Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 422/97Nález ÚS ze dne 22.09.1999K okruhu oprávněných osob podle § 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/15 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.422.97
Datum podání10.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4, § 21


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 422/97 ze dne 22. 9. 1999

N 129/15 SbNU 229

K okruhu oprávněných osob podle § 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti I. P. a V. P., zastoupených JUDr. J. Č., advokátkou,

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9.

1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4 C 247/93-34, za účasti

Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a V. Z.,

zastoupeného JUDr. T. K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka

řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní

přepravě dne 7. 11. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4

C 247/93-34, kterým bylo rozhodnuto o zrušení kupní smlouvy

A 644/74, NZ 733/74 uzavřené dne 30. 5. 1974 mezi J. Z. jako

prodávající na jedné straně a stěžovateli jako kupujícími na

straně druhé, registrované Státním notářstvím v Jičíně dne 1. 8.

1974, a to v části IV., kde prodávající současně bezúplatně

postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemkové parcely.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Vedlejší účastník se domáhal

žalobou ze dne 13. 8. 1993 zrušení části výše zmíněné kupní

smlouvy podle § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění. Součástí této

kupní smlouvy bylo ujednání, kterým jeho zemřelá manželka

bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemky.

Jeho návrhu Okresní soud v Jičíně vyhověl. K odvolání stěžovatelů

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, čj. 17

Co 657/95-54, tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl z důvodu

nedostatku věcné aktivní legitimace na straně vedlejšího

účastníka. Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové zemřela

J. Z. bez závěti, takže dědici se stali její manžel a děti.

Vzniklo tak nerozlučné společenství účastníků podle § 91 odst. 2

o.s.ř. Dědicové ale nepostupovali společně, což podle soudu

znamenalo, že nebyly splněny podmínky § 8 zákona o půdě, který je

specifickým ustanovením ve vztahu k § 4 odst. 2 téhož zákona.

Proti tomu podal vedlejší účastník dovolání, kterému Nejvyšší soud

ČR vyhověl rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, čj. 2 Cdon 835/96-65.

Podle názoru Nejvyššího soudu je vedlejší účastník aktivně

legitimován k uplatnění nároku podle § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve

znění pozdějších předpisů.

Vázán tímto právním názorem, rozhodl Krajský soud v Hradci

Králové ve věci znovu a rozsudek Okresního soudu v Jičíně

potvrdil. Tento jeho rozsudek napadli stěžovatelé ústavní

stížností, ve které tvrdí, že jím byla porušena jejich základní

práva zajištěná v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny

základních práv a svobod. Odvolali se též na nález Ústavního soudu

č. 131/1994 Sb. (nález Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994), kde je

konstatováno, byť bez bližšího objasnění, že § 8 odst. 3 (nyní

odst. 4) je speciální ve vztahu k obecným pojmům tohoto zákona.

Stěžovatelé se domnívají, že pojem oprávněné osoby byl správně

vyložen v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3.

1996, čj. 17 Co 657/95-54, podle kterého jsou aktivně legitimováni

pouze všichni dědici, nikoli jen určité osoby. V opačném případě

by jistě toto ustanovení uvedlo oprávněné osoby konkrétním výčtem,

jak to činí § 4 odst. 2 zákona o půdě nebo odkazem, jak to činí

§ 20 odst. 1 téhož zákona. Nesouhlasí s výkladem pojmu "oprávněná

osoba", jak je podán v rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud

zde uvedl, že i když v takových případech majetek nepřecházel na

stát nebo právnickou osobu, vliv státu se zde negativně projevoval

"zejména v uplatňování požadavku současného převodu zemědělských

a lesních pozemků na kupujícího budov zemědělských usedlostí nebo

na stát. V naprosté většině takových převodů neměli kupující

o tyto zemědělské a lesní pozemky zájem, k převodu proto docházelo

bezúplatně a vlastníci, kteří chtěli prodat obytné a hospodářské

budovy, tak byli nuceni zbavit se i dalšího svého majetku bez

získání jakékoliv protihodnoty". Tento názor považují stěžovatelé

v daném konkrétním případě za neopodstatněný, neboť k nátlaku při

prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka.

Dále uvádějí, že výklad podaný Nejvyšším soudem by mohl vést

k omezování "vůle" dědiců původních vlastníků k nakládání

s případným majetkem.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé

oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali

všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv

poskytuje v průběhu celého řízení včetně dovolání. Ústavní

stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Hradci

Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L. S., která

odkázala na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší

účastník poukázal zejména na rozsudek dovolacího soudu a argumenty

v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť

stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně

zaručených základních práv a svobod.

Celé jádro věci spočívá ve výkladu § 8 odst. 4 zákona o půdě,

který stanoví, že:

"V případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky

fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti

s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily,

a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly

darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby

této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby:

a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky

darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo,

b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě

jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku

se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24.

června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku

bude posuzovat podle druhu kultury v době darování.

Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene

b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a)."

Ústavní soud se především musel vypořádat s ústavní

argumentací stěžovatelů, kteří v postupu a rozhodnutí Krajského

soudu v Hradci Králové spatřují porušení svého vlastnického práva

podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo

vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu," ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny,

podle kterého "zákonná omezení základních práv a svobod musí

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky". Především Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelé

nespojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení výše

citovaných částí § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších

předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal důvody pro

postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této souvislosti

na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterém byl zamítnut

návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo uvedené

ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen rozdíl mezi

vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve srovnání

s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu

vlastnického práva na současného vlastníka.

Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelů, Ústavní soud se

s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb.

Ústavní soud zdůraznil, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je

ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba

spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů

v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou

(původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je

předpokládá § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými

osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy

platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci

smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům

a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory),

kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní

svoboda vlastníků. Pokud však jde o výklad pojmu "oprávněná

osoba", musel by být výslovně určen právě v § 8 odst. 4 v odlišné

podobě, jinak pro něj platí to, co je uvedeno v § 4 odst. 2 zákona

o půdě, ve spojení s § 4 odst. 1. Jestliže zákon č. 183/1993 Sb.

vložil do textu zákona o půdě pojem "oprávněná osoba", aniž jej

dále definoval, je třeba vyjít z obvyklé zásady, že pro tento

pojem platí definice, která je již v textu zákona obsažena a že

stejné termíny označují pojmy se stejným obsahem a významem, pokud

zákonodárce nedal dostatečně jasně najevo svůj úmysl, aby byly

chápány odlišně. Tento výklad odpovídá i okolnostem přijetí zákona

č.183/1993 Sb., kdy v původním návrhu (Parlament České republiky.

Poslanecká sněmovna 1993, I. volební období, Tisk č. 212) byl

použit pojem "původní vlastník pozemku", který byl zaměněn

v konečné verzi právě pojmem "oprávněná osoba".

V daném případě však nebyla tato otázka sporná. Nebylo sporu

o to, že i dědici ze zákona jsou oprávněnou osobou. Spor spočíval

v tom, zda mohou žádat pouze všichni společně a nerozdílně nebo

i jen někteří nebo jen jeden, konkrétně v řešeném případě jen

manžel, a nikoli děti. Obecné soudy se nakonec přiklonily k prvému

řešení. To odpovídá i poslání restitučních předpisů, jejichž

smyslem je především zmírnění některých křivd. Z tohoto hlediska

je nepochybně na prvém místě napravit stav z doby pokřivení

vlastnických vztahů, kdy byl vlastník při uzavírání kupní smlouvy

nucen pod tlakem bezúplatně převádět na kupujícího zemědělské

a lesní pozemky. Teprve až na druhém místě stojí otázka, která

z oprávněných osob (všechny nerozdílně nebo každá podle svého

uvážení), vymezených obecně v § 4 odst. 2 zákona o půdě, by měla

být aktivně legitimována. Zde Ústavní soud zastává názor, že pojem

"křivda" obsahuje objektivní a subjektivní znaky. Je proto na vůli

těch, kterým se objektivně tato možnost dává, aby se nápravy podle

své vůle dožadovali. Proto třeba poukázat i na obecné ustanovení

§ 21 zákona o půdě, které je rovněž třeba vztáhnout na řešenou

problematiku. Má-li být proto napravena křivda, je věcí právního

státu stanovit podmínky, za kterých se tak má stát a současně je

věcí subjektivního rozhodnutí těch, kteří byli poškozeni, aby se

pro nápravu rozhodli.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že k nátlaku při prodeji

v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka, je třeba

uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž o druhý

případ, se kterým počítá § 8 odst. 4 zákona o půdě, tj.

o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě je důvod

restituce založen již v postupu státu, jak je obsažen ve zmíněné

Směrnici vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti

a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j.

61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních

notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých

druhů nemovitostí okresními národními výbory, a jednání svobodné

či v jednání v tísni není třeba prokazovat.

Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo

zasaženo základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 odst. 1

Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy

křivd z let 1948 až 1989. Ze stejného důvodu neshledal Ústavní

soud ani porušení čl. 4 odst. 3 (diskriminace v omezení základních

práv), neboť ve vymezení pojmu "oprávněná osoba" podle § 8 odst.

4 zákona o půdě nelze spatřovat svévoli státu. Naopak se

konstatuje, že tento nedostatek již byl napraven v případě osob

blízkých nálezem Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. Nebyly proto

shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své

ustálené judikatury v těchto otázkách (nález Pl. ÚS 16/93 - č.

131/1994 Sb., II. ÚS 74/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 7, nález č. 42). Ze všech výše uvedených důvodů bylo

proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 9. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru