Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 438/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Skutková podstata trestného činu
obviněný
vina
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.438.10.1
Datum podání15.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b, § 3, § 10 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 438/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. K., právně zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Moravní nábř. 1208, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1256/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 8 To 148/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. 5 T 202/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, byla rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 5T 202/2008 ze dne 12.1.2009 uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu dle ust. § 250b odst.l, odst.4 písm. b) tr. zákona formou účastenství dle § 10 odst.l písm. a) tr. zákona se spoluobviněnou H. M. (další spoluobvinění byli vyloučeni k samostatnému řízení) a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků se současným stanovením dohledu nad stěžovatelkou. Stejným rozsudkem byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výměře 400.000,-Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Společně s další spoluobviněnou jí bylo uloženo společně a nerozdílně nahradit poškozené České spořitelně, a.s., škodu ve výši 2.478.965,-Kč.

Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl a Nejvyšší soud odmítl její dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

Podle přesvědčení stěžovatelky k vydání odsuzujícího rozsudku došlo přesto, že její účast na projednávaném případě není a nemůže být trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla krácena na svém právu na spravedlivý soudní proces, pokud soud I. stupně m.j. zkresloval v odůvodnění výroky spoluobviněných a svědků s cílem pozměnit smysl jejich výpovědí a podložil si tak rozhodnutí o její vině. Přes žádosti tehdejšího právního zástupce JUDr. T., neposkytnul soud protokol z jednání, aby se stěžovatelka mohla seznámit s výpověďmi spoluobviněných, kteří dne 3. 11. 2008 vypovídali v její nepřítomnosti. Tato skutečnost byla namítána i v rámci odvolání a dovolání a přestože byl pořízen záznam na zvukovém nosiči celého hlavního líčení, ani soud odvolací, ani soud dovolací zřejmě neprověřil její tvrzení, že nebyla s výpověďmi dalších spoluobviněných řádně seznámena a nemohla se k nim vyjádřit, zejména pokud pak odsuzující rozsudek její vinu právě o předmětné výpovědi opírá. Oba soudy se spokojily s formálním konstatováním, že z protokolu o jednám plyne, že seznámena byla.

Stěžovatelka dále tvrdí, že byla uznána vinnou trestným činem, který nespáchala a bez důkazů, které by její případnou vinu bez pochybností potvrzovaly. Závěr o její vině údajně dokládají výpovědi spoluobviněných a listinné důkazy, což je v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními v průběhu řízení. Rovněž z odůvodnění rozsudku není zřejmé, které listinné důkazy a z jakého důvodu prokazují vinu (zavinění) stěžovatelky a tedy trestnost jejího jednání. Soud své rozhodnutí opírá o spekulativní závěry, které nemohou nahradit jednoznačné důkazy o vině stěžovatelky (zejména vědomosti o tom, že by původně obvinění M. H. a J. V. s dalšími osobami připravovali či zajišťovali falešné potvrzení o příjmech či dokonce fingovanou kupní smlouvu, když ona sama žádný takový podklad pro úvěr nezajišťovala. Veškeré doklady obdržela od J. V.).

Ve smyslu ust. § 79 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů stěžovatelka navrhla, aby Ustavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V projednávané věci tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelky a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení, zejména před soudem nalézacím a odvolacím, patrné, soud se s argumentací obhajoby stěžovatelky řádně vypořádal, zejména uvedl, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházel a v čem spočívá subjektivní stránka trestného činu, jejíž naplnění stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje. Obdobně se soud odvolací a zejména soud dovolací ústavně konformním způsobem vypořádal i z procesní námitkou stěžovatelky (kterou podřadil pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.).

Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatelka využila možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejně tak nebylo možno vyhovět stěžovatelčinu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k tomuto kroku neshledal Ústavní soud žádné relevantní důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru