Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 42/94Nález ÚS ze dne 22.02.1995Neplatnost právních úkonů podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSmlouva
legitimace/pasivní
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/3 SbNU 67
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.42.94
Datum podání14.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

87/1991 Sb., § 9 odst.1, § 4 odst.1, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 42/94 ze dne 22. 2. 1995

N 13/3 SbNU 67

Neplatnost právních úkonů podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

R.P. a ing. M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 8

Co 708/93-137, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj.

8Co 708/93-137, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1993, čj.

17C 263/91-118, byl zamítnut návrh, aby žalovanému bylo uloženo

uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání domu čp. 1939 v kat. úz. O.

- M.O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších

předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.). V odůvodnění rozhodnutí

se konstatuje, že navrhovatelé jsou sice ve smyslu citovaného

zákona oprávněnými osobami a splňují podmínky pro vydání ve smyslu

§ 6, avšak současně se dovozuje, že žalovaný není povinnou osobou

dle ustanovení § 4 odst. 1 cit. zák., neboť hospodářskou smlouvou,

byť neplatnou, uzavřenou dne 27. 3. 1991 předmětné nemovitosti

převedl a dále se již necítil být ani vlastníkem, ani

vykonavatelem jiných práv. Z těchto skutečností dále okresní soud

dovodil, že žalovaný nesplňuje podmínku držby ve smyslu faktického

ovládání věci tak, jak má na mysli § 4 odst. 1 cit. zák.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co

708/93-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, avšak

v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že hospodářská smlouva z 27.

3. 1991, kterou žalovaný věc převedl na fyzickou osobu, je platná,

z čehož pak vzal za zcela zřejmé, že žalovaný nemohl majetek

držet, ani být povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb.

Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co

708/93-137, s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 11

Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť smlouva

ze dne 27. 3. 1991 je svou povahou občanskoprávní, jak odpovídá

v obdobné věci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. Cdc 75/93

a jako takovou pak byli účastníci smlouvy vázáni svými projevy

vůle až do její registrace státním notářstvím, ke které do

dnešního dne nedošlo a kterou se teprve kupní smlouva mohla stát

perfektní v tom smyslu, že přešlo vlastnictví. Za této situace byl

dle navrhovatelů žalovaný osobou pasivně legitimovanou ve sporu

o schválení dohody o vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb.

V závěru navrhovatelé zdůraznili, že příčinou porušení základního

práva navrhovatelů, upraveného v čl. 11 Listiny, bylo odlišné

právní posouzení soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve svém

vyjádření navrhl zamítnutí návrhu navrhovatelů a pokud jde

o napadený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba pro nedostatek

věcné legitimace, vyslovil názor, že nebylo porušeno právo

navrhovatelů vlastnit majetek ani jiné ústavně zaručené základní

právo nebo svoboda z důvodů uvedených v napadeném rozsudku.

Vedlejší účastník Státní podnik bytového hospodářství

M. O. a P. v likvidaci (dále jen státní podnik) ve svém vyjádření

především podpořil právní názor navrhovatelů potud, že smlouva ze

dne 27. 3. 1991 spadá svým režimem do právních vztahů podle

občanského zákona (dále jen OZ) taktéž s tím, že k nabytí

účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí je zapotřebí registrace

státním notářstvím, na kterou, pokud není podán návrh do tří let

od uzavření smlouvy, se vztahuje fikce, že účastníci od smlouvy

odstoupili. Dále vyslovil, že do konce této lhůty jsou svými

smluvními projevy účastníci pouze vázáni. Na druhé straně se

vedlejší účastník ve svém vyjádření ztotožnil s názory soudů obou

stupňů v tom smyslu, že nesplňuje podmínku držby dle § 4 odst. 1

zák. č. 87/1991 Sb. proto, že zákonodárce, pokud použil pojmu

držba, měl v úmyslu obsáhnout i případné nesrovnalosti

v majetkoprávních vztazích, tzn. že držbu chápal jako pojem širší

v tom smyslu, že držitel nemusí být vždy vlastníkem, a naopak ani

vlastník nemusí být vždy držitelem. Dále zdůraznil, že se skutečně

po prodeji smlouvou ze dne 27. 3. 1991 již nepokládali za

oprávněné výkonem práva hospodaření, proto také majetková agenda

byla uzavřena ad acta a nemovitosti byly vyřazeny z evidence

podniku. Konečně namítal, že ani z procesních důvodů nemohli být

navrhovatelé úspěšní, neboť rozsudek, ukládající odpůrcům

povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, by nemohl být podkladem

pro změnu zápisu vlastnického práva, když v katastru nemovitostí

je jako vlastník nemovitosti zapsána akciová společnost F.. Navíc

podkladem pro změnu zápisu může být pouze výrok rozsudku a nikoliv

jeho odůvodnění, případně vyřešení praejudiciálních otázek.

K vyjádření vedlejšího účastníka řízení státního podniku

navrhovatelé zaujali stanovisko v tom smyslu, že se tento choval

jako osoba povinná a je tedy osoba povinná ve smyslu § 4 odst. 1

zák. č. 87/1991 Sb., neboť v dopisech ze dne 10. 6. 1991 a 19. 7.

1991 žádal o zrušení smlouvy ze dne 27. 3. 1991 s tím, že k jejímu

uzavření došlo v důsledku omylu, tzn., že ke dni podání výzvy

o vydání věci majetek držel a také se tak choval. Dále ke znění

§ 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uvedli, že obecným pojmem držba

jde o vyjádření skutečnosti, že věc, jež je ve vlastnictví státu,

drží právnické osoby na základě rozdílných právních institutů,

takže nemůže jít o institut držby ve smyslu § 135a OZ ve znění

zák. č. 509/1991 Sb. Správnost svých závěrů navrhovatelé

dovozovali i z úpravy, obsažené v odst. 2 ustanovení § 4 zák. č.

87/1991 Sb.

Obchodní společnost F., a. s. ve svém vyjádření konstatovala,

že byli přibráni do řízení před soudy obecnými jako vedlejší

účastník, neboť jsou v současné době vlastníky nemovitosti na

základě kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1992.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom

smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví

nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy

nepřipouštějí dovolání. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že

napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda,

zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky

spočívající právě v porušení základních práv a svobod a to

konkrétně čl. 11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí

skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal

spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17C 263/91. Ústavní soud

pak v této souvislosti zjistil, že navrhovatelé byli neúspěšní se

svým návrhem dle zák. č. 87/1991 Sb., aby žalovanému tehdy

Státnímu podniku bytového hospodářství M.O. a P. bylo uloženo

uzavřít dohodu o vydání věci domu čp. 1939 k. ú. O. - M.O., a to

každému z jedné poloviny, v podstatě s odůvodněním, že žalovaný

státní podnik není osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb., neboť předmětná nemovitost byla platnou hospodářskou

smlouvou ze dne 27. 3. 1991 převedena z žalovaného na osobu třetí,

to vše pak s tím důsledkem, že žalovaný nesplňuje podmínku držby.

Ústavní soud má však za to, že jestliže dle čl. 90 Ústavy jsou

soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům a jestliže těmito stanovenými způsoby

jsou postupy v souladu s občanským soudním řádem, který soudům

ukládá postupovat nejen tak, aby byla zajištěna spravedlivá

ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova

k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv

(srov. § 1, § 2 o.s.ř.), pak krajský soud nepostupoval a nemohl

postupovat v souladu s těmito ustanoveními, jestliže se nijak

nevypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy z 27. 3. 1991 pro její

rozpor s § 21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964 Sb. ve znění

zák. č. 539/1991 Sb.) tak, jak od samého počátku tvrdili

navrhovatelé a jak dokonce dovodil i okresní soud jakožto soud

prvého stupně, ale naopak vzal za prokázáno, že smlouva z 27. 3.

1991 byla uzavřena platně, přestože bylo nesporné, že dopisem ze

dne 7. 3. 1991 navrhovatelé žalovaný státní podnik upozorňovali,

že budou žádat vydání nemovitosti dle restitučních předpisů

a přestože příslušný restituční předpis, tj. zákon č. 87/1991 Sb.

již platil počínaje dnem 21. 3. 1991 (srov. § 6 odst. 1 a § 11

odst. 1 zák. č. 131/1989 Sb. ve znění zák. č. 426/1990 Sb.)

a navíc v § 9 odst. 1 výslovně stanovil, že povinná osoba nemůže

převádět věc oprávněných pod sankcí neplatnosti ode dne účinnosti

zákona. Ústavní soud má tedy za to, že právě s ohledem na posledně

uvedené skutečnosti byla smlouva z 27. 3. 1991 absolutně neplatná,

ať už dle ustanovení s § 21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964

Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb.) a nebo dle ustanovení § 39

tehdy platného OZ (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991

Sb.), která obě stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým

obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a to proto,

že obcházela zákon č. 87/1991 Sb., když zmiňované ustanovení § 9

odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nebylo možno použít přímo vzhledem

k datu účinnosti zákona (1. 4. 1991). Tato neplatnost je

neplatností absolutní, tzn., že nastává ipso iure - ze zákona,

může se jí dovolávat každý, nemůže konvalidovat, působí ex tunc

a státní orgán k ní přihlíží z úřední povinnosti. Vlastní

obcházení zákona č. 87/1991 Sb. spočívá v tom, že smlouvou ze dne

27. 3. 1991 bylo znemožněno, aby věc byla právě dle tohoto

předpisu vydána, přestože žalovaný státní podnik věděl, že je

o nemovitost usilováno. Jestliže je tedy smlouva z 27. 3. 1991

smlouvou absolutně neplatnou a jestliže jak pro oblast

občanskoprávních, tak hospodářskoprávních vztahů platí, že se

nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem

suam allegans auditur); pak je jistě namístě učinit závěr o tom,

že žalovaný státní podnik je taktéž držitelem, tedy osobou

povinnou a ve svých důsledcích také pasivně legitimovanou. K shora

uvedeným závěrům Ústavního soudu dlužno dodat, že právní úprava,

obsažená v § 4 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991

Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se

převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zák.

č. 87/1991 Sb. a jestliže se u takových smluv prokáže, že šlo

o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická

osoba, jež se dopustila takového obcházení si za ně také ponese

plnou odpovědnost dle 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom smyslu,

že bude osobou povinnou. Citovaný restituční zákon ostatně chtěl

právě pojmem držba předejít možnostem nedosáhnout účelu zákona

jakožto zákona restitučního z formálně právních důvodů, za který

by v dané věci měl sloužit fakt uzavřené smlouvy z 27. 3. 1991 bez

dalšího. Pro úplnost se, a to výslovně, uvádí, že pro účely

rozhodnutí o návrhu navrhovatelů na uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání nemovitosti resp. o tom, zda je státní podnik

osobou povinnou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., považoval Ústavní

soud za nadbytečné zkoumat, zda smlouva ze dne 27. 3. 1991 je

hospodářskoprávní či občanskoprávní, neboť tak či tak (§ 21 zák.

č. 109/1964 Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb. a § 39 zák. č.

40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991 Sb.) je tu daná neplatnost,

a to absolutní pro obcházení zák. č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy

krajský soud shledal smlouvu z 27. 3. 1991 za platnou, nedostál

svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy ve spojení

s § 1 a § 2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím,

kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a které by tak

vychovávalo nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům

spoluobčanů. Stejně tak nedostál ani své povinnosti vykládat

právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale

také spravedlivě (§ 5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. ve znění

pozdějších předpisů), za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než

nálezem napadené rozhodnutí dle § 82 odst. 1 až 3 zák. č.

182/1993 Sb. zrušit. Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že má za

to, že dané rozhodnutí nezakládá zásah do ústavního principu

nezávislosti soudu, z něhož vyplývá též zásada volného hodnocení

důkazů (čl. 82 odst. 1 Ústavy a § 132 o.s.ř.), neboť tato zásada

se týká pouze závěrů o věrohodnosti a pravdivosti těch

skutečností, které má soudce za prokázány a které tvoří zjištěný

skutkový stav, ale netýká se již otázky právního posouzení (k tomu

srov. ustanovení § 220 o.s.ř., jež taktéž odlišuje skutková

zjištění od právního posouzení). Konečně ohledně námitek

vedlejšího účastníka státního podniku, týkajících se nemožnosti

změn zápisu v katastru nemovitostí pouze na podkladě odůvodnění

rozhodnutí či v důsledku řešení praejudiciálních otázek, dlužno

dodat, že tyto jsou z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí

bezpředmětné, ale naopak jsou řešitelné v návaznosti na další

nutná jednání jak ohledně předmětné smlouvy ze dne 27. 3. 1991,

tak ohledně následné smlouvy ze dne 9. 4. 1992.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 2. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru