Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4225/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánSOUD - OS Chrudim
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický pr... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
vůle/projev
Obec
zastupitelstvo
Držba
Vydržení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4225.16.1
Datum podání23.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

265/1992 Sb., § 11

367/1990 Sb., § 36a odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 132, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4225/16 ze dne 15. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Obec Horní Bradlo, se sídlem Horní Bradlo 7, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, č. j. 8 C 74/2010-355, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 5. 2014, č. j. 18 Co 101/2014-385, rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 3. 2015, č. j. 8 C 74/2010-454, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 9. 2015, č. j. 18 Co 291/2015-506, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 26 Cdo 1055/2016-533, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Obce Krásné, se sídlem Krásné 15, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba o určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem, a zároveň bylo na základě vzájemného návrhu vedlejší účastnice určeno, že ona je vlastnicí předmětných pozemků.

2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

3. Uvedená rozhodnutí porušila dle stěžovatelky její základní právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny; dále se stěžovatelka dovolává čl. 2 odst. 3 Listiny.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně rekapituluje průběh daného řízení, aby následně zpochybnila skutkové a právní závěry vyslovené obecnými soudy. Zejména namítá, že soudy nerespektovaly zásadu smluvní volnosti, když chybně posoudily neplatnost dohody uzavřené mezi ní a vedlejší účastnicí o převodu vlastnického práva k dotčeným pozemkům z důvodu, že předmětné pozemky nebyly v dohodě řádně označeny jejich čísly a katastrálním územím. Soudy tak dovodily neplatnost oné dohody i přesto, že a) obě strany dohody jednoznačně věděly, co se rozumí pod pojmem "Pozemky osady Javorné", neboť se jedná o místní označení, které je zdejším obyvatelům zcela zřejmé a i pro třetí osoby je seznatelné; b) stěžovatelka předložila soudům identifikaci parcel, která je dle čl. III dohody její nedílnou součástí a která obsahuje jejich přesnou, určitelnou a srozumitelnou; c) zastupitelstvo vedlejší účastnice prokazatelně vědělo zcela přesně, o které konkrétní pozemky se jedná, což je odůvodněno znalostí zdejšího prostředí; d) vedlejší účastnice až do roku 2009 nikterak nesporovala platnost dohody a vlastnictví stěžovatelky k pozemkům osady Javorné a tyto pozemky ani neevidovala ve svém majetku; e) starosta vedlejší účastnice se do veřejného média - Chrudimského deníku vyjádřil v tom smyslu, že pozemky osady Javorné byly stěžovatelce darovány. K závěru ohledně absence vůle vedlejší účastnice dospěl odvolací soud navzdory skutečnosti, že stěžovatelka doložila, že usnesení obecního zastupitelstva vedlejší účastnice z roku 1992 bylo v roce 2009 obecním zastupitelstvem revokováno, přičemž revokované usnesení bylo specifikováno datem a uvedením předmětných pozemků dle katastrálního zákona (řádné označení pozemků jejich čísly a katastrálním územím). Soudy tedy dle stěžovatelky při posuzování platnosti dotčené dohody zvolily formalistický přístup, ačkoliv ten je Ústavním soudem kritizován, přičemž nezohlednily ani situaci, ve které se při uzavírání dohody (v roce 1995) strany nacházely a nepřihlédly ke skutečnosti, že obsah dohody formulovali právní laici.

5. Dále stěžovatelka uvádí, že s ohledem na to, že příslušný katastrální úřad zapsal stěžovatelku jako vlastníka předmětných pozemků, nemohla mít stěžovatelka i s ohledem na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. č. 265/1992 Sb."), objektivně pochyb o tom, že je skutečně jejich vlastníkem (to vše s přihlédnutím k dalším okolnostem věci, jako je existence dohody apod.). Proto nemohla vědět, že stav zápisu neodpovídá skutečnosti, neboť až do roku 2009 neexistovala žádná okolnost, která by ve stěžovatelce vyvolala pochybnost o tom, že jí předmětné pozemky nenáleží. Soudy se rovněž nezabývaly tím, že vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch stěžovatelky nebylo ze strany vedlejší účastnice po celých 14 let nikterak zpochybňováno a stěžovatelka nebyla vedlejší účastnicí upozorňována na to, že by měla být dohoda uzavřená v roce 1995 neplatná, či že by neměla být z jakéhokoli jiného důvodu vlastníkem předmětných pozemků. Stěžovatelka je tudíž přesvědčena, že pokud po celých 14 let o tyto pozemky řádně pečovala, nakládala s nimi jako s vlastními, odváděla za ně daně a evidovala je ve svém účetnictví, tak vlastnické právo k nim (v případě, že by dohoda byla neplatná) vydržela, když opačný závěr soudů nebere v potaz principy právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře.

6. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává též ve skutečnosti, že se soudy důsledně nevypořádaly se skutkovými tvrzeními stěžovatelky a s provedenými důkazy svědčícími vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům či platnosti uzavřené dohody, a dále ve skutečnosti, že v napadených rozhodnutích soudy nedostatečným způsobem vysvětlily své právní úvahy, neboť v nich zcela absentuje hodnocení důkazů, jež byly v řízení provedeny. Navíc se prý krajský soud v napadeném usnesení ze dne 10. 3. 2015 nezabýval tím, že se okresní soud neřídil jeho pokyny obsaženými v prvním derogačním rozhodnutí, ačkoliv první rozhodnutí okresního soudu ve věci, které bylo odvolacím soudem pro závažné procesní vady zrušeno, je až na drobné změny zcela totožné s druhým rozsudkem okresního soudu, které bylo týmž odvolacím soudem shledáno jako věcně správné.

7. Závěrem stěžovatelka brojí proti způsobu vyřízení jí podaného dovolání ze strany Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí je prý odůvodněno neúplně a zcela nedostatečně, jelikož se řádně nevypořádává se vznesenými otázkami a související argumentací stěžovatelky, což je činí nepřezkoumatelným. Proto stěžovatelka tvrdí, že ji Nejvyšší soud zbavil v důsledku formalistického posouzení přípustnosti dovolání možnosti této procesní ochrany.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.

10. V nyní projednávané věci se stěžovatelka dovolává svévolné aplikace norem podústavního práva ze strany obecných soudů. O tuto svévoli by se však podle konstantní judikatury Ústavního soudu jednalo pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, nebyla by respektována kogentní norma, resp. jednalo by se o interpretaci nacházející se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), jakož i o interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, případně rozhodování by proběhlo bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

11. Ústavní soud však porušení základních práv a svobod stěžovatelky ve shora uvedeném smyslu neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními". Napadeným rozhodnutím obecných soudů totiž neschází logické a přesvědčivé odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem.

12. Ústavní soud nezpochybňuje názor stěžovatelky, že obecným soudům nelze tolerovat formalistický postup, který v podstatě vede k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud takto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].

13. Ústavní soud však neshledal, že by se tímto přepjatým formalismem vyznačovala nyní napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi učiněné právní závěry nejsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zde se především podává, že obecné soudy náležitě zvažovaly veškeré okolnosti projednávaného případu, a to s přihlédnutím ke speciálnímu postavení účastníků řízení (jakožto obcí) i k samotné podstatě daného sporu. Ústavní soud přitom jejich závěry z ústavněprávního hlediska nezpochybňuje a na jejich odůvodnění proto pro stručnost odkazuje. Zde též připomíná svoji předchozí judikaturu, dle níž je pro nalézání práva vždy nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených, okolností každé soudem projednávané věci, když mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Spravedlnost takto musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. Ústavní soud však musí zdůraznit, že pokud soudy dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelky, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se v nyní hodnoceném případě stalo.

14. Pokud se jedná o posouzení dohody uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, je pro Ústavní soud zásadní především ten závěr obecných soudů, že i kdyby bylo možno dovodit určitost této dohody ve vztahu k označení převáděných pozemků (a nikoliv její absolutní neplatnost z důvodu oné neurčitosti), tak by k převodu vlastnického práva stejně nemohlo dojít, neboť nelze seznat vůli vedlejší účastnice převést předmětné pozemky na stěžovatelku. Vůle obce je totiž tvořena zastupitelstvem obce a v řízení nebylo prokázáno, že by toto zastupitelstvo dalo k převodu předmětných pozemků souhlas. S tímto se Ústavní soud plně ztotožňuje, kdy připomíná, že při posouzení projevů vůle obce jako účastníka soukromoprávního vztahu je nutno hledět ke skutečnosti, že obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze je mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti [viz též nález sp. zn. III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001 (N 103/23 SbNU 39)]. Při hodnocení úkonů obce v rámci soukromoprávních vztahů totiž vyvstává charakter obce jakožto územního společenství občanů majících právo na samosprávu (článek 100 odst. 1 Ústavy), tj. samostatnou správu "svých záležitostí", a jsoucí veřejnoprávní korporací mající vlastní majetek a hospodařící podle vlastního rozpočtu (článek 101 odst. 3 Ústavy), takže obci vyvstává přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu tak není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků, poněvadž kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)].

15. Proto také teprve usnesení příslušného orgánu obce představuje podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) až v případě podpisu příslušné smlouvy starostou, případně (za podmínek stanovených zákonem o obcích) místostarostou, není-li v souladu zákonem příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007). Rozhodnutí obce o majetkoprávním úkonu tedy musí vyplývat z usnesení příslušného rozhodujícího orgánu obce, přičemž o tom, že se jedná o rozhodnutí majetkoprávního charakteru a ne o nějaké konstatování či "doporučení" apod. bude vypovídat zápis o průběhu zasedání tohoto orgánu obce, který musí obsahovat usnesení zachycující rozhodnutí o předmětném úkonu obce (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2246/15 ze dne 16. 12. 2015). Naposledy uvedené je přitom klíčové pro nyní posuzovaný případ, neboť ze zápisu z jednání zastupitelstva vedlejší účastnice ze dne 19. 12. 1995 jednoznačně vyplývá, že během tohoto zastupitelstva nebyl souhlas s převodem vlastnického práva k předmětným pozemkům dán, neboť zastupitelstvo shledalo, že "chybí parcelní čísla pozemků a na základě nich je třeba dále jednat". Uvedenou pasáž přitom nelze interpretovat jako souhlas s předloženou dohodou a pokud tedy na dotčeném (ani následujícím) jednání zastupitelstva nebyl souhlas s převodem pozemků dán, lze hodnotit jako zjevně chybný údaj vepsaný v dohodě mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, ze které stěžovatelka dovozuje vznik svého vlastnického práva.

16. Jakkoliv by se tedy Ústavní soud mohl ztotožnit s námitkami stěžovatelky stran posouzení uvedené dohody jako absolutně neplatné z důvodu neurčité specifikace předmětných pozemků, nic to nemění na skutečnosti, že ani eventuální určitost této dohody nemohla založit její platnost, neboť dotčená dohoda nebyla schválena vedlejší účastnicí (resp. jejím zastupitelstvem). Z tohoto důvodu nemohlo na stěžovatelku přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům. Na uvedeném nic nemění usnesení zastupitelstva vedlejší účastnice ze dne 19. 6. 2009 (projevené v dopise stěžovatelce ze dne 10. 8. 2009), jež mělo revokovat původní rozhodnutí zastupitelstva vedlejší účastnice ze dne 28. 7. 1992, neboť na tomto zastupitelstvu konaném dne 28. 7. 1992 nebylo o převodu vlastnického práva k určeným pozemkům na stěžovatelku v konečné fázi nijak rozhodováno.

17. Zároveň z výše uvedeného vyplývá, že uvedená dohoda nemohla založit ani oprávněnou držbu stěžovatelky, tj. stěžovatelka nemohla v dobré víře s pozemky nakládat jako s věcí vlastní, což je nezbytný předpoklad k jejich vydržení. Zde se opět Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, že stěžovatelce jako obci musela být známa podmínka schválení převodu vlastnického práva (tj. oné dohody) zastupitelstvem vedlejší účastnice, pročež za situace, kdy nebyl tento souhlas dán, nemohla být ani v dobré víře v platnost dané dohody a tedy i ohledně vzniku vlastnického práva. Tomu ostatně svědčí též skutečnost, že stěžovatelka byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí na základě svého prohlášení dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") a nikoliv na základě zmiňované dohody. Jestliže by přitom stěžovatelka skutečně byla přesvědčena o nabytí vlastnického práva na základě této dohody, jevilo by se přinejmenším jako zvláštní, pokud by právě tuto dohodu nepoužila jako nabývací titul v návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak navrhovala provést záznam majetku a provedení změny vlastníka dle zákona č. 172/1991 Sb. Obzvláště za situace, kdy jí muselo být známo, jak vyplynulo z provedeného dokazování před obecnými soudy, že nikoli na ni, nýbrž na vedlejší účastnici přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě citovaného zákona.

18. Ústavní soud se tedy plně ztotožnil s právními závěry okresního a krajského soudu, přičemž v nich neshledal žádný rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Podobně neshledal žádná pochybení ani v procesu dokazování a v hodnocení důkazů ze strany obecných soudů tak, jak stěžovatelka namítá v ústavní stížnosti.

19. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují jeho zásah [z aktuálních rozhodnutí srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2603/13 ze dne 21. 11. 2013 (N 196/71 SbNU 335)]. Jedná se o situace, kdy provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny, nebo o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65) a další]. Další skupinu vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) a další].

20. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy tedy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní intenzity, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tato situace může nastat především tehdy, kdy soud sice provede celou řadu důkazů, přihlédne ale jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].

21. Ústavní soud však žádný ze shora naznačených zásahů do základních práv a svobod stěžovatelky v procesu dokazování v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí se podává, že se obecné soudy projednávanou věcí pečlivě zabývaly a dostatečně jasně uvedly, z jakých skutkových důvodů dospěly k právnímu hodnocení, přičemž ani skutkové závěry Ústavní soud nepovažuje za projev libovůle. Nyní rozhodující senát proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť ta jednoznačně obsahují jak rekapitulaci provedených důkazů, tak i skutkové závěry z nich vyvozené, přičemž obecné soudy se dostatečně věnovaly též důkazům svědčícím tvrzením stěžovatelky, kdy rovněž uvedly, z jakého důvody nebyly promítnuty v právním hodnocení věci. Zde Ústavní soud odmítá tvrzení stěžovatelky, že okresní soud nerespektoval zrušující rozhodnutí krajského soudu a jeho nosné důvody, neboť z obsahu spisu i nyní napadeného (druhého) rozhodnutí vyplývá, že okresní soud provedl po vrácení věci další dokazování tak, jak požadoval odvolací soud (viz č. l. 396-453 spisového materiálu), a toto také zohlednil ve svém konečném rozhodnutí.

22. Jestliže stěžovatelka konečně namítá způsob, jakým bylo posouzeno její dovolání ze strany Nejvyššího soudu, připomíná Ústavní soud, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, taková úprava by z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně ale platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Nejvyšší soud tak musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci.

23. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly ve stěžovatelčině případě porušeny. Nyní napadené rozhodnutí dovolacího soudu totiž obsahuje odkaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, která se týká jak neplatnosti právních úkonů, tak nesplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva, pročež z něj lze dovodit základní důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Tím se nyní hodnocená věc významně odlišuje od případů, kdy Ústavní soud musel přistoupit k derogaci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 nebo nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016]. Stručnost usnesení dovolacího soudu přitom odpovídá ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, takže ani v tomto ohledu nelze spatřovat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.

24. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

25. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru