Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 429/01Nález ÚS ze dne 17.07.2002Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
náklady řízení/úhrada nákladů státem
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/27 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.429.01
Datum podání13.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 429/01 ze dne 17. 7. 2002

N 92/27 SbNU 79

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelky D.

Š-ové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12.

2000, sp. zn. 11 C 29/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 18. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, za účasti Obvodního soudu

pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení,

a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2000, sp.

zn. 11 C 29/2000, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.

4. 2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka

(stěžovatelka) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4.

2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, jakož i jemu předcházející rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 11

C 29/2000, neboť má za to, že uvedená rozhodnutí byla vydána

v rozporu s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní

soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu,

kterou se stěžovatelka na základě zákona č. 82/1998 Sb.,

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona

České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhala na

vedlejšímu účastníkovi České republice - Ministerstvu

spravedlnosti ČR z titulu náhrady škody zaplacení částky

58.323,-- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 24. září 1999 do

zaplacení. Tato škoda stěžovatelce vznikla v souvislosti s jejím

trestním stíháním vedeným Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR

pod ČVS: KVV-123/106-98, jež bylo zahájeno sdělením obvinění ze

dne 26. 10. 1998 a zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. c)

trestního řádu usnesením vyšetřovatele ze dne 8. 6. 1999, které

nabylo právní moci v souvislosti s usnesením státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 8. 1999.

Představuje odměnu zvolenému právnímu zástupci JUDr. V. K.

a náklady na vypracování doplňku znaleckého posudku ve výši

3.200,-- Kč. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že sdělení

obvinění jakožto úkon, který byl usnesením o zastavení trestního

stíhání zrušen, je v příčinné souvislosti s majetkovou újmou

vzniklou stěžovatelce ve výši nákladů vynaložených na obhajobu

a na doplněk znaleckého posudku. Přestože zákon č. 82/1998 Sb.

neřeší otázku, zda v případě sdělení obvinění je třeba postupovat

podle příslušných ustanovení citovaného zákona o škodě způsobené

nesprávným úředním rozhodnutím nebo podle ustanovení o odškodnění

za nesprávný úřední postup, tato otázka byla již řešena

v ustálené judikatuře a pro rozhodnutí ve věci ani není podstatné,

zda se jedná o rozhodnutí nebo úkon učiněný v rámci úředního

postupu. Soud však žalobu zamítl, a to výlučně s odkazem na

ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého nárok

na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze

tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda. Z tohoto ustanovení je

zřejmé, že stát odpovídá za škodu vzniklou obviněnému

v souvislosti s náklady obhajoby v průběhu trestního řízení,

jestliže z daného rozhodnutí (sdělení obvinění) vznikne také jiná

škoda. Náklady řízení tak lze hradit v rámci náhrady škody, nesmí

však jít o škodu jedinou. S ohledem na to, že stěžovatelka

netvrdí, že jí vznikla jiná škoda než ta, jež odpovídá újmě ve

výši vynaložených nákladů trestního řízení, není jí možno náhradu

škody přiznat.

Městský soud v Praze pak svým rozsudkem, rovněž v záhlaví

citovaným, k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně

potvrdil. Vycházel přitom z toho, že usnesení o vznesení obvinění

není rozhodnutím, neboť je nelze napadnout opravným prostředkem,

a tak se jedná o úřední postup. Zastavení trestního stíhání podle

§ 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu má stejné důsledky, jako

když dojde ke zproštění obžalovaného obžaloby. Dále pak se plně

ztotožnil s názorem obvodního soudu, když konstatoval, že

ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. upravuje právo

na náhradu škody, jež zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které

poškozenému vznikly rovněž v řízení, v němž bylo vydáno

rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno, přičemž tato náhrada

zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly

v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud tyto

náklady s nesprávným úředním postupem souvisejí. Podle § 31 odst.

3 citovaného zákona, který je třeba - s ohledem na eventuální

výkladové pochybnosti -vykládat spolu s důvodovou zprávou k němu,

podmínkou náhrady nákladů je existence i jiné škody jako majetkové

újmy vzniklé nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem.

Tato rozhodnutí orgánů veřejné moci napadla stěžovatelka

ústavní stížností. V ní uvádí, že závěry obecných soudů nemají

oporu v § 31 zákona č. 82/1998 Sb., když v ustanovení § 31 odst.

3 citovaného zákona je uváděna pouze náhrada nákladů řízení

v případě rozhodnutí a nikoliv nesprávného úředního postupu,

o nějž v tomto případě jde, a proto se na daný případ vztahuje

pouze § 31 odst. 2 citovaného zákona, kde není náhrada nákladů

řízení vázána na vznik jiné škody. Za zásadní pochybení pak

stěžovatelka považuje, že obecné soudy ustanovení § 31 zákona č.

82/1998 Sb. neaplikovaly v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, a to

i přesto, že v čl. 36 odst. 4 Listiny je sice odkazováno na zákon,

který upravuje podmínky a podrobnosti pro uplatnění náhrady škody,

avšak nelze odhlédnout od toho, že prováděcí zákony jsou

ustanoveními čl. 36 Listiny vázány. Dle stěžovatelky je zřejmé, že

právní zastoupení, které si musela sama hradit, bylo přiměřené

a vynucené tím, že byla nesprávně stíhána. Vzniklé náklady byly

účelně vynaloženy, a to i v zájmu samotného státu, jenž chce být

státem právním, a k tomu přispělo i zjištění, že se nedopustila

trestného činu, což významně ovlivnilo i aktivní zajišťování její

obhajoby. Obdobné náklady by ostatně stát nesl v případě, že by

obhajobu zajišťoval stěžovatelce ustanovený obhájce.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní

stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že podle čl. 36

odst. 4 Listiny má zákon stanovit nejen podrobnosti, ale i samotné

podmínky pro přiznání náhrady škody, přičemž v rámci úpravy těchto

podmínek bylo zákonodárcem přijato, že nárok na náhradu právního

zastoupení lze přiznat pouze při současném vzniku škody jiné, což

musel při výkladu zákona respektovat a žalobu na náhradu škody

zamítnout. Městský soud v Praze uvedl, že dle jeho názoru není

ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním

soudu přípustná, neboť stěžovatelka napadá právní posouzení věci

a Ústavní soud chápe jako další soudní instanci. Pokud nebude

ústavní stížnost odmítnuta, navrhuje městský soud její zamítnutí

z důvodů uvedených v jeho rozsudku. Ústavní soud si vyžádal

vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který se však k ústavní

stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy

ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností

obecných soudů. Do činnosti soudu je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jeho pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala

dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a ústavní stížnost je

tedy důvodná.

Úvodem by Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení

§ 31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem

ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. 18/01, (publ. pod č. 234/2002 Sb.)

citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení

s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil,

když dospěl k závěru, že má-li "každý právo na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu

či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž

podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [čl.

36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon, vydaný na základě

ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku

zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy

ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech,

popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze"

v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým

v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie

subjektů z práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným

rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné

správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem

České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do

základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace

uchování obsahové podstaty základního práva."

V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovatelce nárok na

náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení

a náklady na vypracování doplnění znaleckého posudku), jakožto

materiální újmy, kterou jí stát způsobil svým opatřením, a to

z toho důvodu, že stěžovatelce ve smyslu § 31 odst. 3 zákona č.

82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem

k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatelka má

nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda jí

vznikla ještě jiná škoda, než jen ta, jež spočívá v nákladech

řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že obecné soudy

postupovaly v souladu s tehdy platným ustanovením § 31 odst. 3

zákona č. 82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo, jak vyplývá

z výše uvedeného, k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky

dle § 36 odst. 3 Listiny. Námitkou stěžovatelky, že v daném

případě bylo třeba postupovat výlučně podle § 31 odst. 2 zákona č.

82/1998 Sb., se Ústavní soud nezabýval, neboť ve světle citovaného

to již není pro posouzení věci rozhodné.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelce vyhovět

a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze

v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění,

které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno

paušálně považovat za nezákonné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru