na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07, v němž se Ústavní soud mimo jiné vyslovil k otázce dispozičního oprávnění zletilého účastníka řízení o určení výživného zahájeného jeho zákonným zástupce v době jeho nezletilosti. Po konfrontaci skutkových okolností nyní projednávaného případu stěžovatelky s právními závěry vyslovenými v citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že je lze bezesporu vztáhnout i na případ stěžovatelky, a proto její argumentaci v ústavní stížnosti shledává zcela přiléhavou.

16. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07 předně poukázal na to, že řízení o určení výživného po dobu nezletilosti dítěte není řízením sporným, které je plně ovládáno zásadou dispoziční, ale naopak patří mezi tzv. řízení nesporná, která mohou být zahájena i bez návrhu, a proto odmítl názor ohledně existence naprosté dispozice zletilého dítěte s návrhem na zahájení řízení v celém rozsahu. Uvedené bezesporu platí i pro nynější právní úpravu, kdy procesní úprava řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte je obsažena v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ustanoveních § 466 až 477, přičemž hmotněprávní základ tohoto řízení tvoří úprava obsažená v občanském zákoníku. Ústavní soud proto v návaznosti na to zdůraznil, že "je nutno rozlišovat období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možné řízení o určení výživného konat i bez návrhu". Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem okresního soudu vysloveným v ústavní stížností napadeném rozsudku, resp. názorem krajského soudu vysloveným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že "není důvod výlučný nárok dítěte na výživné dělit na období před a po nabytí zletilosti, když v každém tomto období je dítě jeho výlučným nositelem s právem se jej vzdát nebo jej uplatňovat", neboť v období před nabytím zletilosti dítě s nárokem na výživné plně nedisponuje, tudíž se nemůže "vzdát" práva s ním disponovat či uplatňovat. Nezbytnost rozlišování mezi obdobím do dosažení zletilosti dítěte a obdobím po dosažení jeho zletilosti v rámci řízení o určení výživného se pak dle Ústavního soudu nutně promítá i do procesního postupu obecných soudů, které jsou povinny " - bez ohledu na to, že zletilý syn již dále v řízení pokračovat nehodlá, protože se s otcem na výživném dohodl - rozhodnout o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte" (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07). V této souvislosti je proto třeba odmítnout názor okresního soudu, že v nyní projednávaném případě "bylo o výživném celkově pro dobu před i po dosažení zletilosti rozhodnuto, byť výsledkem bylo zastavení řízení", neboť rozhodnutím o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte je samozřejmě míněno rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí o samotném nároku), nikoliv "jakékoliv" rozhodnutí, včetně procesního rozhodnutí o zastavení řízení.

17. Stejně tak Ústavní soud odmítá názor krajského soudu, že důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu na zvýšení výživného ze strany K. neshledal za natolik vážné ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., že by měly vést ke změně rozsudku soudu prvního stupně a vyslovení neúčinnosti zpětvzetí návrhu za dobu nezletilosti nyní již zletilé K., přičemž takovým vážným důvodem by mohlo být tvrzení stěžovatelky o úmyslu "podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku z důvodu plnění vyživovací povinnosti vůči tehdy nezletilé K. za (vedlejšího účastníka řízení)". Podstatou samotného bezdůvodného obohacení, a tedy i podmínkou úspěšnosti žaloby na jeho vydání je totiž dle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku majetkový prospěch vzniklý mimo jiné tím, že "bylo plněno za toho, kdo měl po právu plnit sám", tzn. existence právního důvodu k plnění. Stěžovatelka se nicméně svým návrhem teprve domáhala u soudu, aby svým rozhodnutím nově stanovil výši výživného ve vztahu k jejím nezletilým dcerám ze strany vedlejšího účastníka řízení, tzn. aby rozhodnutím konstituoval (do budoucna i zpětně) právní nárok stěžovatelky na stanovenou výši výživného ve vztahu k jejím nezletilým dcerám a tomu korespondující povinnost vedlejšího účastníka řízení je v této výši do budoucna hradit, resp. uhradit dluh na výživném zpětně. Za této situace by tudíž stěží bylo možné se úspěšně domáhat po vedlejším účastníkovi řízení vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že za něho bylo plněno (hrazeno výživné ve výši odpovídající aktuálním potřebám nezletilých dcer) ze strany stěžovatelky, co měl "po právu" plnit on sám, neboť právní důvod k tomuto plnění nebyl dosud dán, tj. nedopustil se porušení právem mu stanovené povinnosti hradit výživné ve vztahu ke svým nezletilým dcerám v jiné výši, než byla naposledy stanovena rozhodnutím soudu. V tomto ohledu proto ani nelze klást k tíži stěžovatelce, že netvrdila úmysl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, která by s největší pravděpodobností nebyla úspěšná.

18. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že výše rekapitulovaný procesní postup obecných soudů vycházející z právního názoru, že s ohledem na zpětvzetí návrhu zletilé K. se další řízení a dokazování stran výše výživného za vymezené období její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné, se ocitá ve zřetelném rozporu se uvedenými právními závěry citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07, čímž se obecné soudy dopustily porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku porušily i její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného shledává potřebu meritorně rozhodnout o výživném dítěte za dobu jeho nezletilosti, bez ohledu na skutečnost, že nabylo již zletilosti a dále v řízení pokračovat nehodlá, i v dalších okolnostech souvisejících s nyní projednávaným případem. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka svůj návrh na zvýšení výživného podala k okresnímu soudu dne 16. 11. 2012, tj. necelé tři roky před tím, než dcera K. nabyla zletilosti, přičemž se jím domáhala stanovení vyššího výživného i zpětně za tři roky, a to z důvodu zvyšující se životní potřeby nezletilých dcer od poslední úpravy (stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 3. 2006). Vzhledem ke skutečnosti, že již zletilá K. vzala návrh na zvýšení výživného zpět, s čímž stěžovatelka vyslovila souhlas pouze ve vztahu k určení výživného za dobu zletilosti K., se tedy stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí o určení výživného ve vztahu k její dceři v období její nezletilosti v délce trvání necelých šesti let, v jejímž průběhu prokazatelně a (s několika výjimkami) výlučně sama vynakládala finanční prostředky na zvyšující se životní potřeby svých dcer, včetně K. Tyto finanční prostředky vynaložené výlučně stěžovatelkou na zajištění životních potřeb nezletilých dcer jí byly sice částečně kompenzovány rozhodnutím obecných soudů o zvýšení vyživovací povinnosti ze strany vedlejšího účastníka řízení, a to i zpětně (stanovením výše dlužného výživného), uvedené rozhodnutí se však z důvodu zastavení řízení netýkalo dcery K., ačkoliv její životní potřeby (a tedy i nutnost je hradit) bezesporu za celé uvedené období přiměřeně jejímu věku vzrůstaly, obdobně jako u všech ostatních dcer stěžovatelky, jak správně konstatovaly i obecné soudy.

20. Na této skutečnosti nic nemění to, že tvrzeným důvodem zpětvzetí návrhu ze strany K. byla "mimosoudní dohoda" s vedlejším účastníkem řízení o stanovení výše výživného v částce 1 000 Kč a "naturálního plnění", které se vedlejší účastník řízení zavázal jí hradit (toliko) do budoucna. Přestože lze souhlasit s názorem krajského soudu, že případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti K. by vedlejší účastník řízení byl za daných okolností povinen platit k rukám dnes již zletilé K., nikoli k rukám její matky (stěžovatelky), uvedená skutečnost nemůže dle názoru Ústavního soudu být překážkou tomu, aby o tomto návrhu bylo meritorně rozhodováno. Ostatně soudním rozhodnutím případně konstituovaný nárok již zletilého dítěte z dlužného výživného vůči jeho rodiči může být obecně nepochybně jedním z významných faktorů ovlivňujících samotnou podobu takové "mimosoudní dohody" mezi zletilým dítětem a rodičem, jenž je vůči němu vázán vyživovací povinností.

V. Závěr

21. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě v jeho výroku II a Krajského soudu v Brně v jeho výroku II zrušil. Úkolem okresního soudu, jenž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že zpětvzetí návrhu stěžovatelky učiněné ze strany již zletilé K. nebylo účinné, proto bude posoudit daný případ znovu a meritorně rozhodnout o návrhu stěžovatelky na určení výživného za období nezletilosti K. (tj. za dobu od 16. 11. 2009 do 11. 7. 2015).

22. Navzdory skutečnosti, že stěžovatelka svou argumentací v ústavní stížnosti brojila toliko proti procesnímu postupu obecnýchsoudů v podobě zastavení řízení o jejím návrhu z důvodu jeho zpětvzetí ze strany již zletilé K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti, což se promítlo do samostatných výroků II rozsudku okresního soudu, resp. krajského soudu, v petitu ústavní stížnosti se domáhá zrušení napadených rozhodnutí jako celku, tedy včetně výroků o určení výživného ve vztahu k ostatním nezletilým dcerám. Ústavní soud nicméně v těchto částech napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal v jejich postupu ani právních závěrech nic protiústavního, což koneckonců stěžovatelka ani nenamítala, a proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

23. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru