Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 433/98Nález ÚS ze dne 16.01.2001nárok na náhradu za odstraněnou stavbu - nárok původního a pozdějšího majitele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odškodnění
družstvo/zemědělské
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/21 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.433.98
Datum vyhlášení30.01.2001
Datum podání13.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4, § 14, § 15, § 16, § 23

99/1963 Sb., § 157, § ´14, § 17 odst.1, § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 433/98 ze dne 16. 1. 2001

N 7/21 SbNU 49

nárok na náhradu za odstraněnou stavbu - nárok původního a pozdějšího majitele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti ing. J. Z., proti výroku sub. I. rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298,

a proti výroku sub. II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998,

čj. 19 Co 743/97-298, ve výroku sub. I. se zrušuje.

Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, ve výroku sub. II. se

zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na

porušení čl. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, rozsudek

Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 1997, čj. 5

C 137/95-283, ve výroku sub. II., kterým se žaloba, kterou se

stěžovatel domáhal náhrady za odstraněnou nemovitost podle zák. č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, do částky 1.359.870,80 Kč zamítá a dále

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj.

19 Co 743/97-298, ve výroku sub. I., kterým se rozsudek soudu

prvního stupně v citovaném výroku potvrzuje.

Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy obou

stupňů neprovedly jím navržené doplnění dokazování revizním

znaleckým posudkem ohledně ocenění odstraněné stavby,

a v odůvodnění rozsudku se s neprovedením tohoto důkazu

nevypořádaly, což stěžovatel považuje za porušení práva na

spravedlivý a zákonný proces. V druhé části ústavní stížnosti dále

uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v rozporu se

zákonem. Odvolací soud tím, že v souzené věci aplikoval § 23 zák.

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, a Stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95 (číslo

16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, dále jen "Stanovisko"), dospěl

k závěru, že nárok na náhradu má jen původní vlastník, neboť

k odstranění stavby došlo v roce 1986, zcela ignoroval všechny

důkazy provedené před soudem prvního stupně, z nichž vyplývá, že

stěžovatel je osobou oprávněnou podle § 4 odst. 2 písm. c) zák. č.

229/1991 Sb., a že za odstraněnou stavbu mu náleží náhrada podle

§ 14 až § 16 citovaného zákona. Své závěry odvolací soud

nepodložil přesvědčivými argumenty a nedbal zásady, že je třeba

k restitučním případům přistupovat zvlášť citlivě, aby nedošlo

k další křivdě. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v napadeném

výroku v rozporu se zásadami spravedlivého a zákonného procesu,

a to i pro absenci odůvodnění, na základě jakých důkazů došel ke

svému rozhodnutí a jak tyto důkazy hodnotí.

Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že se stěžovatel

domáhal, aby soud uložil Rolnickému výrobnímu a obchodnímu

družstvu Vraclav jako žalovanému povinnost poskytnout stěžovateli

náhradu za odstraněnou stavbu "čp. 158/II ve Vysokém Mýtě"

s hospodářskými budovami a porosty podle ustanovení § 14 až § 16

zák. č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně výrokem sub. I rozsudku

ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, uložil žalovanému

povinnost zaplatit stěžovateli (dříve žalobci) částku

3.047.131,20 Kč a výrokem sub. II. žalobu co do částky

1.359.870,80 Kč zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je

osobou oprávněnou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zák. č.

229/1991 Sb. Osobou povinnou k poskytnutí náhrad dle ustanovení

§ 16 odst. 2) cit. zák. na základě provedených důkazů shledal

uvedené družstvo. Soud přitom vycházel z toho, že předmětná stavba

je "stodolou", a v souladu se závěry znaleckého posudku ze dne

30. 7. 1997, č. 1680-110/97, přiznal náhradu ve výši 3.047.131,20

Kč a nikoli již v částce 1.359.870,80 Kč, neboť v této výši

znehodnocení neměl za prokázané. Poněvadž soud nenalezl žádnou

ekvivalentní náhradu, která by odpovídala nároku přiznanému

stěžovateli, přiznal mu peněžní plnění.

Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel při jednání před

soudem I. stupně dne 23. 9. 1997 navrhl jako důkaz vypracování

revizního znaleckého posudku, což bylo usnesením při jednání

zamítnuto (č.l. 277 spisu).

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém

výroku výrokem sub. I potvrdil a ve zbylých částech výroku

rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Podle odůvodnění

mezi účastníky nedošlo k dohodě o způsobu plnění, jak předpokládá

zák. č. 229/1991 Sb., v § 16 odst. 4, a soud tedy nemohl

stěžovateli přiznat plnění peněžní, ale pouze naturální.

Potvrzující výrok soud odůvodnil tím, že k odstranění sporné

stavby došlo již v roce 1986, a v takovém případě má nárok na

náhradu pouze původní vlastník, tj. osoba, v jejímž vlastnictví

byla nemovitost v době jejího odnětí a předání do užívání jiné

osobě. Vycházel přitom jednak z ustanovení § 23 zák. č. 229/1991

Sb., a jednak ze "Stanoviska", které pod bodem 19 přiznává právo

toliko původnímu vlastníku obytné nebo hospodářské budovy, která

byla odstraněna nebo znehodnocena, neboť žádné další subjekty

nejsou uváděny. Na dědice původního vlastníka tak, podle tohoto

"Stanoviska", může přejít jen již uplatněné právo na finanční

náhradu jako předmět dědictví dle příslušného ustanovení

občanského zákoníku.

Pokud jde o zbylé části výroku, Okresní soud v Ústí nad

Orlicí rozsudkem ze dne 4. 11. 1998, čj. 5 C 137/95-312, návrh

stěžovatele i v části vztahující se k částce 3.047.131,20 Kč

zamítnul. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 3.

2000, čj. 19 Co 120/99-332, uvedený rozsudek Okresního soudu

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba

v projednávané věci aplikovat ustanovení §§14 - 16 zák. č.

229/1991 Sb. a nikoli ustanovení § 23 tohoto zákona.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, který plně odkázal na odůvodnění svého

rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Okresní soud

v Ústí nad Orlicí jako účastník řízení a Rolnické výrobní

a obchodní družstvo Vraclav jako vedlejší účastník se, ač doloženě

vyzváni, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky

byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 36, čl.

37 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Čl. 1 Listiny zaručuje

svobodu a rovnost lidí v důstojnosti i právech. Čl. 36 a čl. 37

Listiny upravuje právo na spravedlivý proces, zejména právo

každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu

a rovnost všech účastníků v řízení. Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy

jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce při

rozhodování vázán zákonem.

Ústavní soud i v této věci respektoval skutečnost, že není

součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší

přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení

základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci

však Ústavní soud shledal, že extrémní interpretací a zejména

aplikací citovaných ustanovení zákona o půdě obecnými soudy

stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo.

Pokud jde o tvrzení, že aplikací ustanovení § 23 zák. č.

229/1991 Sb. a "Stanoviska" došlo v projednávaném případě

k porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je v této části důvodná. Při výkladu

aplikovaných ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že

ustanovení § 23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž

dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční

posloupnosti ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. Ustanovení § 23

je, jak již Ústavní soud konstatoval ve svých předchozích

rozhodnutích (např. nález sp. zn. IV. ÚS 36/97, Ústavní soud ČR:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, C.H. Beck, str. 59 a násl.;

nález sp. zn. IV. ÚS 435/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, str. 321 a násl.; nález sp. zn. I.

ÚS 140/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10,

C.H. Beck, str. 87 a násl.), aplikovatelné pouze na případy, kdy

v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k předmětným

nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem

užívání tehdejších socialistických organizací podle zvláštních

předpisů.

Z obsahu vyžádaného spisu a zejména z rozsudku soudu prvního

stupně je patrné, že spoluvlastnictví rodičů stěžovatele

k předmětným nemovitostem (dům "čp. 158/II a 159/II ve Vysokém

Mýtě") zaniklo, neboť tyto nemovitosti byly podle zák. č. 46/1948

Sb., o nové pozemkové reformě, vykoupeny výměrem Okresního

národního výboru ve Vysokém Mýtě ze dne 18. 1. 1950. Vlastníkem se

stal československý stát, který nemovitost v roce 1959 převedl na

Státní statek ve Vysokém Mýtě, národní podnik. Podle rozhodnutí

v dědickém řízení je stěžovatel dědicem po zemřelých S. a E. Z.

Tyto okolnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel

je osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 4 odst. 2 písm. c)

a § 6 odst. 1 písm. b) zák. č. 229/1991 Sb. Soud odvolací ve svém

rozsudku výše uvedené závěry nijak nevyvrátil a ani neuvedl, že by

vlastnictví k předmětným nemovitostem nezaniklo a že by tyto byly

pouze v užívaní tehdejších socialistických organizací, což by

jedině použití ustanovení § 23 zák. č. 229/1991 Sb. v souladu

s dosavadní judikaturou Ústavního soudu odůvodňovalo. Za dané

situace však byla aplikace tohoto ustanovení neodůvodněná, neboť

v tomto případě není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době

jejího znehodnocení či odnětí. Práva restituentů nelze

interpretovat restriktivním způsobem, jak k tomu ovšem rozsudkem

krajského soudu došlo.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel není

osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady za předmětnou nemovitost,

neposkytl tak stěžovateli dostatečnou soudní ochranu. Výrok I.

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla práva

stěžovatele porušena, tak byl Ústavním soudem pro rozpor s čl. 36

Listiny zrušen.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR,

s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že

uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti

soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda

v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se

nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle

názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.

Druhou část ústavní stížnosti, podle níž soudy obou stupňů

tím, že se nezabývaly návrhem na provedení doplnění dokazování

revizním posudkem znalce, jednaly v rozporu s čl. 1, čl. 36, čl.

37 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy, Ústavní soud nepovažuje za

důvodnou. Stěžovatel uvedl, že návrh na doplnění dokazování

opakoval i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů nejenže důkaz

neprovedly, ale v odůvodnění rozsudků se s tímto ani nevypořádaly.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se

ani v odvolání, ani v jednání v odvolacím řízení nedomáhal nápravy

původního rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci odůvodnění

neprovedení navrženého důkazu. V odvolání stěžovatel pouze uvedl,

že "tyto (.) důvody vedly žalobce k tomu, aby navrhl provedení

důkazu - revizní znalecký posudek, toto však bylo zamítnuto

a s otázkou zařazení stavby pro účely ocenění se soud vypořádal

sám". Jako důkaz v odvolání stěžovatel revizní znalecký posudek

nenavrhuje, k jeho neprovedení se dále nevyjadřuje a ani

z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 7. 7. 1998 (č.l.

296 spisu) nevyplývá, že by se jeho provedení stěžovatel domáhal.

Ústavní soud tak nemohl stížnosti v této části vyhovět, neboť

v případě rozsudku odvolacího soudu nelze hovořit nejen o porušení

ústavních práv, ale ani procesního ustanovení § 157 o.s.ř. Uvedené

vady se tak nacházely pouze v rozhodnutí soudu prvního stupně,

které skutečně neobsahovalo odůvodnění neprovedení stěžovatelem

navrženého důkazu. Ústavní soud dospěl k závěru, že není příslušný

rozhodovat, neboť by se takovým rozhodnutím dostal do pozice

odvolacího soudu, který o takovéto námitce musí jako první

rozhodnout. Posouzení takovéto námitky bylo pouze věcí odvolacího

orgánu, pokud by se u něj stěžovatel ochrany domáhal, a Ústavní

soud není oprávněn na sebe tuto pravomoc atrahovat, neboť není

součástí soustavy obecných soudů a není jim nadřazen mimo oblast

rozhodování o zásazích do ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že právo stěžovatele

na soudní ochranu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny,

bylo porušeno pouze rozsudkem odvolacího soudu. Proto Ústavní soud

ústavní stížnosti zčásti vyhověl a rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298, ve

výroku I. dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Ve

zbylé části ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru