Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 424/04Usnesení ÚS ze dne 05.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.424.04
Datum podání14.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 424/04 ze dne 5. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. I. Ch., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 10. května 2004, č. j. Zt 308/2004-4,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení státního zástupce, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Tvrdí, že postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR Brno-venkov ze dne 22. 4. 2004, ČTS: ORBO-194/KPV-OK-2004, bylo dle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Dle názoru stěžovatele bylo postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to především do práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti namítá, že orgánům činným v trestním řízení předložil důkazy, které však nebyly vyšetřovatelem ani státním zástupcem prověřeny. Přesto proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a následně zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Okresní státní zástupce ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. srpna 2004 vyslovil názor, že v předmětném řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Především konstatoval, že stížnostní argumenty jsou svou povahou argumenty obhajoby, které bude moci stěžovatel uplatnit u hlavního líčení. Pokud jde o napadené rozhodnutí, státní zástupce při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání zkoumá splnění podmínek § 160 odst. 1 trestního řádu. Při rozhodování v přípravném řízení je ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu orgánem nestranným. O vině a trestu však ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny rozhoduje jen soud. Při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání tedy nejde o konečné rozhodnutí o vině obviněného, ale pouze o nestranné rozhodování o tom, zda byly splněny procesní podmínky pro zahájení trestního stíhání. V dané věci tyto podmínky shledány byly, přičemž státní zástupce se v odůvodnění zamítavého rozhodnutí vypořádal se všemi v době rozhodování známými okolnostmi, jež měly svědčit ve prospěch stěžovatele. Po jejich vyhodnocení nicméně k závěru, že by nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, nedospěl, neboť okolnosti svědčící v neprospěch nejméně stejnou měrou nasvědčovaly tomu, že trestný čin spáchal právě stěžovatel. Dále okresní státní zástupce uvedl, že státní zástupce jako orgán dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení není ve smyslu § 12 odst. 6 trestního řádu stranou přípravného řízení, nýbrž orgánem veřejné moci vystupujícím v pozici pána přípravného řízení. Postavení účastníka nabývá až v řízení před soudem. Namítané porušení principu rovnosti stran při rozhodování státního zástupce je proto bezpředmětné.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu vztahující se k možnosti přezkoumat usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení, dle níž pouze za situace, kdy by bylo zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle § 75 trestního řádu), by ústavní stížnost mohla, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, přicházet v úvahu (srovnej např. sp. zn. IV. ÚS 262/03, III. ÚS 554/03). Na podporu těchto úvah uvádí Ústavní soud stanovisko vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 a opakovaně vyjadřované v jeho judikatuře, v němž zdůraznil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je proces poznávání a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Průběžně podléhá kontrole jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i obecnými soudy.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud ve vztahu k uvedenému rovněž zdůraznil, že Ústavnímu soudu, z hlediska jemu Ústavou ČR a zákonem vytyčených pravomocí, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání; jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 539/98).

Ingerenci Ústavního soudu v přípravném řízení je tak třeba v souladu se zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, příp. přinejmenším za nežádoucí (např. sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01).

Co se týče napadeného usnesení státního zástupce, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, ve smyslu již uvedeného nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 511/02, by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě zřejmého odepření spravedlnosti státním zástupcem. K tomu může dojít zejména tím, že na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reaguje státní zástupce apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státního zástupce vedly, usoudit.

Taková situace však v projednávané věci nenastala. Ústavní soud neshledal v postupu státního zástupce pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah. Státní zástupce se dostačujícím způsobem vypořádal s podstatnými námitkami obsaženými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, které stěžovatel ani podrobněji neodůvodnil. Napadené usnesení odpovídá zákonným požadavkům kladeným ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu na odůvodnění usnesení. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že v daném stádiu trestního řízení k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že určitá osoba se dopustila určitého skutku, který vykazuje znaky trestného činu, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v této fázi spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Pokud jde tedy o námitky stěžovatele, jež zpochybňují provedené dokazování, budou dále předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva.

Jelikož Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru