Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 42/06Usnesení ÚS ze dne 22.02.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.42.06
Datum podání02.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 42/06 ze dne 22. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Dagmar Hrudovou, advokátkou, se sídlem v Moravské Ostravě, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Nt 265/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 44 To 861/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů s tvrzením, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, jak je garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rovnost dle čl. 1 Listiny.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu a nebyl připuštěn jeho písemný slib. Soudce v odůvodnění uvedl, že po prostudování spisu a po vyslechnutí obviněného shledal návrh důvodným. Vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu naplňuje fakt, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody a obviněný je blízký spolupracovník stíhaného ing. R. K. Někteří spoluobvinění stěžovatele nebyli dosud vyslechnuti, odepřeli výpověď, případně je nutno jejich výslech opakovat, přičemž je zde obava, že by je stěžovatel v případě propuštění mohl ovlivňovat anebo se s nimi domlouvat. Je proto naplněn i vazební důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu. Vzhledem k osobnostem ostatních spoluobviněných pak podle soudu hrozí ze strany stěžovatele pokračování v trestné činnosti; je tedy dán vazební důvod též dle § 67 písm. c) trestního řádu.

Proti rozhodnutí vydanému v prvém stupni se stěžovatel bránil stížností dle trestního řádu. Namítal, že trestní stíhání proti němu nebylo s ohledem na nedostatek zákonných náležitostí příslušného usnesení řádně zahájeno, stíhání je nedůvodně vedeno pro běžnou ekonomickou činnost, a použití právní kvalifikace je motivováno pouze snahou stíhat stěžovatele vazebně. Uplatnil dále výhrady proti jednotlivým důvodům vazby.

Stížnost byla Městským soudem v Praze v neveřejném zasedání odmítnuta jako nedůvodná. Stížnostní soud uvedl, že trestní stíhání bylo řádně zahájeno usnesením, které po formální i obsahové stránce odpovídá příslušným ustanovením trestního řádu, a základní podmínka vazby tak byla splněna. Pokud jde o splnění další podmínky vazby, tedy že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a je důvodné podezření, že jej spáchal obviněný, vytkl stížnostní soud prvé instanci nedostatky v odůvodnění jejího usnesení, které musel sám napravit. Poukázal proto na konkrétní výstupy vyšetřování, které nasvědčují důvodnosti trestního stíhání s tím, že námitky proti nim vznesené bude stěžovatel moci uplatnit až v další fázi řízení, nikoliv v rámci rozhodování o vazbě. Dále se stížnostní soud zabýval jednotlivými vazebními důvody. Vyložil, že vzhledem k závažnosti stíhané činnosti a míře účasti stěžovatele na ní, hrozí citelný trest odnětí svobody. Stěžovatel měl být blízkým spolupracovníkem uprchlého stíhaného ing. R. K., s nímž byl ještě krátce před svým zadržením v kontaktu a který mu může reálně vytvořit podmínky pro opuštění republiky do státu, s nímž nemá Česká republika uzavřenu smlouvu o právní pomoci. Tyto okolnosti spolu s tím, že stěžovatel přechodně pobýval mimo své trvalé bydliště a že pravděpodobně disponuje značnými finančními prostředky, zakládají obavu, že uprchne a bude se skrývat, aby se hrozícímu trestnímu stíhání a trestu vyhul. Povaha stíhané činnosti a skutečnosti známé z odposlechů telefonických hovorů podle soudu vedou k reálné obavě, že se stěžovatel bude domlouvat s ostatními spoluobviněnými a jinak mařit objasňování závažných skutečností; důvod koluzní vazby je tedy také naplněn. Předstižná vazba je odůvodněna obsahem telefonních hovorů, jež stěžovatel vedl se spoluobviněnými, zejména již jmenovaným ing. K. Nakonec se stížnostní soud ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně ohledně nepřijetí písemného slibu nahrazujícího vazbu.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká především kusé odůvodnění, v němž jsou důvody vazby vymezeny jen teoreticky a nekonkrétně. Soud prvého stupně u útěkové vazby pouze obecně odkázal na trestní sazbu a vztah ke spoluobviněnému Ing. K. Spoluobviněnou, jejímž výslechem vysvětlil soud koluzní vazbu, stěžovatel vůbec nezná. Pokud pak zná jiné nevyslechnuté spoluobviněné, není to samo o sobě důvodem pro uvalení vazby. Obava z pokračování v páchání trestné činnosti je taktéž zdůvodněna jen v obecné rovině. Pokud jde o rozhodnutí soudu druhého stupně, poukazuje stěžovatel na jeho ničím nepodložené úvahy o dispozici se značnými finančními prostředky či přechodný pobyt v Praze, anebo o tom, že spoluobviněný Ing. K. vytvoří podmínky pro opuštění republiky. Dále namítá, že odposlechy telefonních hovorů, jimiž je argumentováno, měly být přepsány a poskytnuty mu k vyjádření, a to alespoň v části týkající se vazby. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že pro naplnění důvodu útěkové vazby a předstižné vazby je rozhodující, zda sám obviněný zavdá příčinu k příslušným obavám. V případě koluzní vazby pak Ústavní soud judikoval, že útěk spoluobviněného sám o sobě koluzní záměr nedokládá. Tímto se však vazební soud ve stěžovatelově věci neřídil. Části usnesení, týkající se předstižné vazby, vytýká stěžovatel úplnou nepřezkoumatelnost. Stěžovatel dále poukázal na řadu rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vyslovil k významu vazby, coby citelného zásahu do svobod jedince a z toho plynoucí nutnosti náležitého vyložení důvodů takového opatření, jakož i nutnosti jejího subsidiárního užití. V tom, že byl vzat do vazby, spatřuje stěžovatel dále porušení principu rovnosti zakotveného v čl. 1 Listiny, neboť někteří jeho spoluobvinění jsou na rozdíl od něho stíháni na svobodě; jmenuje JUDr. P., který má být navíc stíhán pro závažnější trestnou činnost než stěžovatel.

Ústavní soud včas podanou, a i co do ostatních formálních náležitostí bezvadnou stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je namístě ji odmítnout, aniž by bylo nutné činit ve věci další procesní úkony. Vzhledem k předmětu ústavní stížnosti akceptoval Ústavní soud návrh stěžovatele na přednostní projednání ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Uvalení vazby patří právě mezi tyto případy.

I tak je ale nutno mít na paměti skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich činností. V minulosti již mnohokrát konstatoval (srov. např. usnesení II. ÚS 401/03), že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze takového účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí obecných soudů, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou soudu známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny), nebo jestliže jsou tvrzené nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním nesouladu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. též III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 88).

V dané věci nelze opomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad ustanovení § 67 trestního řádu, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Až v pokročilejších stádiích vyšetřování pak nabývají důvody vazby konkrétnější podoby. S ohledem na uvedené neobstojí námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí stížnostního soudu postrádá zjištění dalších konkrétních skutečností odůvodňujících důvody vazby. Nalézací soud vycházel v počátečním stádiu vyšetřování z dosud zjištěných skutečností (z výpovědí spoluobviněných, resp. ze skutečnosti, že někteří vypovídat odmítli, z vyhodnocení odposlechu telefonních hovorů, z chování spoluobviněných) a povahy stíhané činnosti, na jejichž základě dovodil důvodnost vazebního trestního stíhání stěžovatele. Odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, které vyústily ve vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád v již zmíněném ustanovení § 67. Odvolací soud se, pokud jde o opodstatněnost vazby, ztotožnil s názorem soudu nalézacího, přičemž některé jím nedostatečně zdůvodněné předpoklady rozvedl podrobněji a jeho určité zaváhání v tomto směru dostatečně napravil.

Ústavní soud přezkoumal v naznačených mezích napadená rozhodnutí a ve vztahu ke stěžovatelem několikrát zopakované námitce, totiž nedostatkům zdůvodnění vazby, konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy přijaly odpovídající závěry stran důvodů vazby, jež mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního řádu, mimo jiné se zásadou přiměřenosti. Napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k příslušným vazebním důvodům ústavně konformním způsobem odůvodněna; ve věci rozhodujícím orgánům veřejné moci tak nelze nic vytknout. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele.

Pokud jde o poukaz stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu, nelze jeho argumentaci přisvědčit, neboť tyto byly přijaty na základě jiných skutkových okolností.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru