Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 419/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné v... více
Věcný rejstříkpetit/vady
předběžná otázka/ESD
Předběžné opatření
Občanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.419.14.1
Datum podání03.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

634/1992 Sb., § 25 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 74, § 75c, § 77


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 419/14 ze dne 7. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Unicampus, o. s., se sídlem Praha 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, se sídlem Praha 10, Záběhlická 3262/88, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2013, č. j. 17 C 250/2013-86, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2013, č. j. 47 Co 376/2013-105, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 2, a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), a článkem 47 Charty základních práv Evropské unie (dále jen "Charta EU"). Stěžovatel také požádal o projednání jeho věci mimo pořadí.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 C 250/2013, se podává, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 47 Co 376/2013-105, potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2013, č. j. 17 C 250/2013-86, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, jímž měla být uložena povinnost žalované SVUS Pharma, a. s., zdržet se při prezentaci fyziologických účinků komplexu ProteQuine a ProteQuine + laktoferrin výrobků produktové řady "Preventan" používání zdravotních tvrzení, která jsou zamítnuta nařízením Komise EU č. 378/2012, a konat ke spolehlivému zajištění tohoto stavu, aby tyto výrobky nebyly označeny a prodávány s takovými příbalovými informacemi ani jejich variantami a významovými ekvivalenty. Krajský soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů, ani netvrdil, že zde hrozí nebezpečí z prodlení při bránění vzniku, případně rozšiřování újmy dotčených spotřebitelů. Dodal, že předběžným opatřením nelze dosáhnout toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem po proběhlém dokazování, a že z důvodu vykonatelnosti je třeba ve výroku uvést, jakých konkrétních tvrzení se má žalovaná při prezentaci výrobků zdržet; obecný odkaz na nařízení Komise nepostačuje a návrh je neurčitý i proto, že uvažuje obecně varianty odkazovaných tvrzení a jejich významové ekvivalenty.

3. V odvolacím řízení stěžovatel také navrhl podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též "Soudní dvůr") v tomto znění: 1. Mohou členské státy v souladu s právem EU udržovat ve svých právních řádech takové vnitrostátní právní předpisy, jejichž výklad brání národním soudům vydat předběžné opatření, kterým by bylo obchodníkovi nařízeno ukončit ve smyslu směrnice 2009/22/ES sporné jednání vůči spotřebiteli dříve, než bude pravomocně soudem rozhodnuto, že se o protiprávní jednání skutečně jedná? 2. Je v souladu s právem EU a s předjímanými cíli směrnice 2009/22/ES a s povinností členských států použít všechna vhodná opatření k dosažení účinnosti unijního práva, aby členské státy svými vnitrostátními předpisy neumožnily zahajovat zkrácená soudní řízení o žalobách o zdržení se protiprávního jednání vůči spotřebiteli, a oprávněný žalobce proto mohl včas ukončit sporné jednání obchodníka vůči spotřebitelům pouze návrhem na vydání předběžného opatření, tedy výhradně na svou plnou hmotnou odpovědnost? Krajský soud odůvodnil nepoložení otázky tím, že není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky nezbytné k vynesení rozsudku ve věci samé.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že přesný právní odkaz na text platného právního předpisu, který nepřipouští varianty a nevytváří nejistotu stran výsledku, je dostatečný. Tam, kde by taxativní výčet zdravotních tvrzení nebylo možné vytvořit, musí být výklad práva adaptivní. Dle názoru stěžovatele krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel dostatečně neosvědčil naléhavost potřeby vydat předběžné opatření. K tomu dodává, že je obtížné si představit, že protiprávní jednání, které široce působí proti spotřebitelům, tj. prodej klamavého výrobku, není vůbec naléhavé ukončit a je možné výrobek, který slibuje užitnou hodnotu, kterou nemá, nechat úspěšně doprodat. Shrnuje, že výše uvedený výklad o. s. ř. je v rozporu s právem Evropské unie, protože svými důsledky zjevně brání účinnému vynucení unijního práva, což je v rozporu se zásadou efektivity práva Evropské unie; k tomu odkazuje na rozsudky Soudního dvora 33/76 Rewe, 45/76 Comet, 199/82 San Giorgio. Vyjadřuje názor, že pravomocný rozsudek byl v jeho případě neefektivním nástrojem k dosažení účinné ochrany kolektivních práv a zájmů spotřebitelů před protiprávním jednáním žalované, a proto krajský soud v souladu s rozsudkem C-430-431/93 van Schijndel byl povinen ex offo si položit otázku, zda svým rozhodnutím a jeho právními účinky neohrozí efektivní vynutitelnost práva Evropské unie nebo zásad unijního práva. Stěžovatel také namítá, že krajský soud neozřejmil, zda existuje jiný procesní prostředek účinné soudní ochrany; pokud tomu tak nebylo, měl použít eurokonformní výklad dotčených zákonných ustanovení.

5. Stěžovatel, opíraje se o nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08 a II. ÚS 2504/10, dále namítá, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani její nepředložení řádně neodůvodnil způsobem vyloženým v rozsudku Soudního dvora ve věci 283/81 Cilfit, bod 21. Dle názoru stěžovatele nejsou dosavadní nálezy Ústavního soudu týkající se předběžné otázky pro krajský soud závazné, protože byly formulovány v případech, kdy nebyl zvažován vliv unijního práva, a kdy se nejednalo o žaloby ve veřejném zájmu, které sledují "dosažení prevence protiprávního jednání" a nikoli uložení sankce či přiznání odškodnění.

II.

6. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III.

7. Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171, a nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327) dal zřetelně najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§ 77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§ 77 odst. 2 věty první o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.

9. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 637/05 ze dne 7. 2. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Pokud jde o nedostatky stěžovatelova návrhu na nařízení předběžného opatření, které mu vytkly obecné soudy, je třeba mít na paměti, že důvodem pro nařízení předběžného opatření je zajištění okamžité, byť dočasné procesní ochrany, kterou by nebylo možné se zřetelem na bezprostředně hrozící újmu zajistit v potřebném čase obvyklým stanoveným způsobem (srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 307). Netvrdí-li a neprokáže-li navrhovatel nutnost takové ochrany, není pro ni dán důvod a není tedy ani splněn základní předpoklad pro její poskytnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je občanským sdružením, které má oprávněný zájem na ochraně spotřebitele ve smyslu ustanovení § 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a které je oprávněno podat návrh na zahájení řízení u soudu o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů, bylo možno předpokládat, že tak činí v zájmu ochrany spotřebitelů, nicméně nutnost této ochrany musel stěžovatel ve svém návrhu konkretizovat. V posuzované věci však stěžovatel v návrhu na nařízení předběžného opatření netvrdil, že tato potřeba existuje, natož aby ji jakkoli doložil; soud totiž nebyl oprávněn si za navrhovatele domýšlet, čím je tato nutnost založena, tedy vlastní úvahou doplňovat to, co v návrhu na vydání předběžného opatření chybělo. Splnění podmínky tvrzení naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů teprve v ústavní stížnosti nemůže zhojit neúplnost návrhu na nařízení předběžného opatření.

11. Co do shodnosti stěžovatelem navrženého výroku předběžného opatření s návrhem výroku ve věci samé se patří poukázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995 sp. zn. 3 Cmo 1952/94, dle kterého zásada, že není přípustné, aby již předběžným opatřením dosáhl oprávněný toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci po proběhlém řízení (a dokazování), se nepoužije v případech předběžného opatření směřujícího k zákazu určitého jednání a žaloby o zdržení se tohoto jednání, jež naplňuje znaky jednání nekalé soutěže; rozhodné je zde hledisko zabránění vzniku, popř. rozšiřování újmy dotčeného účastníka. Ústavní soud neshledává důvodu pro to, aby závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí vrchního soudu nebyly použitelné i ve stěžovatelově věci týkající se ochrany spotřebitele, a to s ohledem na podobnost institutů nekalé soutěže a ochrany spotřebitele i na zásadu jednoty a vnitřní obsahové bezrozpornosti právního řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012, bod 23). Kupříkladu skutková podstata klamavé reklamy jakožto nekalosoutěžního jednání, upraveného v ustanovení § 45 obchodního zákoníku, který platil do 31. 12. 2013, spočívá v šíření údajů, které nutně nemusí být nepravdivé, ale jsou objektivně způsobilé vyvolat klamnou představu o výrobku. Svou podstatou je obdobná klamavým obchodním praktikám spočívajícím v užití nepravdivého údaje či v užití pravdivého údaje, který může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit [srov. ustanovení § 5 odst. 1 písm. a), b) zákona o ochraně spotřebitele]. Z těchto důvodů lze přisvědčit stěžovateli v tom, že shoda výroku předběžného opatření a rozhodnutí ve věci samé ve věci ochrany spotřebitele není na překážku nařízení předběžného opatření.

12. Ohledně určitosti petitu návrhu na vydání předběžného opatření platí, že návrh na vydání předběžného opatření ve svém petitu musí být jasný, určitý a natolik konkrétní, aby po převzetí do rozhodnutí soudu mohl být i vykonatelný (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1997 sp. zn. R 3 Cmo 3/97). Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze dovodit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 991/2009), a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1214/2007). S ohledem na výše vyjádřenou zásadu formalizace předpokladů nařízení exekuce, považuje Ústavní soud za akceptovatelný způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou určitosti stěžovatelova návrhu na nařízení předběžného opatření. Nicméně ani při zaujetí opačného názoru by nezbývalo než uzavřít, že z pohledu vnitrostátní právní úpravy stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření nesplňoval všechny zákonem stanovené náležitosti, protože přinejmenším v něm absentovalo vylíčení důvodů pro nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků, resp. poměrů mezi žalovanou a spotřebiteli.

IV.

13. Přestože položení předběžné otázky je věcí práva Evropské unie, její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a za určitých okolností i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Jedná se o situace, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy). Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57, bod 22), za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva (tj. dnes unijního práva), který si zcela opomene položit otázku, zda by neměl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, přičemž její opomenutí řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr. Předkládací povinnost neexistuje tehdy, jestliže podle dále uvedených konkrétních kritérií neexistují rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného komunitárního práva: a) Soudní dvůr již ohledně stejně znějící otázky rozhodl v jiném řízení (28-30/62 Da Costa), b) k předmětné předběžné otázce již existuje konstantní judikatura Soudního dvora (acte éclairé), nebo c) aplikace komunitárního práva je tak naprosto zřetelná (zjevná, jasná), že o ní neexistuje žádná pochybnost, přičemž taková pochybnost není dána tehdy, jestliže i soudy jiných členských států a Soudní dvůr mají stejný názor na věc; národní soud by tak měl především srovnávat jednotlivé jazykové verze textu, užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, brát zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva a ujistit se, že jeho výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (acte clair; srov. rozsudek ESD 283/81 Srl Cilfit and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health).

14. Posledně uvedená možnost doznala pod doktrinálním vlivem změny z toho důvodu, aby zatěžování Soudního dvora, národních soudů, ale i stran řízení, bylo co nejmenší; to platí jen pro ty otázky, které jsou méně důležité s ohledem na jednotu, soudržnost a vývoj evropského práva. Proto i podle Ústavního soudu mají české soudy vážit, zda je posuzovaný problém vůbec hoden předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky; kritériem tak je závažnost právní otázky, přičemž čím méně závažná tato otázka je, tím více může být obecný soud přesvědčen o tom, že je sám způsobilý tuto otázku vyřešit, a to na základě jeho vlastních znalostí a porozumění evropskému právu. V takovém případě není důvod, aby byl Soudní dvůr obtěžován návrhy, které může národní soud řešit uspokojujícím a přijatelným způsobem sám (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3689/12 ze dne 6. 12. 2012, bod 15).

15. Pokud jde o zasazení stěžovatelovy věci do vztahu k unijnímu právu, je pro ni charakteristické, že se v ní jedná o práva založená hmotným unijním právem, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá pomocí vnitrostátních procesních předpisů, a to proto, že při neexistenci komunitárních (nyní unijních) procesních předpisů postupují vnitrostátní soudy členských států v řízení o věcech komunitárního (unijního) práva podle vnitrostátních procesních předpisů (srov. Král, R. Ke komunitárním požadavkům na vnitrostátní procesní předpisy. Soudní rozhledy, č. 5/2000, str. 139), čímž soudy plní povinnost chránit práva založená unijním právem (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 1968 ve věci Salgoil č. 13/68). Ani smlouvy Evropské unie, ani komunitární (unijní) legislativa totiž nestanoví obecný systém hmotného a procesního práva upravujícího právní prostředky sloužící k prosazení komunitárního (unijního) práva (srov. Craig, P., de Búrca, G. EU Law, Text, Cases and Materials. Fourth Edition. Oxford University Press, 2008, str. 305). Soudní dvůr v této souvislosti ustáleně judikuje, že v případě absence komunitárních (unijních) pravidel upravujících určitou záležitost, je věcí vnitrostátního právního řádu členských států určit soudy a tribunály mající jurisdikci a stanovit podrobná procesní pravidla upravující řízení, jež chrání práva jednotlivců pramenící přímo z komunitárního (unijního) práva za podmínky, že tato pravidla nejsou méně příznivá než ta, která upravují podobná vnitrostátní řízení (princip ekvivalence), a že nečiní výkon práv vyplývajících z komunitárního (unijního) práva prakticky nemožný nebo jej nadmíru neztěžují (princip efektivity; srov. rozsudek ze dne 10. 4. 2003 ve věci C-276/01 Steffensen, bod 60).

16. Návrh iniciující řízení o předběžné otázce se může týkat interpretace Smluv ve všech ustanoveních, která nejsou vyloučena z jurisdikce Soudního dvora, interpretace sekundární legislativy a aktů orgánů, institucí a subjektů Unie a dle dosavadní judikatury také interpretace obecných právních zásad unijního práva, popř. základních práv akcesorické povahy zakotvených Listinou EU (srov. Syllová, J., Pítrová, L., Paldusová, H. a kolektiv, Lisabonská smlouva. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 849). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá výkladu příslušných ustanovení o. s. ř. ve světle unijní zásady efektivity, nelze vylučovat participaci Soudního dvora v řízení o stěžovatelově návrhu na vydání předběžného opatření, a to v podobě rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ostatně otázka aplikace národních procesních předpisů včetně náležitého uplatnění zásady efektivity unijního práva byla předmětem řady řízení o předběžné otázce. Je tedy možno shrnout, že položení předběžné otázky Soudnímu dvoru nebylo ve stěžovatelově věci a priori vyloučeno.

17. K principu efektivity unijního práva Soudní dvůr judikoval, že každý případ, v kterém se naskýtá otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení nečiní aplikaci komunitárního (unijního) práva nemožnou nebo nadmíru ztěžující, musí být analyzován před různými vnitrostátními instancemi s ohledem na roli tohoto ustanovení v řízení, jeho vývoj a jeho zvláštní rysy, a to jako celku. Ve světle této analýzy musí být tam, kde je to vhodné, vzaty v úvahu základní zásady vnitrostátního soudního systému, jako je ochrana práva na obhajobu, princip právní jistoty a řádného vedení řízení (srov. rozsudek ze dne 14. 12. 1995 ve spojených věcech C-430/93 a C-431/93 Van Schijndel , bod 19). To znamená, že každé vnitrostátní ustanovení upravující vymáhání unijního práva před vnitrostátními soudy musí být zkoumáno a váženo nikoli abstraktně, ale s ohledem na specifické okolnosti případu (srov. Craig, P., de Búrca, G. EU Law, Text, Cases and Materials. Fourth Edition. Oxford University Press, 2008, str. 321). K těmto kritériím později Soudní dvůr připojil další hledisko, a to zkoumání, zda jsou respektována základní lidská práva zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ve věci Steffensen, bod 80).

18. Po zvážení výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že položení předběžné otázky ve stěžovatelově věci nebylo na místě, poněvadž jejím předmětem byla problematika, kterou je možno uspokojivě vyřešit na vnitrostátní úrovni podle výše vyložených kritérií, zejména pak s přihlédnutím k zásadě respektování ústavně zaručených práv a svobod, aniž by tím bylo porušeno právo EU.

19. První otázkou se stěžovatel dožaduje odpovědi, zda je možno v českém právním řádu udržovat právní předpisy, jejichž výklad brání vydání předběžného opatření, jímž je obchodníkovi zakázáno ukončit sporné jednání před vynesením pravomocného rozhodnutí, které toto jednání označí za zakázané a protiprávní. V prvé řadě je nutno vyjít z článku 2 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/22/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, který stanoví, že členské státy určí soudy nebo správní orgány příslušné k tomu, aby rozhodly o žalobách podaných oprávněnými osobami ve smyslu článku 3, které jsou zaměřeny na co možná nejpohotovější zastavení nebo zákaz porušování předpisů, případně vydaný v rámci zkráceného řízení. Z pohledu prosazování unijního práva přitom není rozhodující doslovné znění vnitrostátního procesního předpisu, nýbrž jeho eurokonformní výklad (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006, N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb., sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006, N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb., bod 61), tedy je-li možno určité vnitrostátní ustanovení vyložit eurokonformně, není třeba jej z právního řádu odstraňovat. Podmínky stanovené v o. s. ř. pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření mají své opodstatnění, poněvadž zajišťují vyváženost procesního postavení stran soudního řízení a ochranu jejich oprávněných zájmů, jak bylo vyloženo výše. Stěžovateli se v tomto směru připomíná, že o. s. ř. ani jeho výklad provedený obecnými soudy mu nebrání v tom, aby se domohl nařízení předběžného opatření, kterým dosáhne toho, o co usiluje v první otázce. Nicméně ani odkaz na zásadu efektivity unijního práva ho nemůže vyvázat ze základních procesních povinností, především z povinnosti osvětlit, z jakého důvodu se nařízení předběžného opatření domáhá, a svá tvrzení doložit. Soud totiž nemůže nařídit předběžné opatření, které již ze své podstaty zasahuje do práv protistrany, svévolně a na základě vlastních ničím nepodložených domněnek. Tomuto závěru neodporuje ani rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 6. 1990 ve věci C-213/89 Factortame), dle kterého si princip efektivity komunitárního práva žádal nařízení předběžného opatření i proti účastníku řízení, proti němuž vnitrostátní právo nedovolovalo vydání takového opatření; český právní řád totiž vydání předběžného opatření ve stěžovatelově věci bez dalšího nezapovídá.

20. Druhou otázkou stěžovatel směřuje k tomu, aby bylo možno spor o to, zda žalovaná používá při prezentaci výrobků zakázaná tvrzení, definitivně rozhodnout již v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, aniž by pak bylo třeba vést řízení ve věci samé a rozhodnout o žalobě, kterou se navrhovatel v podstatě domáhá téhož. Takový způsob vedení řízení a konečného rozhodnutí ve sporu však není přípustný s ohledem na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Jak již bylo řečeno, předběžné opatření je opatřením dočasné povahy, které je nařízeno toliko na základě osvědčení rozhodujících skutečností [srov. ustanovení § 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. účinného v době rozhodování o stěžovatelově návrhu] bez slyšení účastníků řízení (srov. ustanovení § 75c odst. 3 o. s. ř.). Vydání konečného rozhodnutí, aniž by bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého by soud náležitě zjistil skutkový stav, a aniž by se účastníci mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům a všemu, co v řízení vyšlo najevo, by představovalo flagrantní porušení článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Nesení hmotné odpovědnosti stěžovatelem za případné finanční důsledky takového rozhodnutí v poměrech žalované se jeví iluzorní, jestliže stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků s tím, že nevykazuje žádné účetní příjmy (srov. č. l. 9 procesního spisu).

21. Pro úplnost je třeba dodat, že nelze upřít opodstatněnost stěžovatelově výtce, že krajský soud nedostatečně odůvodnil nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Stěžovatelem požadované zrušení usnesení krajského soudu z tohoto důvodu by však ve výsledku stěžovateli nic nepřineslo, neboť, jak bylo Ústavním soudem vyloženo výše, pro podání předběžné otázky neexistovaly dostatečně silné důvody. Právo stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce tak nebylo dotčeno.

V.

22. Lze tedy shrnout, že občanský soudní řád stěžovateli poskytoval procesní prostředek ochrany ve formě předběžného opatření, který byl způsobilý zajistit, aby žalovaná při prezentaci výrobků nepoužívala tvrzení zakázaná nařízením Komise již před vydáním konečného rozhodnutí ve věci samé; to, že stěžovatel nesplnil svou základní procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, jde k jeho tíži a nepředstavuje nepřípustné porušení zásady efektivity unijního práva.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru