Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 431/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.431.10.1
Datum podání15.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 395/2009 Sb.; o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití

Ostatní dotčené předpisy

395/2009 Sb.

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 431/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, IČ: 62967541, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Najdrova 2185, Roztoky, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009 č. j. 12 Cmo 171/2009-250, a o návrhu na zrušení zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2010, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího z důvodu, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení citovaných práv stěžovatelka spatřovala v procesním postupu soudů obou stupňů, konkrétně jim vytýkala nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu sporu, které nemělo oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí přijatá v rozporu s předchozími rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jež nesprávně vyložily, dále že přehlédly v předmětné věci relevantní zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Soud prvního stupně nereagoval pak údajně na návrh stěžovatelky dle § 165 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 2. 2010 stěžovatelka argumentovala tím, že obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k platné legislativě Evropské unie, zejména k článku 82 písm. d), eventuelně k článku 81 odst. 1 písm. e) Smlouvy o založení Evropských společenství, které obchodní řetězce zcela jednoznačně svým jednáním porušují.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009 č. j. 12 Cmo 171/2009-250 dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž dovolací soud doposud ve věci stěžovatelky nerozhodl.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Jeho případné neuplatnění nemá tudíž za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Nicméně, je-li takovýto mimořádný opravný prostředek uplatněn a byl-li shledán rozhodujícím orgánem nepřípustným, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož lhůta k podaní ústavní stížnosti zůstává zachována i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů a běží od data doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaná ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná právě z důvodu souběžně probíhajícího dovolacího řízení, které stěžovatelka vyvolala svým podáním k Nejvyššímu soudu. Bylo by v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdyby do doby, než řízení před dovolacím soudem bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval Ústavní soud. Není ani důvodu pro to, aby se svým rozhodnutím vyčkával až do vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze soudit, že se sama domnívá, že zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatelka může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež nelze předjímat, je tak podání ústavní stížnosti předčasné.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatelka v rámci odůvodnění ústavní stížnosti (jejího doplnění) vyslovila názor, že by měl být z důvodu "nesouladu s ústavními právy" zrušen zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, respektive z jeho § 1 by měla být vypuštěna slova "zemědělských a potravinářských". Tento návrh nebyl obsažen v petitu ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud se k němu pro úplnost vyjádřil. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti, a byla-li tato pro nepřípustnost odmítnuta, vztahuje se tento závěr bez dalšího i na něj. Krom toho je nezbytnou podmínkou pro vznesení návrhu dle § 74 zákona o Ústavním soudu, aby byl předmětný předpis či jeho ustanovení v řízení před obecnými soudy aplikován, k čemuž zjevně nemohlo dojít, neboť zmíněný zákon nabyl účinnosti dne 1. 2. 2010, zatímco napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 171/2009-250 byl vydán dne 16. 12. 2009. Ústavní soud proto návrh na zrušení zákona č. 395/2009 Sb. odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) a e) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru