Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 436/02Usnesení ÚS ze dne 08.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.436.02
Datum podání28.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 142, § 151


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 436/02 ze dne 8. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky : D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupené advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 16 C 85/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 16 C 85/2002, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2.325,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.500,- Kč, jež tvoří 3 úkony právní služby po 500,- Kč (převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby soudu) a náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby ve výši 2x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. § 151 odst. 2 věta prvá, část věty za středníkem o. s. ř. a postupoval podle ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soud nepostupoval podle vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť postup podle tohoto předpisu se soudu jevil z důvodu skutkové i právní jednoduchosti sporu jako neodpovídající povaze a délce předmětného řízení. Stanovení odměny podle vyhl. č. 484/2000 Sb. by dle názoru soudu neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, neboť soudu je známo, že vymáhání jízdného vč. pokut za jeho nezaplacení je rutinní záležitostí. Vůči žalované by pak byl vzhledem k těmto skutečnostem postup podle cit. předpisu příliš tvrdý.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především vyjádřila svůj názor k otázce její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. Např. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně; zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná.

Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu, dle přesvědčení stěžovatelky, v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. § 3 odst. 1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud se - ve vztahu ke stěžovatelce - danou právní problematikou zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 303/02 a v usnesením ze dne 5. 8. 2002, jímž stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, dospěl k následujícím závěrům: Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. 484/2000 Sb. Ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila. Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. § 202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, připomíná Ústavní soud, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.

Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavnímu soudu se plně ztotožňuje s výše uvedenými závěry, nezbývá než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2002

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru