Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 421/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.421.14.1
Datum podání03.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 421/14 ze dne 11. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti E. Y., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 332/2013-572 ze dne 29. 10. 2013, rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 14 T 140/2009-533 ze dne 2. 7. 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 111/2013-512 ze dne 21. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ve spojení s napadeným potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil na to, že proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podal souběžně s ústavní stížností dovolání, a to čistě z obezřetnosti, aby nepromeškal lhůtu. Ústavní soud ověřil u vedoucí trestní kanceláře Okresního soudu Praha-západ, že o podaném dovolání nebylo doposud rozhodnuto.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální předpoklady stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, jestliže byly stěžovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3898/12 ze dne 21. 2. 2013). Pokud tedy stěžovatel podal v dané věci dovolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto, nelze mít za to, že tím vyčerpal veškeré procesní prostředky, které měl k dispozici.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11 ze dne 21. 2. 2011). Jestliže před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se stěžovatel může domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu prostor. Takový zásah by byl v rozporu s uvedenou zásadou subsidiarity i s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, které nelze předjímat, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jestliže by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je tak předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3572/13 ze dne 19. 12. 2013).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2014

Jiří Zemánek, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru