Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 433/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
Poučovací povinnost
Bezdůvodné obohacení
Ručení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.433.11.1
Datum podání14.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 548 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 433/11 ze dne 19. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., Ph.D., zastoupené Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 15 C 699/2009 - 216 ze dne 16. 7. 2010, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 22 Co 2324/2010 - 245 ze dne 9. 11. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jejích základních práv, jmenovitě právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na rovnost účastníků řízení před soudem ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a další vady rozhodnutí soudu I. stupně, které soud II. stupně dle stěžovatelky nenapravil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadených soudních aktů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 699/2009 bránila žalobě vedlejšího účastníka, SLUŽBY KVILDA, s.r.o., jíž se tento domáhal zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to v důsledku vlastního odstoupení od smlouvy o dílo, na jejímž základě uhradil vedlejší účastník stěžovatelce zálohu na cenu díla ve výši žalované částky. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku částku 45.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 26. 7. 2009 do zaplacení. V odůvodnění svého rozsudku vyšel okresní soud nejprve z toho, že mezi účastníky je nesporné, že 18. 5. 2009 byla uzavřena ústní smlouva o dílo, na jejímž základě se žalovaná zavázala zpracovat pro žalobce projekt k žádosti o podporu z programu "ROP NUTS II Jihozápad", oblast podpory 3.1 Rozvoj infrastruktury cestovního ruchu podle výzvy Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad č. 03/2009/3.1 s termínem odevzdání do 30. 6. 2009 tak, aby mohla být žádost řádně podána do 12.00 hodin dne 30. 6. 2009. Žalobce se zavázal zaplatit žalované cenu 90.000,- Kč a poskytl jí zálohu 45.000,- Kč. Z provedeného dokazování dospěl soud prvého stupně k závěru, že stěžovatelka svým povinnostem vyplývajícím z uvedeného smluvního vztahu nedostála, na poskytnutí zálohy jí právo nevzniklo, a proto se bezdůvodně obohatila o toto poskytnuté plnění ze strany vedlejšího účastníka.

Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka včasným odvoláním v celém rozsahu, poukazujíc na řadu procesních vad, jichž se okresní soud měl dopustit, zejména pak mu vytkla, že ji nepoučil v souladu s ust. § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což prý ve svém důsledku založilo absolutní nepředvídatelnost a překvapivost výsledného rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovatelka ve svém odvolání dále uvedla, že v odůvodnění jsou z převážné části převzaté pasáže podání účastníků, popis zjištěného skutkového stavu je obsažen v pouhých 21 řádcích, což je s ohledem na složitost věci a rozsah dokazování nepřijatelné. Pouhé zopakování tvrzení přednesů stran a obsahu výpovědí nebo přepis obsahu listin nenaplňuje náležitosti odůvodnění rozsudku dle § 157 odst. 2 o. s. ř. Z rozsudku dle stěžovatelky není zřejmé, co je rekapitulací obsahu provedených důkazů a co je jejich hodnocením, resp. skutkovým zjištěním.

Krajský soud v Českých Budějovicích se s odvolacími důvody stěžovatelky neztotožnil, dav za pravdu okresnímu soudu, jehož rozsudek potvrdil. Odvolací soud obzvláště zdůraznil, že sama skutečnost, že stěžovatelka měla na věc jiný právní názor než soud prvého stupně, když rozhodnutí bylo pro ni, jak uvedla, osobně překvapivé, neznamená, že rozsudek byl objektivně nepředvídatelný, resp. že soud měl postupovat dle citovaného ustanovení o. s. ř. Ve spojitosti s tím dále uvedl, že z protokolů o jednání před okresním soudem nevyplývá, že by stěžovatelka nebo její právní zástupce byli vznášeli jakékoli výhrady proti vedení řízení nebo protokolaci. Pokud tedy stěžovatelka až ve svém odvolacím návrhu tvrdí, že řízení bylo postiženo procesními vadami, pak není takové tvrzení dle odvolacího soudu ničím podloženo. Odvolací soud také v reakci na námitku stěžovatelky stran toho, že popis soudem zjištěného skutkového stavu je obsažen toliko na 21 řádcích, poznamenal, že rozsah popisu skutkových okolností není odvislý od složitosti té které věci a s tím souvisejícího rozsahu dokazování; odvolací soud rovněž není toho názoru, že by z prvoinstančního rozsudku nebylo patrné, co je rekapitulací obsahu provedených důkazů a které pasáže jsou skutkovým zjištěním. Na závěr krajský soud uzavřel, že nezjistil žádné procesní vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka stížností, v níž polemizuje s citovanými závěry obecných soudů a v zásadě opakuje své argumenty, jimiž brojila proti rozhodnutí soudu I. stupně v odvolacím řízení. Tvrdí, že "z odůvodnění přesvědčivě neplyne, o které konkrétní důkazy soud prvního stupně opřel svá (dle stěžovatelky nesprávná) skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil". Stěžovatelka má za to, že předmětná pasáž odůvodnění rozsudku, jež by měla obsahovat skutková zjištění soudu, navíc obsahuje závěry, které nemají charakter zjištění skutkových, o čemž dle ní svědčí citace z této části odůvodnění, a sice že "žalovaná si měla být vědoma časového úseku, do které byl dohodnut termín vypracování žádosti o dotaci". Místy prý odůvodnění rozsudku okresního soudu dokonce překračuje "meze střízlivého a důstojnosti soudu odpovídajícího hodnocení". Dle stěžovatelky je rozsudek soudu prvního stupně pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (opět s poukazem na výše popsané nedostatky odůvodnění rozsudku), neboť prý není z rozsudku zřejmé, co je rekapitulací obsahu provedených důkazů a co je již jejich hodnocením, resp. skutkovým zjištěním soudu z nich vyplývajícím. Okresní soud v Českých Budějovicích tak dle stěžovatelky svým vadným rozsudkem zasáhl do jejích výše vypočtených základních práv. Jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního jako nepřezkoumatelný nezrušil, pokračoval dle stěžovatelky v zásahu do práv popsaných výše. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynul skutkový stav odpovídající jejím tvrzením a že na takový skutkový stav je nutno aplikovat § 548 odst. 2 obchodního zákoníku s příslušnými právními důsledky, které ve své stížnosti blíže specifikuje.

Podle stěžovatelky však i tehdy, pakliže by se Ústavní soud neztotožnil s jejími závěry o nesprávném skutkovém stavu zjištěném v předcházejícím řízení, bylo do jejích práv zasaženo nerespektováním poučovací povinnosti soudu. Stěžovatelka argumentuje jednak poukazem na § 118a odst. 1 o. s. ř., jednak poukazem na již zmíněný § 118a odst. 2 o. s. ř., dle něhož má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova (to jest v daném případě stěžovatelčina) právního názoru, vyzve jej, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že poučovací povinnost soudu dle § 118a je nutno aplikovat nejen na žalobce (navrhovatele), nýbrž na jakéhokoliv účastníka řízení, který je obtěžkán břemenem tvrzení a důkazů, tedy i na žalovaného a v předmětném řízení na stěžovatelku. Poučení dle těchto ustanovení o. s. ř. se stěžovatelce v řízení před soudem prvního stupně prý nedostalo, přestože jako účastník řízení vůči soudu jednoznačně vyjevila svůj právní názor, s nímž se následně okresní soud v rozsudku neztotožnil. S ohledem na absenci výše uvedených poučení ze strany soudu prvního stupně je proto dle stěžovatelky třeba prvoinstanční rozsudek hodnotit jako nepředvídatelný a pro stěžovatelku překvapivý. Absenci vzpomínané poučovací povinnosti stěžovatelka vztahuje konkrétně na skutečnost, že okresní soud vyslovil svůj právní závěr o tom, že v posuzovaném případě se nejedná o ust. § 548 odst. 2 obchodního zákoníku až v odůvodnění svého rozsudku, nikoli předtím, z čehož stěžovatelka vyvozuje, že byla zbavena možnosti účinné obrany právě v důsledku toho, že jí soud neposkytl dostatečný prostor, aby se vyjádřila k takovému právnímu názoru, a mohla tak na něj efektivně reagovat. Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že se s její námitkou ohledně absence poučení dle § 118a o. s. ř. vypořádal pouhým konstatováním, že odlišný právní názor stěžovatelky sám o sobě neznamená, že rozsudek byl nepředvídatelný a že okresní soud měl postupovat dle příslušných ustanovení o. s. ř. Závěrem pak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů svým kasačním nálezem zrušil.

Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.). V posuzovaném případě však Ústavní soud svévoli neshledal.

Je-li tedy stěžovatelka přesvědčena, že z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynul skutkový stav odpovídající jejím tvrzením a že na takový skutkový stav je nutno aplikovat § 548 odst. 2 obchodního zákoníku s důsledky, které ve své stížnosti blíže rozvádí (viz bod 4 ústavní stížnosti), pohybuje se svou argumentací v rovině jednoduchého práva, která postrádá jakoukoli relevanci k ústavně zaručeným právům a svobodám, či vůbec k ústavnímu právu jako takovému. Jinak by tomu bylo, kdyby stěžovatelka obecnému soudu vytkla ústavně nekonformní výklad právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, totiž že úvaha soudu prvého stupně o neaplikovatelnosti citovaného ustanovení obchodního zákoníku je v rozporu s akty ústavního pořádku, popř. obecně závaznými právními názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu. Stejný závěr lze zaujmout i ve vztahu k implicite vyjádřenému očekávání stěžovatelky, že Ústavní soud se bude zabývat skutkovým stavem zjištěným v daném řízení (srov. dikci "I v případě, že se Ústavní soud neztotožní se závěry stěžovatelky o nesprávném skutkovém stavu zjištěném v předcházejícím řízení" - bod 5 ústavní stížnosti). Ústavní soud s ohledem na to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, není soudem skutkových okolností, quaestiones facti se mohou stát předmětem přezkumu (a zájmu) Ústavního soudu jen v neodmyslitelně pevném a logickém propojení s quaestionibus iuris, to jest s otázkami právními, jejichž podstata spočívá v právu ústavním, konkrétně pak v konstitučně garantovaných právech a svobodách fyzických či právnických osob. Podobně ani odkaz stěžovatelky na porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny bez uvedení, v čem konkrétně se obecné soudy provinily jeho porušením, nedosahuje kvality námitky ústavněprávního rozměru. Nadto stěžovatelka porušení tohoto práva ze strany obecných soudů v řízení před nimi ani netvrdila. Bylo by v rozporu zvláště s materiální dimenzí zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud takovou námitku připustil. Sám by totiž porušil právo účastníků řízení, jejichž akty jsou touto ústavní stížností rozporovány, na rovnost ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se tudíž soustředil jen na ty výhrady stěžovatelky, které se týkají procesní stránky a které mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. I v jejich případě však Ústavní soud dospěl k závěru o jejich zřejmé nedůvodnosti.

Pokud jde o výtky stran nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně, dlužno poznamenat, že stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že kompozice odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nevhodně zvolená, jeho členění není přehledné, nicméně Ústavní soud má za to, že ztížená orientace v něm nedosahuje takové intenzity, která by zakládala nepřezkoumatelnost, resp. protiústavnost tohoto rozsudku. Stále je totiž možné dovodit, které části představují nosné důvody, na nichž rozsudek spočívá, byť se jedná o vývody nepříliš obsáhlé. Krajskému soudu zajisté lze také vytknout ono prosté konstatování, že odlišný právní názor stěžovatelky neznamená nepředvídatelnost či povinnost soudu postupovat dle § 118a o. s. ř., aniž by svůj postoj byl blíže osvětlil. Snad by se i bylo slušelo, kdyby vůbec obecné soudy své úvahy zevrubněji ozřejmily, anebo kdyby se byly vyjádřily pregnantněji, než je tomu v napadených rozsudcích. Přesto je však zapotřebí rozlišovat mezi požadavkem na vhodnost formulace odůvodnění orgánů veřejné moci, tj., aby všeliké myšlenkové vývody jejich byly z hlediska slohového opatřeny odpovídajícím požadavkem na ústavní konformitu, přičemž dodržení prvého samo o sobě bez dalšího nepředpokládá i splnění druhého, ba v některých případech mu může být i na překážku.

Pokud se jedná o námitky stěžovatelky směřující vůči absenci poučení dle vzpomínaného ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., je třeba říci, že podle tohoto ustanovení nejsou soudy povinny postupovat vždy v situaci, když jejich právní názor na věc se neshoduje s právním názorem účastníka. Klíčovou roli tu přitom hraje řada momentů, kupř. otázka kvalifikovaného právního zastoupení či otázka potřeby, resp. nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností v potřebném rozsahu z pohledu soudu apod. K poučení o procesních právech a povinnostech účastníků řízení ve smyslu § 118a odst. 2 ve spojení s § 5 o. s. ř. nepřistupuje soud například tehdy, má-li předseda senátu (resp. samosoudce) za to, že věc je možno posoudit jinak než dle názoru účastníka, avšak ze strany tohoto účastníka byl poskytnut dostatek podkladů pro to, aby se na jejich pozadí odlišný právní názor soudu promítl, tedy za situace, kdy pro poučovací povinnost soudu nejsou splněny zákonné podmínky. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení nelze vykládat jako nárok subjektů civilního procesu obeznámit se s právním názorem soudu v případě kterýchkoli odlišností za jakýchkoli podmínek. Poučení se pak účastníku nemusí dostat v případě, kdy s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení, jakož i způsobu jeho vedení, lze na právní názor soudu usuzovat, což platí zejména v případě, kdy je tento účastník zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, jako tomu bylo i v případě stěžovatelky. To platí také tehdy, může-li soud vyjít z právního názoru, který zastává protistrana. Odvolací soud pak v této souvislosti uvedl, že od počátku řízení bylo žalováno z titulu odstoupení vedlejšího účastníka coby objednatele od smlouvy o dílo, přičemž řízení také bylo v tomto směru vedeno. Bylo by přepjatým formalismem, kdyby obecné soudy prováděly poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vždy, když mají na věc odlišný právní názor než některý z účastníků, aniž by zvážily všechny okolnosti konkrétního případu.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy zjevně postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí dostatečným způsobem zdůvodnily. Ústavní soud tak stěžovatelkou tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru