Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 43/94Nález ÚS ze dne 15.03.1995Okruh oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/povinná
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/3 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.43.94
Datum podání15.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 5 odst.5, § 3 odst.4 písm.c, § 5 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 43/94 ze dne 15. 3. 1995

N 15/3 SbNU 99

Okruh oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 15. 3. 1995 na

veřejném jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne 21.

12. 1993, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako

účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelů, doručená Ústavnímu soudu České

republiky dne 15. 3. 1994, směřuje proti pravomocnému rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne

21. 12. 1993, a napadá rovněž rozsudek Okresního soudu Rychnov

nad Kněžnou, sp. zn. 3 C 167/92, ze dne 25. 3. 1993, kterým byla

dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 23. 4. 1992 mezi

Obchodem semeny a zahradnickými potřebami, s. p. Praha , jako

osobou povinnou, a p. V. a pí. M. F., jako osobami oprávněnými,

určena za neplatnou. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové potvrdil skutková zjištění a právní závěry Okresního soudu

v Rychnově nad Kněžnou. Ústavní stížnost uvádí, že rozhodnutím

soudů obou stupňů byl porušen:

1) článek 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu práv

2) článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při

rozhodování vázán zákonem

3) článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který

uvádí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je

možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Ve svém návrhu dále stěžovatelé uvádí, že před vynesením rozsudku,

který stížností napadají, proběhlo několik občansko-právních

řízení, vedených ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č.

87/1991 Sb.), v jejichž rámci měly ostatní oprávněné osoby

postupovat ve smyslu § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., tj. své

restituční nároky uplatnit vůči osobám, kterým byla věc vydána ve

lhůtě k tomu určené, tj. do jednoho roku ode dne účinnosti zákona.

Tím, že tak neučinily, resp. zpětvzetím návrhu na vydání věci vůči

povinné osobě, se samy dobrovolně zbavily možností podle zákona č.

87/1991 Sb., i když byly na záměr povinné osoby vydat nemovitosti

jen některým oprávněným osobám v zákonné lhůtě prokazatelně

upozorněny. Důvodem pro vydání předmětných nemovitostí pouze

stěžovatelům, bylo podle jejich názoru přihlédnutí povinné osoby

k textu závěti původního vlastníka znárodněného majetku, kterou

zůstavitel ustanovil universálním dědicem, za splnění určitých

podmínek svéh syna, otce stěžovatelů a k rozhodnutí státního

notařství, sp. zn. D 64/55, ze dne 2O. 5. 1955, kterým bylo

potvrzeno dědictví po jeho otci, jako universálnímu dědici s tím,

že mu přísluší vyplacení náhrady za znárodněný majetek. Žalobci,

tj. právní nástupci p. F. V., napadli dohodu uzavřenou dne 23. 4.

1992 a registrovanou státním notářstvím v Rychnově nad Kněžnou dne

9. 6. 1992, pod č. j. Reg. 59/92, žalobou o určení její

neplatnosti. Stěžovatelé se domnívají, že tím, že soudy vyhověly

návrhu žalobců o určení neplatnosti uzavřené dohody o vydání

nemovitostí porušily zákon, neboť svým rozhodnutím nahradily smysl

a účel zákona č. 87/1991 Sb., zejména jeho ustanovení § 5 odst.

4 a 5 zákona. Pro daný postup soudu ve smyslu § 80 písm. c) o. s.

ř. chyběla podle jejich názoru podmínka existence naléhavosti

právního zájmu ze strany žalobců. Závěrem zdůrazňují, že soudy

obou stupňů se v průběhu dokazování dostatečně nezabývaly

skutečností, zda znárodnění majetku proběhlo či neproběhlo

v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dalším podáním

doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1994 nazvaným jako "dodatečné

sdělení", stěžovatelé předložili jako listinný důkaz sdělení

Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, ze

kterého vyplývá, že ministerstvo eviduje restituční nároky na

majetek st.p. Obchod semeny Praha, ale vzhledem k tomu, že uvedený

podnik je určen k likvidaci, nemohou být restituční nároky

oprávněných osob řešeny cestou privatizace (ve smyslu zákona č.

92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), ale je nutné je

uplatnit přímo u likvidátora státního podniku.

I.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům

řízení, z nichž Krajský soud v Hradci Králové navrhl zamítnutí

stížnosti a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve

kterém se zcela ztotožnil s právními závěry a provedeným

dokazováním soudu I. instance. Zejména uvedl, že pokud se týká

okruhu oprávněných osob, je nutno v tomto případě aplikovat

ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. (nyní ust. §

3 odst. 4 písm. c)), bez ohledu na tu skutečnost, kdo po p. F. V.

dědil nebo dědit měl. Zdůraznil, že tím, že povinná osoba uzavřela

dohodu pouze se dvěma z celkem pěti oprávněných osob, porušila

ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V návaznosti na výše

uvedené pak má krajský soud za to, že jestliže žalobci nestihli

podat žalobu podle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a ani podání

takovéto žaloby ve lhůtě zde uvedené nebylo objektivně možné, když

restituované nemovitosti byly vydány stěžovatelům až po uplynutí

zákonné lhůty, pak bylo nutno připustit možnost dalších

oprávněných osob bránit se porušení smyslu a účelu zákona č.

87/1991 Sb. na základě ust. § 39 občanského zákoníku, týkajících

se platnosti právních úkonů. Naléhavý právní zájem účastníků je

pak dán tím, že na základě rozsudku soudu může být provedena změna

zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí dle zákona č.

265/1992 Sb. Soud dále dovodil, že námitky žalovaných pokud se

týkají rozporu provedeného znárodnění s tehdy platnými právními

předpisy, nejsou s ohledem na ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák.

č 87/1991 Sb. právně významné, a to vzhledem k ustanovení čl. II

zák.č. 114/1948 Sb. a jeho odstavce 14, kterým byl změněn § 4

dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. (zejména odst. 3

a 4). V dalším odkazuje soud na skutečnost, že předmětem řízení

nebyly restituční nároky na majetek p. K. V. a jeho případná

politická perzekuce není tedy právně relevantní. Bylo jednoznačně

prokázáno, že předmětem uzavřené dohody byl pouze majetek p. F.

V.. Na základě výše uvedených skutečností krajský soud rozsudek

Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou potvrdil.

K návrhu stěžovatelů se vyjádřili i vedlejší účastníci řízení.

P. F. Č. uvedl, že v dané stížnosti nejsou splněny podmínky pro

podání ústavní stížnosti, neboť má za to, že postupem soudů obou

stupňů nebyly porušeny ústavní procesní zásady. Výsledky

dokazování a právní závěry plynoucí z volného hodnocení důkazů, ke

kterým soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace hmotného práva

a nezakládají podezření z porušení uvedených článků Ústavy

a Listiny základních práv a svobod. Poukázal na skutečnost, že

Ústavní soud ČR není další instancí v systému všeobecného

soudnictví a nepřísluší mu proto zabývat se správností v hodnocení

provedených důkazů, pokud by takový postup soudů neměl za následek

porušení ústavně zaručených zásad. Odlišný právní názor

stěžovatelů na závěry obecných soudů nemůže podle jeho názoru

zakládat důvod k zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ostatním

se F. Č. plně ztotožnil s právními závěry krajského soudu

a navrhl, aby podaná stížnost byla ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c)

zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. B. K. a P. D., jako vedlejší

účastníci, zaslali prostřednictvím svého společného právního

zástupce vyjádření, ve kterém ústavní stížnost považují za

nedůvodnou a odkazují na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Zdůrazňují, že jedinou motivací stěžovatelů k podání stížnosti

byla snaha získat na úkor ostatních oprávněných osob veškerý

majetek, tedy více než na co měli a mají oprávněný nárok. Závěrem

navrhují, aby Ústavní soud České republiky stížnost jako

nedůvodnou odmítl.

II.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu,

že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo

náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí

dovolání. V dané věci z připojeného spisu, sp. zn. 3C 167/92,

Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Ústavní soud zjistil, že

soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn

řádně, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven

procesními předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů

pak učinily soudy závěr, že nejen stěžovatelé, ale i B. K., F. Č.

a P. D. jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c)

zák. č. 87/1991 Sb. a dále dospěly logicky k závěru, že za

situace, kdy již nebylo možno pro chování povinného postupovat dle

lex specialis, tj. § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., nic nebránilo

zbývajícím oprávněným osobám domáhayt se soudní ochrany dle obecné

úpravy, obsažené v občanském zákoníku, s tím důsledkem, že dohoda

o vydání nemovitostí ze dne 23. 4. 1992, uzavřená pouze se dvěma

z pěti oprávněných osob, byla shledána dle § 39 občanského

zákoníku za absolutně neplatnou a konečně dospěly k závěru, že

znárodnění proběhlo v souladu s tehdy platnou právní úpravou

(Dekret č. 100/45 Sb. a zák. č. 114/1948 Sb.). Tato zásada volného

hodnocení důkazů, vyjádřená v § 132 o. s. ř., je provedením

ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy. takto:

tedy obecné soudy dospěly k závěru, kdo jsou osobami oprávněnými

a že dohoda o vydání nemovitostí pouze dvěma oprávněným osobám je

neplatná. Ústavní soud je již nemůže jinak hodnotit, neboť by

porušil ústavní zásadu soudcovské nezávislosti (čl. 82 Ústavy),

ledaže by zjistil porušení ústavních procesních zásad a důkazy sám

zopakoval. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavních

procesních principů (jako např. právo na soudní ochranu čl. 36,

odst. 1 Listiny; zásada rovnosti účastníků čl. 37 odst. 3 Listiny;

právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti

a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům čl. 38 odst. 2

Listiny), nezbylo, než návrh dle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb., zamítnout.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu České republiky se nelze

odvolat.

V Brně 15. 3. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru