Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 438/01Nález ÚS ze dne 02.10.2002Ukládání daní jen na základě zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/28 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.438.01
Datum podání18.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

586/1992 Sb., § 24, § 26


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 438/01 ze dne 2. 10. 2002

N 119/28 SbNU 49

Ukládání daní jen na základě zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

obchodní společnosti K., spol. s r.o. proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 27.4.2001, č.j. 28 Ca 106/2000-41, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2001, č.j. 28 Ca

106/2000-41, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2001, č.j. 28 Ca

106/2000-41, zamítnuvšího její správní žalobu, kterou se domáhala

přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu

z 21.1.2000 č.j. FŘ-220/12/00. Je přesvědčena, že napadeným

rozsudkem byla porušena její ústavní práva daná ustanovením čl.

4 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), protože

jí byla uložena daňová povinnost nad rámec zákona o daních

z příjmů a zároveň zákonné omezení základních práv a svobod dané

úpravou tohoto zákona bylo vůči ní uplatněno jinak než vůči jiným

subjektům za obdobných podmínek. Dále namítá, že soud při svém

rozhodování postupoval rovněž v rozporu s ustanovením čl. 36 odst.

1 Listiny, když zákonem zaručeným právům stěžovatelky nebyla

poskytnuta zaručená soudní ochrana. Konkrétně stěžovatelka uvedla,

že považuje daňovou povinnost stanovenou rozhodnutím Finančního

ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 21.1.2000, č.j. FŘ-220/12/00,

jímž byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro

Prahu 4 č. 970000307, za stanovenou v rozporu s obecně závaznými

právními předpisy, zejména pokud jde o částku 5 443 492 Kč

představující odpisy hmotného investičního majetku. Jde o hmotný

investiční majetek (dialyzační jednotky HOSPAL), který

stěžovatelka nakoupila a umístila ve zdravotnických zařízeních

k bezplatnému užívání těchto zařízení s tím, že stěžovatelka bude

dosahovat zisku nikoli prodejem či pronájmem tohoto majetku, ale

z dodávek spotřebního materiálu nutného pro jejich provoz. K tomu

stěžovatelka dodala, že podniká v oblasti zdravotnictví - dováží

lékařské přístroje a spotřební materiál do těchto přístrojů.

Protože v průběhu její činnosti vyšlo najevo, že zdravotnická

zařízení v České republice nemají dostatek prostředků na nákup

dialyzačních jednotek, změnila svůj původní podnikatelský záměr

tak, že umístí jednotky, které má sama evidovány ve svém majetku,

na odborných pracovištích zdravotnických zařízení a bude dosahovat

zisku prodejem spotřebního materiálu k provozu těchto přístrojů.

Protože stěžovatelka je výhradním obchodním zástupcem výrobce

spotřebního materiálu pro území České republiky, je prakticky

vyloučeno, aby spotřební materiál dodával jiný subjekt (také

s přihlédnutím k tomu, že komplety od jiného výrobce lze na těchto

přístrojích používat pouze po úpravách a s potížemi).

Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že žalobce

(tj. stěžovatelka) neprokázal, že hmotný investiční majetek, který

byl v užívání zdravotnických zařízení, sloužil k dosažení,

zajištění a udržení příjmů, jak požaduje ustanovení § 24 odst. 2

písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Žalobce

v řízení před daňovými orgány předložil několik smluv s různými

zdravotnickými zařízeními, podle výslovného znění některých smluv

bylo užívání dialyzačních přístrojů bezplatné, v ostatních

případech nebylo prokázáno, že úplata za pronájem přístroje

skutečně byla zahrnuta v ceně spotřebního materiálu, jak bylo

ujednáno. Soud zastává názor, že hmotný investiční majetek, který

byl v bezplatném užívání zdravotnického zařízení a který sám

o sobě žalobci nepřinášel žádný přímý příjem (resp. žalobce takový

příjem neprokázal), nelze považovat za majetek, který se vztahuje

k zajištění zdanitelného příjmu (§ 26 odst. 5 zák. č. 586/1992

Sb.) a odpisy z takového majetku nelze proto zahrnout do výdajů na

dosažení, udržení a zajištění zdanitelného příjmu žalobce. Dle

mínění soudu to platí i v případě, pokud žalobce dosahoval zisku

z prodeje spotřebního materiálu, který mohl uskutečnit jen v tom

případě, když zdravotnickým zařízením umožnil užívání dialyzačních

jednotek, k jejichž provozu byl tento spotřební materiál

zapotřebí. Žalobce neprokázal, konstatuje soud, že by v ceně

spotřebního materiálu byla zahrnuta úhrada za užívání dialyzační

jednotky (a v ústavní stížnosti to ani netvrdí), je proto třeba

vycházet ze skutečnosti, že užívání dialyzačních jednotek bylo

bezúplatné. Právě tuto skutečnost považuje soud za rozhodnou pro

posouzení věci. Podle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná

a navrhuje její odmítnutí jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu se vzdalo postavení

vedlejšího účastníka. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepřihlédl

k jeho obsáhlému vyjádření, které bylo připojeno k oznámení

o vzdání se postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření

účastníka a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca

106/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Žalobou

doručenou Městskému soudu v Praze dne 16.3.2000 se stěžovatelka

domáhala přezkoumání správního rozhodnutí a navrhovala, aby soud

zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne

21.1.2000, čj. FŘ-220/12/00, jímž bylo zamítnuto její odvolání

proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro

Prahu 4 č. 970000307, jakož i tento platební výměr (po úpravě

provedené na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne

10.11.1999, sp.zn. 28 Ca 78/99). Argumenty, pokud se týkají té

částky, která znamenala zvýšení daňového základu o odpisy hmotného

investičního majetku, jsou konstatovány také v ústavní stížnosti

a byly výše rekapitulovány. Ze spisového materiálu je zřejmé, že

stěžovatelka měla ve svém obchodním jmění zahrnuty dialyzační

jednotky, coby hmotný investiční majetek, a nebylo ani

zpochybněno, že by jej nenakoupila. Rovněž nebylo zpochybněno, že

tento hmotný investiční majetek poskytla odborným zdravotnickým

zařízením, jež jako jediná jsou schopna kvalifikovaně tento

majetek provozovat. Ani není pochyb o tom, že stěžovatelka

poskytovala těmto odborným zdravotnickým zařízením materiál, který

je nutný k provozu dialyzačních jednotek, a že příjmy z prodeje

tohoto materiálu byly předmětem stěžovatelčina podnikání

a současně zdrojem jejích příjmů. Sporná zůstává pouze otázka, zda

odpisy z nakoupeného hmotného investičního majetku jsou daňově

uznatelným nákladem či nikoli, jinými slovy, zda právě výdaje na

zakoupení uvedeného hmotného investičního majetku (formou odpisů)

sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů stěžovatelky, či

nikoli, neboť podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb. se pro zjištění

základu daně odečtou výdaje (náklady) na dosažení, zajištění

a udržení příjmů ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené

tímto zákonem a zvláštními předpisy.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

Ze zjištěných skutečností je evidentní, že výdaj na nákup

dialyzačních jednotek není výdajem vynaloženým na dosažení příjmů,

neboť z přímého provozu dialyzačních jednotek neměla stěžovatelka

žádný příjem. Jiná je však otázka, zda výdaj na nákup tohoto

majetku nebyl výdajem k zajištění příjmů stěžovatelky. Jak je ze

spisu zřejmé, touto otázkou se nezabývaly dostatečně finanční

orgány, ani soud - veškerá jejich argumentace byla založena na

tvrzení, že stěžovatelka sama neměla žádných přímých příjmů

z provozu dialyzačních jednotek, neboť tyto příjmy měla pouze

zdravotnická zařízení. S tímto závěrem stěžovatelka nepolemizuje,

naopak ho potvrzuje. Předmětem polemiky je stěžovatelčino tvrzení,

že výdaj na nákup tohoto hmotného investičního majetku je daňově

uznatelným výdajem právě proto, že sloužil k zajištění jejího

příjmu. Avšak s touto argumentací se soud neztotožnil (str. 8

napadeného rozsudku), aniž by svůj závěr odůvodnil. Ústavní soud

považuje za logické tvrzení stěžovatelky, že kdyby bývala žádné

dialyzační jednotka nenakoupila a bezplatně je zdravotnickým

zařízením neposkytla, pak by neměla komu prodávat příslušný

zdravotnický materiál, jehož prodej byl právě předmětem jejího

podnikán. Z tohoto důvodu je zřejmé, že výdaj na nákup

dialyzačních jednotek (uplatněný ve výši zákonných odpisů) je

výdajem, který slouží k zajištění příjmů stěžovatelky a je

lhostejné, zda o bezplatném zapůjčení majetku byla sepsána smlouva

či nikoliv, neboť nebylo předmětem pochyb, zda zdravotnická

zařízení přístroje skutečně využívají a zda jim byla poskytnuta.

Jde evidentně o podnikatelskou strategii stěžovatelky, jestliže

nakoupí hmotný investiční majetek, umístí jej ve zdravotnických

zařízeních (byť bezplatně), avšak příjmy z prodeje materiálu

nezbytného k provozu tohoto majetku jsou předmětem podnikatelských

příjmů.

Podstatu problému vytváří ústavně konformní interpretace

aplikovaného ustanovení zákona o daních z příjmů. Ústavní soud

v této souvislosti připomíná, že výklad zákona je třeba provádět

i v kontextu různých druhů společenských zájmů, je nutno při něm

hledat cíl, proč takový zákon a v takovém znění společnost

přijala. Jestliže zákon o daních z příjmů umožňuje odečíst si od

získaných příjmů z podnikání výdaje, tedy dovoluje zdanit pouze tu

část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na

zřetel, činí tak zjevně proto, aby podpořil podnikání, aby

docházelo k obnovování techniky, hmotného investičního majetku

a dosahovalo se rozvoje podnikání. Je patrno, že zdravotnická

zařízení nemají dostatek finančních prostředků na nákup tak

nákladných zařízení, jako jsou dialyzační jednotky. Jestliže je

stěžovatelka nakoupila a dala k bezplatnému užívání k dispozici,

nečinila tak zcela nezištně, ale samozřejmě s podnikatelským

záměrem. Jestliže orgány veřejné moci tento záměr nevzaly na

zřetel a vyměřily daň bez přihlédnutí k daňově uznatelným odpisům,

nerespektovaly zákonem formulovaná pravidla pro ukládání daní

a tím v konečném důsledku porušily stěžovatelčino základní právo

chráněné čl. 11 odst. 5 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl

a rozsudek Městskéhosoudu v Praze ze dne 27.4.2001, č.j. 28 Ca

106/2000-41, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru