Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 423/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Správní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.423.15.1
Datum podání09.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 423/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Nahodilové, zastoupené JUDr. Zbyňkem Krchňavým, advokátem se sídlem Bratrská 303/I, Dačice, směřující proti výrokové části IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 Af 176/2012-58, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2015, č. j. 31 Af 176/2012-68, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti výroku o nákladech řízení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla k žalobám stěžovatelky zrušena tři blíže specifikovaná rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen "žalovaný") a dále byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 40.763 Kč (výrok IV.). Krajský soud stěžovatelce jako plně úspěšné ve věci přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení podle ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního, avšak zároveň přistoupil k omezení výše přiznané náhrady podle odst. 7 téhož zákonného ustanovení, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307) a sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), které se týkají postupu podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu a výše náhrady nákladů řízení v případech tzv. formulářových žalob. Krajský soud totiž zdůraznil, že v dané věci byla třemi v zásadě argumentačně zcela shodnými žalobami napadena tři obsahově skutkově i právně totožná rozhodnutí žalovaného vydaná v jediném daňovém řízení; navíc prostřednictvím stejného právního zástupce byly podány ještě další tři shodné žaloby jménem spolupracujícího subjektu stěžovatelky (jejího bývalého manžela). Proto byla stěžovatelce přiznána pouze náhrada nákladů řízení, zahrnující tři úkony právní služby při převzetí a přípravě věcí, jeden úkon za sepis žaloby, jeden úkon za sepis repliky, jeden úkon za účast na jednání po spojení věcí a náhradu nákladů ve výši jedné poloviny za účast na vyhlášení rozhodnutí. Krajský soud však stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení za jí tvrzené, ale nijak neprokázané úkony právní služby (porady zástupce s klientem a sepisy právních rozborů).

2. Podle stěžovatelky krajský soud při rozhodování o nákladech řízení ve věci nepředvídatelně vybočil z výkladového aplikačního standardu soudní praxe, použil chybný výklad a postupoval v rozporu s procesními pravidly. Krajským soudem citované nálezy Ústavního soudu totiž na projednávaný případ vůbec nedopadají a v soudním řízení správním nelze použít § 150 občanského soudního řádu. Za irelevantní stěžovatelka považuje též odkazy krajského soudu k řízení o žalobách spolupracujícího subjektu (bývalý manžel stěžovatelky). Stěžovatelka krajskému soudu rovněž vytýká, že mohl přistoupit ke spojení žalob ke společnému projednání již na samém začátku řízení, nikoliv až na jeho konci před ústním jednáním; stěžovatelka tak byla nucena sepsat tři žaloby, tři repliky, zaplatit tři soudní poplatky za podání žaloby atd. Mimoto stěžovatelka nesouhlasí ani s nepřiznáním náhrady nákladů za úkony právní služby v podobě porad zástupce s klientem a sepisů právních rozborů, přičemž poukazuje na to, že jejich prokázání ani nebylo krajským soudem požadováno; navíc důkaz alespoň o jednom jednání stěžovatelky s jejím zástupcem se ve spise nachází, a to v podobě udělené plné moci.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Vycházel přitom rovněž ze skutečnosti, že o prakticky zcela identické ústavní stížnosti, podané bývalým manželem stěžovatelky MUDr. Františkem Nahodilem, již rozhodl usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 422/15, kterým tuto ústavní stížnost rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Protože v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává žádný rozumný důvod, pro který by se měl jakkoliv odchýlit od závěrů učiněných v citovaném usnesení, plně na ně odkazuje.

5. Ústavní soud nejprve připomíná, že podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení, přičemž však z ustálené judikatury zdejšího soudu plyne, že při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení totiž zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávní dimenze by tato otázka mohla nabýt pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. příkladmo usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006 či nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

6. V nyní projednávaném případě nicméně k podobnému pochybení ze strany krajského soudu zcela zjevně nedošlo. Jakkoliv Ústavní soud nehodlá polemizovat s tvrzením stěžovatelky, že napadené rozhodnutí krajského soudu mohlo být (ohledně přiznané výše nákladů řízení) pro stěžovatele do určité míry nečekané, je třeba zdůraznit, že rozhodnutí krajského soudu je opřeno o relevantní ustanovení soudního řádu správního, jejichž aplikace v daném případě není z ústavněprávního pohledu nepřípustná či nepřijatelná. Nedošlo tedy k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, jak naznačuje stěžovatelka, nýbrž k použití ustanovení § 60 odst. 7 soudního řádu správního, jež je však ustanovením obdobným, zakládajícím možnost správního soudu výjimečně moderovat účastníkům přiznanou náhradu nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. V daném případě krajský soud tyto důvody shledal v okolnostech uplatnění nároku, kdy sice byla původně vedena tři samostatná řízení, nicméně jednalo se v nich o zrušení správních rozhodnutí založených na shodných skutkových zjištěních i právních závěrech, pročež i následná podání stěžovatelky v těchto věcech - žaloby, repliky - byly v zásadě argumentačně shodné. Proto je také krajský soud připodobnil k tzv. formulářovým žalobám, přestože tyto jsou typičtější pro občanské soudní řízení. Krajský soud tedy svůj postup srozumitelně odůvodnil, a to způsobem přehledným a logickým, který nelze mít za ústavně rozporný.

7. Rovněž citace shora označených nálezů Ústavního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku není nepřípadná a pokud jde o namítané odkazy na žaloby podané v jiném soudním řízení spolupracujícího subjektu stěžovatelky, tato skutečnost se při určení náhrady nákladů řízení stěžovatelky viditelně neprojevila. Napadené rozhodnutí krajského soudu pak nemůže protiústavním činit ani ta skutečnost, že krajský soud mohl o spojení stěžovatelčiných žalob ke společnému projednání rozhodnout dříve, čímž by nedošlo k podávání totožných podání v různých řízeních před krajským soudem. Pokud v této souvislosti stěžovatelka upozornila na svou povinnost zaplatit soudní poplatek ve všech třech řízeních, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v rámci náhrady nákladů řízení byla stěžovatelce přiznána i plná částka zaplacená za soudní poplatky (ve výši 9.000 Kč, viz citované opravné usnesení ze dne 7. 1. 2015). Konečně pokud stěžovatelka kritizuje, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, které neprokázala, aniž by však byla k tomuto vyzvána (resp. částečně je prokázala plnou mocí ve spise), potom Ústavní soud zdůrazňuje, že ani tato námitka svou závažností nedosahuje ústavněprávní relevance. Ústavnímu soudu totiž v zásadě nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů (včetně otázky, zda určitá skutečnost byla, či nebyla prokázána) obecnými soudy, tím méně jedná-li se o otázky nákladů řízení. Ostatně platí, že náhrada nákladů řízení může dopadat zásadně jen na ty náklady, které byly soudu prokázány, nikoliv jen tvrzeny, s čímž však byla stěžovatelka kvalifikovaně zastoupená v řízení před krajským soudem nepochybně obeznámena.

8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru