Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 431/01Nález ÚS ze dne 31.05.2002Postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm a) zákona o úpravě vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/26 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.431.01
Datum vyhlášení19.06.2002
Datum podání16.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 431/01 ze dne 31. 5. 2002

N 64/26 SbNU 177

Postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm a) zákona o úpravě vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky A.

I-ové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu

hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ

319/00, za účasti Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního

města Prahy, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a 1) MUDr.

V. D-ové a 2) MUDr. V. K-ové, a 3) M. Z., a 4) R. Z., 5) Restaurací Praha 10,

s.p. v likvidaci, a 6) Pozemkového fondu České republiky, jako

vedlejších účastníků řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 38

Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového

úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla

16. 7. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu

v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále

též "pozemkový úřad"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích

práv, garantovaných čl. 11 odst. 1, věta třetí, a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95

odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 310/2000, a spisový

materiál pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 319/2000, z nichž zjistil

následující:

Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00,

Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, rozhodl podle ustanovení

§ 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a k jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že oprávněné osoby, jimiž

jsou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě V. D-ová

a MUDr. V. K-ová, jsou vlastnicemi nemovitosti parc. č. 1,

zastavěná plocha s ost. staveb. objektem č.p. 1 (dle katastru

nemovitostí), o výměře 18.221 m2, vedené u Katastrálního úřadu

Praha - město na listech vlastnictví č. 326 a 356 pro obec hl. m.

Praha, kat. území P. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále

rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí

a že ani M. Z-ová a R. Z., jako dědici po žadateli MVDr. E. Z.,

nejsou vlastníky uvedené nemovitosti.

Pozemkový úřad rozhodl v projednávané věci již dříve, dne 9.

6. 1997, podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92

o vlastnickém vztahu k požadovaným nemovitostem. Toto rozhodnutí

však bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15. 9.

1998 pod sp. zn. 38 Ca 230/97. V odůvodnění nového rozhodnutí, po

dalším provedeném šetření, pozemkový úřad uvedl, že MVDr. E. Z.,

resp. jeho dědicové, nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení

§ 4 zákona o půdě. MVDr. E. Z. totiž neprokázal příbuzenský vztah

k původnímu vlastníkovi R. D. tak, jak má na mysli ustanovení § 4

odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Závěť ze dne 6. 12. 1950,

v níž jsou jako závětní dědici uvedení MVDr. Z. a R. D-ová, byla

dle názoru pozemkového úřadu překonána závětí ze dne 6. 6. 1952,

v níž je jako závětní dědic uvedena jiná osoba. Pokud jde o nárok

stěžovatelky, pozemkový úřad uvedl, že z rozsudku městského soudu

vyplývá, že pochybil, pokud ji považoval za osobu oprávněnou podle

ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka

nesplnila podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví,

ani v původním řízení o dědictví, ani v rámci dodatečného

projednání dědictví. V. D-ová a MUDr. V. K-ová uplatnily svůj

nárok v zákonné lhůtě a prokázaly, že jsou občankami ČR. Pozemkový

úřad dospěl k závěru, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení

§ 4 odst. 1 písm. e) zákona o půdě; tj. manželka a dítě sourozence

původního vlastníka, neboť pozůstalá manželka R. D-ová, která

jediná by mohla být osobou oprávněnou podle ustanovení § 4 odst.

1 písm. c) zákona o půdě, již ke dni účinnosti tohoto zákona

nežila. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2

zákona o půdě jsou Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci.

Předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným

ustanovením § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí opravným prostředkem.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca

310/2000-60, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Z odůvodnění uvedeného rozsudku městského soudu vyplývá, že se

tento soud opřel o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje

podmínky oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a)

zákona č. 229/1991 Sb. Aby mohla takovou osobou být, musela by

splňovat dvě podmínky: a) být dědičkou ze závěti, která byla

předložena při dědickém řízení; b) být dědičkou ze závěti, která

nabyla celé dědictví. Soud konstatoval, že podmínku první

stěžovatelka splnila, nesplnila však podmínku druhou, neboť

v dědickém řízení, které bylo ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po

zesnulém R. D. ve prospěch dědičky ze zákona, pozůstalé manželky

R. D. Odvolal se přitom na výsledky předchozího řízení téhož soudu

(rozhodnutí ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 38 Ca 230/97), v němž se

zabýval zevrubně obsahem spisového materiálu, který se vztahoval

k dědictví po R. D. Dědictví bylo původně projednáváno Státním

notářstvím v Táboře pod sp. zn. D 673/52. Usnesením uvedeného

notářství ze dne 19. 4. 1953, čj. D 673/52, nebylo potvrzeno

nabytí dědictví pozůstalou vdovou R. D-ovou. Jmenovaná se stala

dědičkou ze zákona. Pozůstalí sourozenci dědictví odmítli.

Předmětem dědictví byl tehdy vázaný vklad na vkladní knížce Státní

spořitelny v Táboře (95.433,70 Kč) a 22 členských podílů Státní

spořitelny v Praze v nominální hodnotě 11.000,- Kč. Dne 7. 10.

1993 došel Okresnímu soudu v Táboře návrh stěžovatelky na

dodatečné projednání dědictví po R. D., a to ohledně rodinných

šperků, které měl zůstavitel ve svém vlastnictví ke dni úmrtí,

s tím, že stěžovatelka předložila závěť ze dne 6. 6. 1952, podle

níž je dědičkou. K řízení přistoupil MVDr. E. Z., který předložil

poslední vůli datovanou dnem 6. 12. 1950 s tím, že popírá pravost

jakékoliv závěti, kterou by R. D. obmyslel jinou osobu po dni 6.

12. 1950. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 1995,

čj. D 1222/93-93, bylo potvrzeno, že dodatečně objevený majetek

zůstavitele nabyla jako jediná dědička ze zákona pozůstalá

manželka R. D-ová. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1995, čj.

15 Co 565/95-104. Soud tedy uzavřel, že dědičkou po R. D. byla

pozůstalá manželka R. D-ová. Stěžovatelka proto nesplňuje podmínku

ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), dle níž má nabýt celé dědictví,

neboť dědictví nabyla jiná osoba. Argument, dle něhož dědic

vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele již jeho smrtí, je

dle názoru obecného osudu možno akceptovat pouze za situace, kdyby

stěžovatelka byla skutečně dědicem. To, zda je určitý subjekt

dědicem, je sice soudem (dříve státním notářstvím) pouze

deklarováno, v daném případě však bylo deklarováno, že dědicem je

R. D-ová, pozůstalá manželka, která se stala dědicem ze zákona.

Stěžovatelku tedy nelze považovat za dědice, když již bylo

deklarováno, že dědicem je jiná osoba. Obecný soud se dále zabýval

otázkou, zda stěžovatelka splňovala podmínky uvedené v ustanovení

§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě ke dni 31. 1. 1993. Uvedl, že

závěť do tohoto data předložena nebyla a stěžovatelka ji

předložila až v říjnu roku 1993. Soud tedy neshledal opravný

prostředek stěžovatelky ani ostatních účastníků, důvodným.

Stěžovatelka napadla obě uvedená rozhodnutí projednávanou

ústavní stížností. Napadá právní názor obecného soudu a odvolává

se na publikovanou literaturu v této věci, jmenovitě na článek

autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaný v časopise Ad notam č.

1/1999, který oproti stanovisku soudu dospěl k závěru, že slova

"který nabyl dědictví" je třeba vykládat v tom smyslu, že

k nabytí dědictví závětním dědicem došlo dnem úmrtí zůstavitele.

Vytýká soudu, že uvedený článek nesprávně interpretuje. Soud totiž

dovozuje, že se článek týká jen případu, kdy bylo dědické řízení

zastaveno, a dospívá proto k mylnému závěru, že právní závěr

v uvedeném článku nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť

řízení bylo skončeno potvrzením dědictví po R. D. ve prospěch

dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové. Soud pak z toho

důvodu dovodil, že stěžovatelku nelze považovat za dědičku, která

nabyla celé dědictví, když je nabyla zcela jiná osoba. Soud

zhodnotil obdobným způsobem předložené stanovisko Ústavu státu

a práva ze dne 17. března 1998, čj. 75/98, které bylo souhlasné

s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 109/94 (publikovaným

ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, str. 143 a násl.).

Stěžovatelka tvrdí, že argumentace autora uvedeného článku vyznívá

ve skutečnosti v její prospěch stěžovatelky, neboť dle něj

nezáleží na tom, kdo byl za dědice deklarován, a není třeba

splnění podmínky, že univerzálnímu dědici bylo skutečné nabytí

dědictví v řízení o dědictví potvrzeno. Domnívá se, že soud věc

právně posoudil způsobem, jenž je v rozporu s ústavně konformní

interpretací a aplikací práva. Interpretace obecného soudu je dle

jejího názoru restriktivnější, než z povahy interpretovaného

ustanovení (i s přihlédnutím k právněpolitickým hlediskům

restitučních předpisů) vyplývá.

Stěžovatelka k meritu věci také uvádí, že nemohla předložit

závěť v době projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu

v tehdejším Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až

v dodatečném dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když

v době nesvobody bylo možno jednat pouze s dědici

v Československu, kteří dědictví nabyli potvrzením orgánu veřejné

moci, byla by tím konstruována domněnka, že dědictví se nabývá

rozhodnutím orgánu veřejné moci bez přihlédnutí k zákonu. Byla by

tím, jak dále uvádí stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se

dědictví zaručuje všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří

v době nesvobody emigrovali.

Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila podáním ze dne

13. 2. 2002. K otázce, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou ve

smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zák. o půdě, odkázala na

závazné řešení v její prospěch nálezem Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2001, sp. zn. II. ÚS 408/01. K výkladu uvedeného ustanovení

dovozuje, že "předložením závěti" je třeba chápat i to, když

oprávněná osoba prostě uplatní nárok coby závětní dědic - tedy

prohlásí, že jím je. Dále odkazuje na posudky Ústavu státu a práva

AV ČR a Západočeské univerzity. Pokud jde o dodržení lhůty

k uplatnění nároku podle zákona o půdě, dle jejího názoru vyplývá,

že k tomu, aby bylo možno řádně uplatnit ke dni 31. 1. 1993 nárok

podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), je nerozhodné, zda do

uvedeného data byla předložena závěť v dědickém řízení. Tuto

skutečnost bylo možno doložit kdykoli v průběhu řízení o nároku.

Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by být řádně uplatněn nárok

oprávněných osob po původních vlastnících, kteří nárok neuplatnili

a zemřeli těsně před uplynutím lhůty.Tyto oprávněné osoby by

objektivně nebyly schopny stihnout předložit závěť v dědickém

řízení před uplynutím lhůty.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud Městský soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy,

pozemkový úřad, jako účastníky řízení, a M. Z-ovou, R. Z.,

Restaurace Praha 10, s.p. v likvidaci, MUDr. V. D-ovou, MUDr. V.

K-ovou a Pozemkový fond ČR, jako vedlejší účastníky řízení, aby se

k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

svého rozhodnutí a uvedl, že se řádně a v potřebném rozsahu

vypořádal se stanoviskem stěžovatelky, včetně odkazů na

publikované názory. Podle jeho názoru dědictví po R. D. nabyla ze

zákona jeho manželka. Stěžovatelka předložila závěť až v říjnu

1993. Podle soudu proto nemůže být oprávněnou osobou podle

ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.

Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, ve svém vyjádření

pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl ústavní

stížnost zamítnout.

Vedlejší účastníci M. Z-ová a R. Z., ve svém vyjádření

navrhli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001,

čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy,

pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, zrušit.

Poukazují mimo jiné na vady řízení spočívající v absenci důkazního

řízení. Rozhodnutí pozemkového úřadu vytýkají, že jím bylo

rozhodnuto bez spolehlivého a úplně zjištěného skutkového stavu.

Nedošlo zejména k projednání důkazního prostředku, schopného

prokázat okolnost, že dopis ze dne 24. 6. 1952, který stěžovatelka

vydávala za závěť, je padělanou listinou. Tato listina ovšem

zapříčinila právní neúčinnost jinak nepochybně platné závěti

dřívějšího data ve prospěch MUDr. E. Z. a R. D-ové. Vzhledem

k uvedenému se domnívají, že napadenými rozhodnutími došlo

k porušení čl. 38 Listiny.

Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci, se, ač doloženě

vyzvány, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily.

Vedlejší účastnice MUDr. V. D-ová a MUDr. V. K-ová, ve svém

vyjádření navrhly ústavní stížnost odmítnout, resp. nálezem

zamítnout. Uvádějí, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry

obecného soudu a nedomáhá se ničeho jiného, než aby jí Ústavní

soud přitakal v nesprávném závěru o nutnosti značně extenzivního

výkladu zákona o půdě. Především uvádí, že stěžovatelka měla

prokázat, že se stala osobou oprávněnou nejpozději do skončení

prekluzivní lhůty, tj. do 31. 1. 1993, tedy, že předložila závěť

v dědickém řízení nejpozději do uvedeného data. K tomu ovšem

nedošlo. Hmotněprávní podmínky tedy nebyly splněny ve lhůtě

k tomu určené. Odmítají také námitku stěžovatelky, dle níž bylo

v řízení porušeno její právo dědit. Uvádějí, že dědictvím se

rozumí univerzální sukcese do všech práv a povinností, jež

existovaly v okamžik smrti zůstavitele. Napadeným rozhodnutím

proto nemohlo být dotčeno uvedené právo, neboť předmětné

nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti nebyly.

S ohledem na relevantní právní úpravu vedlejší účastnice

doporučují, aby se stěžovatelka domáhala ochrany pomoci tzv.

"dědické žaloby". Upozorňují, že pouhým nalezením závěti se žádný

domnělý dědic, jemuž uvedená závěť svědčí, nestává bez dalšího

dědicem. Samotná skutečnost, že existuje závěť, sama o sobě nemá

vliv na to, zda povolaný dědictví nabyl či nikoli.

Pozemkový fond ČR se, ač doloženě vyzván, ve stanovené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud zaslal k vyjádření účastníkům a vedlejším

účastníkům řízení také doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky ze

dne 13. 2. 2002. Vyjádřily se pouze vedlejší účastnice MUDr. V.

D-ová a MUDr. V. K-ová. Poukázaly především na své předchozí

vyjádření a jejich námitky se obsahově převážně shodují

s námitkami v něm uplatněnými. Tvrdí, že z obsahu spisů je zřejmé,

že správní orgán i soudy provedly ve věc obsáhlé dokazování, a že

věc byla posuzována ve všech v úvahu připadajících souvislostech.

V projednávané věci nešlo o případ, kdy by dědické řízení bylo pro

nedostatek majetku zastaveno, jiná závěť včas předložena byla,

tudíž není tu rozumný důvod pro závěr, že stěžovatelka či její

zákonná zástupkyně nepředložily závěť jen proto, že tu žádného

majetku nebylo. Uvádějí, že se neidentifikují se stanoviskem

Ústavního soudu vtěleného do nálezu sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť

v dané věci je situace odlišná. Bez ohledu na uvedené rozhodnutí

stěžovatelka není oprávněnou osobou, neboť nepředložila závěť

v prekluzivní lhůtě.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto

na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem

hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé

straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních

předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik

extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak

do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud

shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva

v projednávaném případě došlo.

Pořadí dědiců v § 4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu

k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze

v tomto restitučním zákoně. Preferováni jsou při zákonem

uvedených podmínkách závětní dědicové původního vlastníka.

Zákonodárce činí podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona

o půdě univerzálního dědice oprávněnou osobou, a to postavenou na

prvé místo po původním vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť

pořízená zůstavitelem byla platná, b) byla předložena při dědickém

řízení, c) závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká

podmínky sub a), tj. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém

řízení ze dne 14. 9. 1995, čj. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení

Okresního soudu v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele

nabyla jako jediná dědička ze zákona - pozůstalá manželka R.

D-ová. Uvedené rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Českých

Budějovicích usnesením ze dne 23. 12. 1995, čj. 15 Co 565/95-104.

Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném rozhodnutí

(na str. 5 odůvodnění), v těchto řízeních se ani jeden

z rozhodujících orgánů nezabýval platností předložených závětí.

Splnění podmínky uvedené sub b), tj., aby byla závěť

předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících

orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po

původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná

osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že jí

i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně

irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení

o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.

Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. c),

tj., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví". Při kvalifikaci

tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon o půdě ve vztahu

k občanskému zákoníku neobsahuje žádné speciální ustanovení, které

by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto i pro účely

restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí

zůstavitele. Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba

zkoumat, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními

dědici potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava

chrání osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich

dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém

řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele

předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení.

Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však

s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního

- vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele.

Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním

petitio hereditatis. To ovšem neznamená, že pro účely restitučních

nároků podle zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost

v případě narušené celistvosti dědictví v neprospěch závětního

dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících

pod právní režim § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak

učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo

vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání

majetku a řízení bylo zastaveno.

Právně významná pro restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm.

a) zákona o půdě je tedy skutečnost, že existuje platná závěť,

kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných

nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a že byla předložena

v dědickém řízení. Je právně irelevantní, zda se tak stalo

v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby

podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá

zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje

a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou

oprávněnou po zůstaviteli podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě

a navíc, ve vztahu k osobám, spadajícím do dalších skupin

uvedených v § 4 odst. 2 zákona o půdě, je v postavení prioritním.

Nezáleží na tom, zda tyto jiné osoby z titulu svého postavení

(např. neopomenutelní dědici) již něco z dědictví nabyli. Tyto

jiné osoby, jak je uvedeno výše, jsou chráněny obecnou

občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví nebo věcem, které jim

byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na významový, logický

i jazykový výklad ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě

nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit univerzálního závětního

dědice z postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. a)

zákona o půdě.

Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího

správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení

§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení zásady ústavně

konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pravost

předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána.

Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval

za potřebné zabývat se dále otázkou případných porušení jiných

jejích ústavních práv.

Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení § 82 odst. 1,

2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu,

ústavní stížnosti vyhovět a ve výroku uvedená rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru