Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 418/99Nález ÚS ze dne 03.08.2000K důkazu pachovou zkouškou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/19 SbNU 113
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.418.99
Datum vyhlášení18.09.2000
Datum podání24.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., čl. 89


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000

N 116/19 SbNU 113

K důkazu pachovou zkouškou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R.

Š., zastoupeného JUDr. H. P., proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To

118/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 1999,

sp. zn. 19T 114/98, byl stěžovatel shledán vinným, že dne 27. 5.

1998 v době kolem 15.00 hod. vnikl nezjištěným způsobem do

uzamčeného automobilu, který je majetkem firmy J. B. - K. B.,

a.s., následovně s tímto vozidlem odjel cca 10 metrů přes náměstí,

kde automobil opustil před stánkem tabáku, a protože vozidlo

nezajistil, samo se po krátké chvíli rozjelo a narazilo do jiného

zaparkovaného automobilu, čímž spáchal trestný čin neoprávněného

užívání cizí věci podle ustanovení § 249 odst. 1 trestního zákona.

Za to byl odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výši

10.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve

stanovené lhůtě, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody

v délce trvání jednoho měsíce.

V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 mimo jiné

uvedl, že má za prokázané, že dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:00

h zaparkoval obchodní zástupce firmy J. B. - K. B. zmíněný

automobil u restaurace. Obchodní zástupce uvedené vozidlo uzamkl

a pouze nechal pootevřené o 1 cm střešní okénko. Takto zaparkované

vozidlo, v jehož kufru se nacházel alkohol, poté opustil a odebral

se do předmětné restaurace. Když se v 15:45 h vrátil na místo,

auto zde neparkovalo. Soud má rovněž za prokázané, že v rozmezí

doby 15:00 h až 15:45 h proběhl skutkový děj, který měl dvě fáze:

Během fáze první bylo vozidlo nezjištěným způsobem stěžovatelem,

jehož pachové stopy na místě řidiče byly zajištěny, otevřeno. Ten

s ním pak odjel přes náměstí a poté je před stánkem tabáku na

velmi krátkou dobu opustil. V druhé fázi se stěžovatel

k uvedenému vozidlu znovu vrátil, načež se vozidlo dalo samovolně

do pohybu a narazilo do jiného zaparkovaného auta. Teprve druhá

fáze skutkového děje byla registrována dalšími svědky, a to

svědkyní E. R., která krátce před nárazem zaregistrovala, že

vozidlo jede ve stejném směru, kam kráčel stěžovatel. Rovněž

svědkyně M. Č. a Z. K., které po 15:00 h stály na stanici

autobusu, viděly, že stěžovatel šel z ulice, v níž bydlí, směrem

na náměstí kolem špatně zaparkovaného vozidla, které stálo před

stánkem tabáku šikmo na vystouplém chodníčku, a když se rozjelo

a narazilo do dalšího vozidla, byl již od tohoto místa vzdálen 10

metrů.

Obhajobu stěžovatele soud nepřijal, neboť byla podle něj

vyvrácena především výpověďmi svědků, protokolem o ohledání místa

činu, úředním záznamem policie a odborným vyjádřením k sejmuté

pachové stopě. Řidič vozidla rovněž potvrdil, že vozidlo mimo

střešní okénko uzavřel a řádně uzamkl, zajistil zařazením zpátečky

a ruční brzdu nepoužil. Z výpovědi svědkyně E. R. soud zjistil, že

dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:30 h viděla stěžovatele

ve vzdálenosti přibližně 1 metr od vozidla, ve vozidle ho však

sedět neviděla. Z výpovědí dalších dvou svědkyň bylo zřejmé, že

sledovaly již druhou část skutkového děje, navíc mezi sebou

hovořily a nevěnovaly jednání stěžovatele po celou dobu pozornost.

Důležitým důkazem je podle obvodního soudu odborná expertiza,

kterou byly srovnány pachové stopy sejmuté ze sedadla řidiče

s pachovými stopami stěžovatele. Expertiza zcela jednoznačně

potvrdila shodu těchto dvou pachových stop.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel

v zákonné lhůtě odvolání, které směřuje do výroku o vině a trestu.

Stěžovatel se závěry soudu nesouhlasil a vytýkal mu, že důkazy

v trestní věci provedl nedostatečně a neúplně, oproti obžalobě

přehodnotil skutkový děj a vůbec nezkoumal, kde byl stěžovatel

v době, kdy se měl údajně zmocnit odcizeného vozidla. Veškeré

prováděné důkazy v tomto směru totiž směřovaly pouze k době, kdy

automobil, který měl neoprávněně užívat, narazil do stojícího

automobilu Škoda 120. Až v závěrečné řeči státního zástupce

a následně v napadeném rozsudku, byl skutkový děj rozdělen na dvě

fáze a popsán tak, že stěžovatel měl nezjištěným způsobem

předmětný automobil otevřít, popojet s ním, poté z náměstí odejít

a následně se na náměstí opět vrátit v době, kdy předmětný

automobil narazil do Škody 120. Stěžovatel v odvolání namítá, že

po 15:00 h ještě nemohl být na náměstí, neboť se vracel z práce,

kterou prováděl mimo Z. se svým spolupracovníkem, a to jeho

automobilem. Tento spolupracovník ho vysadil před bydlištěm

stěžovatele, kde se stěžovatel asi 10 minut zdržel, což mu může

dosvědčit bratr, který byl v té době z důvodu nemoci doma.

Stěžovatel navrhl provést výslech uvedených osob a poukázal na to,

že dosud nemusel prokazovat svůj pobyt v době těsně po 15:00 h,

a nevěděl, že má zajišťovat důkazy k uvedeným skutečnostem.

Zároveň vyloučil, že by se na náměstí zdržoval v době od 15:00 h

do 15:45 h dvakrát, což ani z provedených důkazů nevyplývá. Dále

namítl, že v rozsudku jsou uvedeny údaje, které si vzájemně

odporují. S vozidlem měl ujet asi 10 metrů přes náměstí,

v odůvodnění se ovšem píše zhruba o 100 metrech. Důkazy, které

byly ve věci prováděny, se vůbec nezabývaly obdobím, kdy byl

stěžovatel přivezen ze svého pracoviště do svého bydliště

a určitou dobu se tam zdržoval, a teprve pak odešel na náměstí.

Z výslechu svědka H. pak vyplývá, že automobil nalezl 8 metrů od

místa, kde ho zaparkoval. Za největší pochybení soudu považuje, že

se ve skutečnosti opírá o jediný důkaz, a to pachovou stopu, která

byla v automobilu nalezena a je pouze důkazem nepřímým. Navrhl,

aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, nebo, aby věc

byla vrácena soudu I. stupně k provedení dalších důkazů.

Napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelovo

odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně postupoval

správně a dospěl ke správným právním závěrům. K námitce, že

pachová expertiza je důkazem nepřímým, přisvědčil, ovšem současně

konstatoval, že vina obžalovaného byla prokázána i na základě

dalších nepřímých důkazů. Tím byl podle soudu II. stupně vytvořen

dostatečný podklad pro zmíněný závěr.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení

byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst.

2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl.

6, zejména pak odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel spatřuje porušení

svých základních práv v tom, že byl odsouzen na základě pouze

jednoho nepřímého důkazu, a to pachové stopy. Tento důkaz nelze

podle jeho názoru považovat za důkaz způsobilý prokázat jeho vinu

a navíc nebyl podpořen důkazem dalším. Dále spatřuje stěžovatel

porušení svých základních práv v tom, že soud odmítl provést jiné

důkazy, které by potvrdily jeho nevinu.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu proto v zásadě

nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Na straně

druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako

celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo

svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Jak již bylo judikováno v jednom z jeho nálezů (Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, s. 179

- nález č. 28, I. ÚS 394/97), Ústavní soud nezpochybňuje obecnou

věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz

v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně

a bezvýhradně). Na základě tohoto nepřímého a svou povahou

podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá

osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na

určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez

veškeré pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného

činu. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy v daném případě

náležitě nevyrovnaly s hodnocením nepřímých důkazů a porušily

právní zásadu "in dubio pro reo". Z důkazů, které ve věci

provedly, odvodily závěry o vině stěžovatele, které jsou

v příkrém rozporu se skutečně zjištěným skutkovým stavem. Jak

obecné soudy samy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, coby

hlavní důkaz použily odbornou expertizu Kriminalistického ústavu

v Praze provedením pachové zkoušky, která podle jejich názoru

svědčí o tom, že se stěžovatel nepochybně v předmětném vozidle

nacházel, pouze není znám přesný způsob, jakým se do něho dostal.

Obecné soudy nerozhodly o vině stěžovatele pouze na základě tohoto

jediného nepřímého důkazu. Nabídly určitý řetězec nepřímých důkazů

a v odůvodnění svých rozhodnutí se opřely i o některé svědecké

výpovědi. Právě tyto výpovědi však nejsou k doplnění důkazu

pachovou zkouškou podle názoru Ústavního soudu dostačující, neboť

ani jediná z nich nedokazuje, že se stěžovatel ve vozidle

nacházel; je z nich pouze patrno, že se v inkriminovaný čas

v jeho blízkosti pohyboval. Ústavní soud zastává názor, že

k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby

řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné

pochybnosti, což v tomto případě konstatovat nelze. Obecné soudy

v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevyložily, proč se nezabývaly

provedením důkazů dalších, či proč nebyly některé další důkazy

zjevně provedeny (např. daktyloskopická expertiza).

Ve vyšetřovacím spise Obvodního státního zastupitelství v Praze

5 (č. OVV-1318/20-14-98) je totiž v protokolu o ohledání místa

činu pouze konstatováno, že ze sedadla řidiče byla sejmuta pachová

stopa, kdežto jiné upotřebitelné stopy uvnitř ani vně vozidla

nebyly zajištěny. Obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost motivu

jednání stěžovatele ani jeho případné momentální pohnutce.

Nevyhodnotily rovněž rozpornost výpovědí svědků E. R. a M. H.

Ústavní soud nezjistil ani to, že by se obecné soudy zabývaly tím,

zda byly dveře automobilu poškozeny násilným otevřením. Pokud byl

automobil skutečně uzamčen, jak tvrdil jeho řidič - svědek H.

- mohl stěžovatel jen stěží nepozorovaně do automobilu vniknout,

neboť celá událost se odehrávala v lokalitě, kde se místní lidé

navzájem znají, a v denní dobu, která je charakteristická svou

vysokou frekvencí pohybu lidí. Ústavní soud má za to, že tím, že

nebyly provedeny další důkazy, které případně bez pochyb mohly

pachatele usvědčit, se dostaly právní závěry obecných soudů do

extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a tím i do

rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Odsuzující rozsudek opřely

o nepřímé či podpůrné důkazy a neprovedly důkazy další. Ústavnímu

soudu proto nezbylo než se v tomto konkrétním případě otázkou

dokazování zabývat.

Ústavní soud rovněž přezkoumal dané rozhodnutí z hlediska

jeho souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech

a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Zastává

názor, že obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu

s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, neboť nerespektovaly jeden z principů spravedlivého

trestního řízení, a to princip "rovnosti zbraní". Na jeho základě

má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na

tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují

oproti straně druhé. Tento princip dle názoru Ústavního soudu

obecné soudy v daném případě porušily především tím, že své

rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit

i důkaz provedený pachovou zkoušku. Evropský soud pro lidská práva

nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává

sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch

obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci Barberá, Messequé

a Jabardo z roku 1988, A-146).

S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že

napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které ve svém celku porušuje

právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl.

36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99 podle § 82 odst. 3 písm. a)

téhož zákona zrušil.

bPoučení: Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru