Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 42/97Nález ÚS ze dne 04.10.2000Posuzování předpokladů pro vydání pozemku se samostatným parcelním číslem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/20 SbNU 173
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.42.97
Datum podání06.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

344/1992 Sb.

403/1990 Sb., § 10 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 42/97 ze dne 4. 10. 2000

N 141/20 SbNU 173

Posuzování předpokladů pro vydání pozemku se samostatným parcelním číslem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

ústavní stížnosti zemřelé Dr. Š. B., jako účastnice, zastoupené

JUDr. A. Š., advokátkou, a jejích dědiců Ing. arch. M. O., Ing.

Dr. Z. B., DrSc., a Ing. PhDr. Z. P. B., všech zastoupených rovněž

JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 31.10.1996, č.j. 5 Co 1763/95-88, a rozsudku

Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.4.1995, č.j. 13

C 207/91-53, za účasti Technických služeb města České Budějovice,

Parku kultury a oddechu České Budějovice - nyní Městské kulturní

domy České Budějovice, a.s., a města České Budějovice, jako

vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

31.10.1996, č.j. 5 Co 1763/95-88, a rozsudek Okresního soudu

v Českých Budějovicích ze dne 10.4.1995, č.j. 13 C 207/91-53, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora

uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích

a Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka uvádí, že

oba soudy nepostupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod se zřetelem k čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť oba rozsudky

jsou rozhodnutími, která neodpovídají naplnění práva na

spravedlivý proces, a tím došlo nejen k porušení citovaných práv,

ale i čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 1 o.s.ř., a dále namítá

porušení svých práv podle čl. 11.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, č.j. 13

C 207/91, který je veden u Okresního soudu v Českých Budějovicích,

vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka

se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích

domáhala vydání rozhodnutí, kterým by s ní byla za žalované

Technické služby města České Budějovice uzavřena podle zákona č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 403/1990 Sb.) dohoda

o vydání nemovitostí - pozemkových parcel zapsaných původně ve

vložce č. 938 PK pro katastrální území České Budějovice IV č.kat.

1395/1 - role o 22 výměře 18 875 m a kat.1401/1 - role o výměře

18 875 m. Dalším podáním rozšířila stěžovatelka žalobu na Městské

kulturní domy v Českých Budějovicích a město České Budějovice

s tím, že po provedené revizi byla vyhotovena nová identifikace

parcel, když v době uplatnění nároku vycházela stěžovatelka

z identifikace parcel vyhotovené Geodézií, s.p. v Českých

Budějovicích dne 18.12.1990. Okresní soud zjistil, že pozemky

původně označené 1395/1 a 1401/1 dnes nesou označení dle stavu

v KN p.č. 1828, 1868/2, 1852/2, 1819/1, 1819/2, 1819/3, 1818/1,

1818/3, 1809/13, 1809/14, 1809/15, 1809/16, 1809/17, 1809/18,

1809/19, 1861/1, to vše v kat.úz. České Budějovice, a vlastnická

práva k některým přesně specifikovaným pozemkům ze shora uvedených

má také Park kultury a oddechu České Budějovice, nyní Městské

kulturní domy České Budějovice, a.s., a město České Budějovice.

Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka je

oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990

Sb., neboť vlastnictví k předmětným pozemkovým parcelám jí bylo

odňato postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Okresní

soud však žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že původní pozemkové

parcely, jež byly vlastnictvím žalobkyně, jsou v současné době

součástí řady nově vzniklých pozemkových parcel, které se

nacházejí v areálu Lesoparku Stromovka. Tento areál byl vybudován

na základě rozhodnutí o využití pozemku poté, co předmětné

nemovitosti přešly na stát. Pozemky, jejichž vydání se žalobkyně

domáhá, jsou tedy součástí širšího celku. Okresní soud má za to,

že vybudováním lesoparku vznikla nová věc svého druhu se sítí

komunikací, které soud považuje za stavbu ve smyslu § 10 odst. 4

zákona č. 403/1990 Sb. Předmětné pozemky se nacházejí uprostřed

areálu, s ostatními jeho částmi funkčně souvisí. Za těchto

okolností nelze požadované pozemky oddělit.

Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání. Namítala,

že okresní soud rozhodl na základě nesprávného hodnocení

provedených důkazů a toto nesprávné hodnocení pak mělo za následek

nesprávné právní posouzení věci. Tento závěr je v rozporu

s odůvodněním soudu při vynesení rozsudku, kde bylo řečeno, že

pozemky nebudou vydány proto, že Stromovka je významný krajinný

prvek podle zákona č. 114/1992 Sb. V písemném odůvodnění pak není

možno rozlišit, co považuje soud za stavbu ve smyslu ustanovení

§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., zda tzv. areál Lesoparku

Stromovka, nebo síť komunikací. Z hlediska stavebních předpisů je

rozhodnutí o využití území pouze rozhodnutím, kterým stavební úřad

vymezí území pro navrhovaný účel a které platí dva roky ode dne,

kdy nabylo právní moci, nestanovil-li stavební úřad lhůtu delší.

Nepozbývá však platnosti, pokud byla v této lhůtě podána žádost

o stavební povolení nebo povolení k terénním úpravám podle

ustanovení § 71 stavebního zákona. Z těchto skutečností nebyla

žádná žalovanými doložena, proto je citované rozhodnutí z hlediska

stavebních předpisů neplatné. Pro úvahu o tom, zda na pozemku byla

zřízena stavba zabraňující jeho vydání, je rozhodné, zda stavba je

věcí způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů a rovněž

tato skutečnost nebyla žalovanými prokázána. Okresní soud se podle

názoru stěžovatelky nevypořádal důsledně s námitkou ve smyslu

ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož součástmi

pozemku jako věci hlavní jsou i některé venkovní úpravy. Mezi

takové lze nepochybně zařadit sadové úpravy a komunikace - cesty

pro pěší. Ty pak nejsou stavbou ve smyslu ustanovení § 119 o.z.

a nemohou bránit vydání pozemku. Z celé požadované výměry pozemků

má označení ostatní komunikace, ostatní plochy pouze p.č. 1868/10

o 2výměře 274 m. Tato komunikace však byla zakreslena do pozemkové

mapy KN až v r. 1994, tedy po podání výzvy a po zahájení soudního

řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu

potvrdil s odůvodněním, že z identifikace parcel ze dne

18.12.1990 vyplývá, že původně odňaté pozemky již dnes neexistují,

byly vytvořeny nové, které byly sloučeny do komplexu Lesoparku

Stromovka, registrovaného jako chráněný krajinný útvar. V takovém

stavu, v jakém byly odňaty, se dnes již tyto plochy nenacházejí.

Na těchto pozemcích byly zřízeny cesty jako místní pozemní

komunikace a zeleň, které jsou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.

stavbami, a zastavěné pozemky se podle § 10 odst. 4 cit. zákona

nevydávají. Tomu podle názoru krajského soudu koresponduje

ustanovení § 116 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických

požadavcích na výstavbu, kdy místní komunikace jsou považovány za

stavbu pro dopravu, a § 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1986 Sb.

(správně má být uvedeno č. 85/1976 Sb.), podle něhož se za stavbu

považují veškeré stavby bez zřetele na jejich a) stavebnětechnické

provedení, z toho např. komunikace, b) účel, např. stavby pro

dopravu, rozvod energií, c) dobu trvání. Z těchto ustanovení

vyplývá, že jde o stavby trvalého charakteru. Zeleň sídelních

útvarů je rovněž považována ve smyslu § 120 a § 121 cit. vyhlášky

č. 83/1976 Sb. za stavbu pro rozvod energií. Z těchto důvodů se

krajský soud ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně

a považuje pozemky za zastavěné. Další důvod pak spatřuje krajský

soud v tom, že nejde již o samostatnou věc, ale o součást areálu

chráněného útvaru Stromovky, který tvoří jeden celek a nelze jej

vydělit z tohoto celku, aniž by došlo k porušení funkčnosti tohoto

celku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že závěry obou

soudů jsou v rozporu se zněním § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990

Sb., a v rozporu s judikaturou Vrchního soudu i Ústavního soudu.

Oba soudy provedly výklad ustanovení § 10 odst. 4 zákona č.

403/1990 Sb. ve smyslu předpisů stavebního práva, podle kterých je

pro tyto účely pojem stavby nejednoznačný. Avšak ani výkladem

stavebních předpisů nelze dovodit, že cesty a zeleň jsou stavbou,

jak ji má na mysli cit. ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Pro

oblast restitučních předpisů, jako předpisů patřících do kontextu

občanského práva, je dán pojem stavba ve smyslu občanskoprávním.

Chybný je pak závěr obou soudů, že cesty a zeleň jsou samostatnou

stavbou a samostatnou věcí, a jako takové překážkou vydání

pozemků. Rovněž je chybný názor krajského soudu, že původně odňaté

pozemky neexistují, vzhledem k tomu, že byly vytvořeny nové. Dále

vznáší námitku k nesprávnému výkladu zákona č. 114/1992 Sb.,

o ochraně přírody a krajiny, podle nějž pojem významný krajinný

prvek ( který krajský soud nesprávně označuje jako chráněný

krajinný útvar) znamená útvar přírodního původu, a nikoliv

výsledek lidské činnosti, s výjimkou cenných ploch porostů

sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. Existence

významného krajinného prvku nebrání vrácení pozemků stěžovatelce

ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., který takovou

překážku vydání nestanoví. Geometrický plán, který okresní soud

učinil přílohou rozsudku, znázorňuje reálné rozdělení sporné

nemovitosti na samostatné pozemky s vlastními parcelními čísly,

z nichž u většiny jde o pozemky způsobilé k vydání, když jako

ostatní komunikace /ostatní plocha je označen pouze pozemek parc.

č. 1868/3 a parc.č. 1868/10, když celá ostatní plocha je označena

jako jiná plocha, ostatní plocha a zahrada. Podle názoru

stěžovatelky mohly oba soudy dospět k uvedeným závěrům jen za

porušení zásad, na kterých je postaveno hodnocení důkazů ve smyslu

§ 132 o.s.ř., a to zejména zásady totožnosti a zásady dostatečného

důvodu.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka dne 23. 8.

1997 zemřela. Tuto skutečnost sdělila zástupkyně stěžovatelky

Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2000. Podle opravného usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 1999 jsou dědici po

zemřelé, kteří projevili vůli účastnit se řízení o ústavní

stížnosti po zemřelé účastnici.

Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedou

senátu JUDr. A. T., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti

nedomnívá, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých právech

a opakuje argumentaci použitou v odůvodnění svého rozsudku.

Okresní soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní

senátu JUDr. M. R., odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, zejména

v tom směru, že požadované pozemky se staly součástí širšího celku

- nové věci svého druhu, jako je Lesopark Stromovka.

Vedlejší účastníci, město České Budějovice a Technické služby

města České Budějovice, ve svém společném vyjádření uvedli, že

účastníci i vedlejší účastníci v průběhu řízení argumentují stále

stejným způsobem. Doplňují nyní pouze to, že při vydání rozhodnutí

o využití území dne 16.12.1988, doplněného rozhodnutím ze dne

5.12.1989, upustil stavební úřad v souladu s ustanovením § 71

stavebního zákona od vydání stavebního povolení, a toto rozhodnutí

tedy nahrazuje stavební povolení. Na základě uvedeného rozhodnutí

pak byla realizována rekonstrukce Stromovky, přičemž povrch

původní cestní sítě byl zpevněn a opatřen živičným povrchem a celá

cestní síť lesoparku slouží celoročně jako veřejná místní

komunikace pro pěší, cyklisty i jako obslužná síť pro údržbu

lesoparku. Veřejná místní komunikace je podle názoru vedlejšího

účastníka stavbou i ve smyslu občanského zákoníku, a pozemky, na

kterých se nachází, jsou pozemky, na kterých je umístěna stavba ve

smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Vedle staveb místních

komunikací pak byly provedeny další terénní úpravy, vykácena stará

a nemocná zeleň a vysázena zeleň nová, přičemž hodnota provedených

úprav činí téměř 7 milionů Kč. Na pozemcích jsou umístěny i jiné

stavby, a to hřiště a parkoviště s asfaltovým povrchem. Oddělením

částí celku by prý došlo nepochybně k jeho znehodnocení po všech

stránkách, a pozemky nelze oddělit a vydat, aniž by se celá věc

neznehodnotila. Cesty, terénní úpravy, včetně zeleně, nejsou

pouhými součástmi věci hlavní, ale právě stavbou, která není

součástí pozemku, jak stanoví § 120 odst. 2 obč. zák.

Městské kulturní domy České Budějovice se jako vedlejší

účastník, ač doloženě vyzvány, k ústavní stížnosti ve stanovené

lhůtě nevyjádřily.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých

nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování

obecných soudů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených

důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla

porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na

soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení

podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Předmětem rozhodování soudů obou stupňů bylo naplnění

podmínek zákona č. 403/1990 Sb. ze strany stěžovatelky, kdy po

provedeném důkazním řízení bylo správně konstatováno, že

stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného zákona.

Dále se soudy zabývaly otázkou existence překážky pro vydání

pozemků. V tomto směru ustanovení § 10 odst. 4 citovaného zákona

stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla

zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Jiné podmínky,

jejichž event. naplnění by mohlo přivodit nemožnost vydání

pozemku, citovaný zákon neuvádí, a nelze tedy z hlediska jiných

event. důvodů vydání pozemku bránit.

Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno

konstatovat pouze v případě, kdy by obecné soudy dostatečně

zkoumaly a posoudily naplnění nebo nenaplnění podmínky v zákoně

výslovně stanovené, tedy existenci stavby zřízené na požadovaném

pozemku po jeho převzetí státem, a to ve vztahu ke všem

požadovaným pozemkům jednotlivě, tedy po provedeném dokazování

v uvedeném směru a po vyvození odpovídajících právních závěrů.

V daném případě však nebyl uvedený postup ze strany obecných soudů

naplněn.

Soudy obou stupňů se ve svém rozhodování opíraly o řadu

konstatování, uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, která

z hlediska zákonné podmínky stanovené v § 10 odst. 4 zákona č.

403/1990 Sb. jsou zcela irelevantní, neboť citovaný zákon takové

překážky pro vydání věci, které soudy formulovaly, nezná. Jde

např. o argumentaci, že pozemky tvoří součást určitého celku nebo

komplexu, věc svého druhu, z níž požadované pozemky nelze oddělit,

že došlo k registraci území jako chráněného krajinného útvaru (což

ostatně není ve spise doloženo), a ke změně v parcelaci a označení

pozemků nebo o tvrzení, které nelze ani obecně akceptovat, a to

"neexistenci" pozemků, které však nepochybně existují a byly

jednoznačně identifikovány, i když pod novými parcelními čísly.

Ústavní soud konstatuje na straně obecných soudů nenaplnění

jejich ústavního poslání poskytovat ochranu právům také v tom

směru, že všechna uvedená zjištění obecné soudy vztáhly paušálně

ke všem požadovaným pozemkům, aniž by posuzovaly ve vztahu

k jednotlivým pozemkům event. naplnění podmínek ustanovení § 10

odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Takový postup odporuje shora

citovanému znění ustanovení zákona, a také účelu příslušného

restitučního zákona. V tomto směru není možno souhlasit

s konstatováním krajského soudu, že pozemky byly sloučeny do

komplexu Lesoparku Stromovka, když ve skutečnosti každý

z požadovaných pozemků existuje samostatně pod vlastním parcelním

číslem vedeným v katastru nemovitostí ve smyslu zákona č.

344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, jak byl shora seznam parcelních čísel uveden,

a jak bylo ve vztahu k těmto pozemkům jednotlivě v dosavadních

řízeních rozhodováno. V souladu s názorem Vrchního soudu v Praze,

sp.zn. 3 Cdo 40/93, Ústavní soud připomíná, že každý pozemek se

samostatným parcelním číslem, jemuž odpovídá mapové zobrazení

i údaj o jeho druhu (kultuře) v operátech katastru nemovitostí, je

samostatnou věcí ve smyslu práva. Proto je nutno zkoumat

předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového

pozemku zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem

konkrétní věci.

Pokud okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že v Lesoparku

Stromovka existuje síť komunikací a na části pozemku se nachází

zpevněná plocha, pak v intencích řádného dokazování a hodnocení

důkazů nemělo být opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní

posouzení povahy těchto komunikací a plochy jako event. staveb,

jakož i přesné určení, na kterých z požadovaných pozemků se tyto

komunikace a plocha nachází. K tomu však v soudním řízení

prvostupňovém, ani v řízení odvolacím, nedošlo.

Obecné soudy ve své argumentaci, týkající se otázky event.

zastavěnosti požadovaných pozemků, vycházely z vymezení stavby

z hlediska veřejného stavebního práva. K tomu Ústavní soud

považuje za nutné uvést, co již judikoval dříve (např. ve věci sp.

zn. III.336/96), a to, že pojmy z tzv. restitučních zákonů je

nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani pomocně

nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie stavebního

zákona, resp. předpisů jej provádějících. V občanskoprávní

oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti restitučních zákonů,

je zapotřebí pojem "stavba" vykládat staticky jako jedinečný

výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle jeho

technických vlastností individualizovat. V tomto směru nemá

Ústavní soud za nutné odchylovat se od názoru vyjádřeného

v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 33 Cdo 111/98, že pro

účely zákona č. 403/1990 Sb. je nutno stavbou rozumět výsledek

stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho

prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním

smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně

práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci. K otázce

posuzování stavby jako samostatné věci nebo jako součásti pozemku

Ústavní soud ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, dovodil, že ustanovení

§ 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "stavba není

součástí pozemku", nutno interpretovat v návaznosti na odst. 1

téhož ustanovení, které určuje, že "součástí věci je vše, co k ní

podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc

znehodnotila", tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže

jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu,

která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena

s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení

pozemku.

Pro posouzení otázky existence staveb, resp. činnosti vedoucí

k dosažení stávajícího stavu požadovaných pozemků, pak Ústavní

soud považuje za nutné upozornit na skutečnost zřejmou ze soudního

spisu, že rozhodnutí o využití území ze dne 16.12.1988, zn. ÚP

5300/88/327/Hav, bylo vydáno pro rekonstrukci parku Stromovka,

v jejímž rámci pak byly v souladu s citovaným rozhodnutím

provedeny práce odpovídající pojmu rekonstrukce parku, t.j. kácení

zeleně, vysazování a výměna zeleně, rekonstrukce cestní sítě

a vybudování veřejného osvětlení.

Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému

porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je

nucen konstatovat, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému

právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu

nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti

přisvědčit.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že

uvedeným postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích

a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení práva

stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jejím právům

zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená

rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního

soudu v Českých Budějovicích podle odst. 3 písm. a) citovaného

ustanovení zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. 10. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru