Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 421/99Nález ÚS ze dne 12.01.2000Odepření účasti dědice na dědickém řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
právo na... více
Věcný rejstříkdědic
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/17 SbNU 31
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.421.99
Datum podání26.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 473, § 485 odst.1

99/1963 Sb., § 175a, § 175g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 421/99 ze dne 12. 1. 2000

N 4/17 SbNU 31

Odepření účasti dědice na dědickém řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

L. J., za účasti účastníka řízení Obvodního soudu pro Prahu 4,

a vedl. účastníka L. F., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu

4 ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 35 D 329/99, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999, sp.

zn. 35 D 329/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne

26. 8. 1999, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 35 D 329/99, ve věci

projednání dědictví po Ing. J. F., zemřelého bez zanechání závěti.

Výše uvedeným usnesením bylo určeno : odstavec I., že obecná

cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění

s pozůstavitelovou manželkou činí 263. 965,60 Kč a že veškerý

tento majetek převezme zůstavitelova manželka s tím, že vyplatí do

dědictví částku 131.982,80 Kč na vyrovnání podílů ze společného

jmění manželů.

II. Byla určena hodnota dědictví částkou 126.802,70 Kč.

III.Bylo potvrzeno nabytí celého dědictví pozůstalé manželce

L. F.

V odůvodnění tohoto usnesení je m. j. konstatováno, že

zůstavitel byl bezdětný a že jako jediná dědička ze zákona

přicházela v úvahu ve II. dědické skupině dle ustanovení § 474

odst. 1 o. z. pozůstalá manželka.

Dále se odkazuje na provedené šetření, kterým bylo zjištěno,

že do společného jmění manželů patřilo také bytové zařízení 30 let

staré v celkové hodnotě 3.000 Kč, elektrospotřebiče v hodnotě

10.000,- Kč, zůstatky na účtech Moravia banky v Praze I a Komerční

banky, a. s., v Praze 4 a členský podíl u Správního bytového

družstva Nový Domov; vše bylo vypořádáno v rámci rozdělení

společného jmění manželů, jak uvedeno sub. I.

Toto usnesení nabylo právní moci dne 28. 6. 1999, protože

proti němu nebylo podáno ve lhůtě odvolání k Městskému soudu

v Praze.

Stěžovatelka tomuto usnesení vytýká, že bylo porušeno její

základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst.

1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Zesnulý Ing. J. F. byl jejím otcem. Udržovala s ním písemný

i osobní styk, otec posílal jejím dětem dárky. Udržovali spolu

trvalé vztahy, omezené vzdáleností jejich bydlišť. Současně byla

stěžovatelka v kontaktu i s manželkou zůstavitele, která ovšem

není její matkou. Byla s ní v kontaktu i po pohřbu zůstavitele,

což dokládá kopií dopisu ze dne 29. 3. 1999 a kopií přání

k narozeninám, které od ní obdržela dne 1. 3. 1999.

Zesnulý otec byl dlouholetým pracovníkem Úřadu vlády a měl

značné příjmy. Jeho byt byl zařízen starožitným nábytkem,

originály obrazů a veškerou dostupnou elektronikou.

Stěžovatelka se o výsledku dědického řízení dozvěděla až

z přípisu advokátní kanceláře ze dne 2. 7. 1999, který byl

odpovědí na její dopis pozůstalé manželce ze dne 8. 6. 1999, ve

kterém jí m. j. žádala "v úctě k ní a k zesnulému", že by se

chtěla obeznámit s otázkou vypořádání pozůstalosti - dědictví,

pokud by ji chtěla informovat o čemkoli. Dopis pokračuje

zjištěním, že pisatelka ani neví , zda-li již adresátka podnikla

nějaké kroky v této dědické záležitosti.

Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda ve

věci byly ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce

k ochraně jejího práva poskytuje a rovněž, zda byla dodržena lhůta

ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 cit. zákona pro podání ústavní

stížnosti.

Proti cit. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo možno

podat odvolání. Odvolání však nemohla podat stěžovatelka, neboť

nikoli z její viny se nestala jako neopominutelná dědička ani

účastnicí dědického řízení. O její právní ochraně by bylo možno

uvažovat podle ustanovení § 485 odst. 1 o. z., tj. v rámci ochrany

oprávněného dědice. Zde by však stěžovatelka vstoupila do právních

závěrů o hodnotě dědictví, aniž by mohla jakýmkoli způsobem

spolupůsobit při určení této hodnoty. Lze mít vážné obavy

o správnosti a stanovení těchto hodnot s přihlédnutím k vysoké

funkci zůstavitele a jeho společenskému postavení, které nemohlo

obnášet starý nábytek v hodnotě 3.000,- Kč, žádný obraz, koberce,

prostě zařízení bytu, které by odpovídalo jeho funkci. Určitě to

není jen obnošené šatstvo, které nestojí ani za zhodnocení. Při

připuštění vstupu do takto vytvořené masy dědictví by ve vztahu ke

stěžovatelce došlo k porušení základního práva rovnosti účastníků

- dědiců, když jeden z nich usměrňoval konečný výsledek hodnoty

dědictví a druhému byla zaviněným jednáním prvého dědice tato

možnost odepřena.

Pokud se týká otevřenosti lhůty pro podání ústavní

stížnosti k Ústavnímu soudu, Ústavní soud použil ustanovení § 75

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stížnost svým

významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do

jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem

ústavní stížnosti. Jednoroční lhůtu možno odvodit od smrti

zůstavitele, t. j. data 19. 1. 1999 v návaznosti na právní moci

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, t. j. data 28. 6. 1999.

Závažnost významu této stížnosti spočívá v ochraně dědictví, jak

to má na mysli ustanovení čl. 11 odst. 1 - in fine Listiny

základních práv a svobod.

Z předloženého materiálu, t. j. usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999 zn. 35 D 329/99, protokolu sepsaného dne

24. 5. 1999 v kanceláři JUDr. J. H., notáře, ve věci projednání

dědictví po zemřelém Ing. J. F. a protokolu o předběžném šetření

ze dne 31. 3. 1999, sepsaném tamtéž, zjistil Ústavní soud porušení

ústavního práva stěžovatelky, zakotveného v čl. 90 Ústavy, podle

kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Provedené dědické řízení prokazuje, že případu ze strany

jednajících orgánů nebyla věnována téměř žádná pozornost. Veškerý

majetek zdědila ve II. dědické skupině pozůstavitelova manželka,

jako jediná dědička.

Zesnulý měl však dceru L. J. a syna, po kterém vstoupil do

dědického řízení sukcesí jeho syn D. F. Skutečnost dědice - vnuka

prokazuje dopis právních zástupců L. F. ze dne 2. 7. 1999. Dědění

mělo být tedy provedeno podle ustanovení § 473 o. z. v I. dědické

skupině s rovným dílem rozdělení dědictví na tři díly. To se

nestalo, neboť pověřený soudní komisař pro tvrzení L. F. si

neobstaral žádné důkazy a ani jinak její údaje neprověřoval.

Porušil tak ustanovení § 175d o. s. ř. Z přiložených dopisů L. F.

vyplývá, že si byla vědoma nepravdivosti údajů a že stěžovatelku

o probíhajícím řízení vůbec neinformovala. Její nabídka ze dne 2.

7. 1999 obsahuje návrh na vydání části dědictví stěžovatelce,

ovšem části, modifikované jejím protiprávním jednáním.

Vycházel-li Obvodní soud pro Prahu 4 z údajů L. F., že

zůstavitel byl bezdětný a tudíž, že je jedinou dědičkou, potom lze

mít jednoznačné pochyby o hodnotách bytového zařízení

i elektrických spotřebičů. Tatáž pochybnost vzniká o celkovém

výčtu věcí, spadajících do dědictví, včetně event. zanechané

peněžní hotovosti.

Rozhodnutím soudu tak bylo porušeno základní právo

stěžovatelky, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod a čl. 36 Listiny, t. j. právo, aby její

záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednávána nezávislým a nestranným soudem. Závažnost případu

nutno vyvozovat i z obecného ustanovení porušení čl. 11 odst. 1

Listiny, chránícího institut dědění.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozhodl, jak uvedeno

v enunciátu nálezu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru