Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 418/03Nález ÚS ze dne 16.06.2005Nedostatečně odůvodněné odmítnutí důkazu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/37 SbNU 573
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.418.03
Datum podání14.08.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 147 odst.1

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005

N 125/37 SbNU 573

Nedostatečně odůvodněné odmítnutí důkazu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003 ve věci sp. zn. 3 Tdo 262/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002 ve věci sp. zn. 44 To 98/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. června 2001 ve věci sp. zn. 2 T 18/2000, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003 ve věci sp. zn. 3 Tdo 262/2003, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002 ve věci sp. zn. 44 To 98/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. června 2001 ve věci sp. zn. 2 T 18/2000 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svých základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 18/2000, z obsahu napadených soudních rozhodnutí, jakož i z odůvodnění ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2001 ve věci sp. zn. 2 T 18/2000 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též "tr. zák."), ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen na dobu pěti let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, nakladatelství, vydavatelství, prodeje nenahraných nosičů, zvukových nebo zvukově obrazových záznamů a prodeje nahraných zvukových nebo zvukově obrazových záznamů.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že nalézací soud nezjistil správně skutkový stav, neprovedl potřebné důkazy, především si nevyžádal znalecký posudek z oboru ekonomiky a účetnictví, provedené důkazy řádně nevyhodnotil a v důsledku toho pochybil při právním hodnocení ve výroku o vině a tím i ve výroku o trestu. Nalézacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho obhajobou, že k úhradě dlužných částek nebyly k dispozici příslušné finanční prostředky a že se nedostatečně zabýval tím, zda byla v posuzovaném případě naplněna subjektivní stránka trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2002 ve věci sp. zn. 44 To 98/2002 podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001, kterého se dopustil tím, že v době od 1. 3. 1993 do 26. 4. 1994 v Praze 9 a jinde, jako předseda představenstva a poté generální ředitel společnosti O. P. G., a. s., neplnil povinnost plátce - zaměstnavatele - stanovenou zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, z hrubých příjmů zaměstnanců těmito zákony stanovené dávky a platby strhával, avšak příslušným orgánům je neodesílal, přičemž takto získané peníze použil k jinému účelu, zejména k hrazení dluhů a jiných plateb v dalších společnostech, ve kterých byl statutárním zástupcem či vlastníkem, a tak za uvedené období dluží Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovně hlavního města Prahy částku 384 337 Kč, Finančnímu úřadu pro Prahu 9 částku nejméně ve výši 1 149 066 Kč, Pražské správě sociálního zabezpečení částku ve výši minimálně 703 156 Kč, čímž celkem státnímu rozpočtu České republiky způsobil škodu ve výši 1 852 222 Kč a uvedené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 384 337 Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši nejméně 2 236 559 Kč. Podle § 147 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou roků a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji a činnosti nakladatelské a vydavatelské na dobu tří roků.

Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítal, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že se popsaného jednání dopustil ve formě úmyslu, a to bez ohledu na konstantní obhajobu, že povinnost odvádět příslušné dávky a platby za zaměstnance přestala být plněna až od doby, kdy společnost nedisponovala finančními prostředky, které by bylo možno k úhradě použít, neboť finanční prostředky na účtech společnosti O. P. G., a. s., náležely komitentům. V dovolání stěžovatel zdůraznil, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu na vyžádání znaleckého posudku.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2003 ve věci sp. zn. 3 Tdo 262/2003 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání stěžovatele odmítl. Dovolací soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, tento závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Námitky dovolatele zpochybňují právě tato skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu (skutečnost, zda společnost disponovala finančními prostředky, neprovedení znaleckého posudku) a teprve na základě těchto nedostatků je dovozováno pochybení v právním závěru o existenci a formě zavinění. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je na místě dovolání odmítnout, neboť dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dle námitek uvedených stěžovatelem v dovolání je však spatřován ve skutkových vadách, a tudíž dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.

Shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Podle jejího odůvodnění, k namítanému zásahu do vpředu zmíněných ústavních garancí mělo v obecné rovině dojít tím, že důkazy před soudy byly provedeny či hodnoceny v rozporu se zásadami trestního řízení, rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou řádně odůvodněna, není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatele a o které konkrétní důkazy opřely svůj závěr, že se stíhaného skutku dopustil úmyslně. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že se toho jednání, kterým byl uznán vinným, dopustil úmyslně, a byla tudíž naplněna i subjektivní stránka zmíněného trestného činu.

Za zásadní pochybení soudů prvého i druhého stupně považuje skutečnost, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomiky a účetnictví, kterým by byl objasněn charakter peněžních prostředků uložených na účtech O. P. G., a. s., a možnost stěžovatele použít tyto finanční prostředky k úhradě dlužných částek.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozebírá všechny v posuzované věci provedené důkazy, sám je hodnotí a upozorňuje na - ze svého pohledu nesprávné - závěry vyvozené soudem z konkrétních důkazů. Zdůrazňuje, že není srozumitelné, kterou částí své výpovědi je usvědčován a jaká sdělení z výpovědí v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jmenovaných svědků má soud na mysli při konstatování, že tyto výpovědi vyvracejí jeho obhajobu. Stěžovatel znovu opakuje obhajobu uplatňovanou v průběhu celého trestního řízení, že výpisy z bankovních účtů prokazují pouze to, že na těchto účtech byly uloženy finanční prostředky, nikoliv však to, že je společnost O. P. G., a. s., mohla použít k úhradě dlužných dávek, ač jako rozhodující skutečnost opakovaně tvrdil, že podstatná část z těchto prostředků pocházela z komisních prodejů a O. P. G., a. s., nikdy nepatřila. Ač byly na účtech O. P. G., a. s., finanční prostředky soustřeďovány, tato společnost s nimi nemohla volně disponovat. Tvrzení soudu, že použil neodvedené dávky na úhradu jiných dluhů společnosti, případně jinak, je pouze domněnkou, která z provedených důkazů nevyplývá.

Dále vyslovuje domněnku, že rozhodnutími obecných soudů byl odsouzen za promlčený trestný čin. Dne 26. 9. 1997 mu bylo sděleno obvinění z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dne 25. 11. 1999 byl vyšetřovatelem upozorněn na změnu textu v tomto sdělení obvinění a bylo mu sděleno i nové obvinění opět pro trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, které bylo učiněno samostatným úkonem. Obvinění z dalšího skutku mu však bylo sděleno až v době, kdy trestnost v něm označeného trestného činu již byla promlčena, neboť trestný čin byl dokonán nejpozději dnem 26. 4. 1994, kdy také nejpozději začala běžet pětiletá promlčecí lhůta.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že závěr soudu, že v daném případě není rozhodující pojmenování trestného činu, neboť materiální obsah ustanovení o trestných činech podle § 255 a § 147 je stejný a je zachována totožnost skutku, je mylný. Důvody Nejvyššího soudu pro odmítnutí dovolání jsou ryze formální, neboť jestliže právní posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem je založeno na domněnkách a neprokázaných tvrzeních, bylo důvodné od dovolacího soudu požadovat, aby se zabýval otázkou, co je třeba učinit pro to, aby právní posouzení skutku bylo v nezbytném rozsahu podloženo i skutkovým zjištěním.

Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu "Odborné vyjádření ke zhodnocení realizovatelnosti zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika - účetnictví a možnosti zodpovězení konkrétních otázek, týkajících se hospodaření společnosti O. P. G., a. s., v březnu 1993 až dubnu 1994, a to za situace, kdy není k dispozici úplné účetnictví této společnosti", ze dne 15. 4. 2004 vypracované znaleckým ústavem A. & C. E., s. r. o., a dále znalecký posudek č. 28-28/04 z oboru ekonomika-účetnictví, poskytující odpovědi na otázky k ekonomické situaci ve společnosti O. P. G., a. s., a to zejména v letech 1993-1994", zpracovaný znaleckým ústavem A. & C. E. C., s. r. o., dne 8. 9. 2004.

V petitu ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Podáním ze dne 3. 6. 2004 stěžovatel sdělil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, že nesouhlasí s projednáním a rozhodnutím o ústavní stížnosti bez ústního jednání.

IV.

Na základě výzvy Ústavního soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud.

Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a znovu opakoval, že absence znaleckého posudku z oboru ekonomie je odůvodněna tím, že znalec by za situace, kdy doklady společnosti O. P. G., a. s., byly odcizeny, neměl dostatek podkladů pro jeho vypracování. Návrh na způsob rozhodnutí Ústavního soudu tento účastník řízení neučinil.

Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v něm vyslovil právní názor, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Znovu poukázal na to, že stěžovatel dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Východiskem pro posuzování existence takových vad je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí, příp. i další okolnosti významné z hlediska norem hmotného práva. Na podkladě citovaného dovolacího důvodu však dle jeho názoru nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť Nejvyšší soud v řízení o dovolání není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci. V předmětné věci dovolací soud nepovažoval námitky dovolání za relevantní deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť směřovaly výlučně do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, která nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dle názoru Nejvyššího soudu nedošlo v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatele byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a současně vyslovil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel opětovně rozvedl námitky uplatněné v dovolání s tím, že namítal konkrétní skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývalo, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy trestního zákona na jeho jednání, neboť nesprávně posoudily otázku, zda toto jednání je vůbec trestným činem. Dle jeho názoru je zřejmé, že pokud je v dovolání namítáno nesprávné právní posouzení určitého skutku, bude vždy vycházet z nesprávného právního posouzení konkrétních skutkových zjištění. To však neznamená, že by v dovolání tvrdil jiný dovolací důvod, než je uveden v § 265b trestního řádu, jak se pokouší Nejvyšší soud v usnesení konstruovat.

V.

Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti, tj. s cílem vést dokazování ke skutečnostem dokládajícím dotčení základních práv a svobod stěžovatele, provedl v předmětné věci při konaném ústním jednání dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 18/2000 (§ 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ze spisu - z pohledu relevantního pro výrok tohoto nálezu, tj. se zřetelem k tomu, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu stěžovatele na vyžádání znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetnictví - v intencích naznačeného přezkumu zjistil následující:

- na č. l. 405 a 409 - stěžovatel u hlavního líčení navrhl výslech svědkyně Ing. Š., správkyně konkursní podstaty, a zmínil možnost pokusit se zrekonstruovat účetnictví, případně zadat vypracování znaleckého posudku,

- na č. l. 409 - nalézací soud tyto důkazní návrhy neakceptoval a rozhodl usnesením, že "další důkazy provedeny nebudou, dokazování se končí", aniž tento postup, byť stručně, odůvodnil,

- na č. l. 416 až 422 - rozsudek soudu prvního stupně se o důkazních návrzích stěžovatele vůbec nezmiňuje, nevyhovění důkazním návrhům není jakkoliv odůvodněno,

- na č. l. 441, 442 - v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku stěžovatel opětovně navrhl vyžádání znaleckého posudku s odůvodněním, že pouze provedením tohoto důkazu je možno vypořádat se s podstatou jeho obhajoby, tj. zda k úhradě příslušných částek byly k dispozici finanční prostředky či nikoliv, a zjistit, zda jeho jednáním byla naplněna i subjektivní stránka stíhaného trestného činu,

- na č. l. 446 až 451 - odvolací soud v odůvodnění rozsudku k návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví uvedl, že ze spisu vyplývá, že v roce 1998 došlo k odcizení veškerých dokladů O. P. G., a. s., včetně věcí z místnosti, kde byly doklady uloženy, a tyto dosud nebyly nalezeny, a nelze tedy provést tento důkaz z objektivních příčin; dále konstatoval, že obvodní soud měl dostatek důkazů pro závěr o vině stěžovatele (poslední odstavec na str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze),

- na č. l. 460, 461 - v dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vyslovil nesouhlas s neakceptováním návrhu na vyžádání znaleckého posudku s tím, že účetnictví společnosti O. P. G., a. s., bylo možno rekonstruovat, popř. jeho obhajobu verifikovat účetnictvím komitentů, kterým finanční prostředky nacházející se v rozhodné době na účtech společnosti patřily,

- na č. l. 471 až 476 - Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání stěžovatele mimo jiné konstatovalo: "V případě trestního stíhání vedeného pro jednání záležející v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nestačí zjistit a ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je rovněž nezbytné zjišťovat a důkazy ověřovat důvody, které k takovému jednání vedly. I v nyní posuzované kauze RNDr. J. M. nelze ve věci rozhodnout bez opatření a vyhodnocení (případně i znaleckého) účetních dokladů dokumentujících hospodaření obviněného v kritickém období." Dle názoru Nejvyššího státního zastupitelství soud druhého stupně činný v dané věci zcela přehlédl možnost, že stěžovatel nemusel svým jednáním popsaným v pravomocném výroku o vině naplnit subjektivní stránku trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť se důsledně nevypořádal s jeho obhajobou, že zákonnou povinnost neplnil proto, že se dostal v podnikání do hospodářských potíží a že rozhodnutí nezaplatit povinné platby bylo výsledkem skutečnosti, že v rozhodné době neměl k dispozici finanční prostředky a nemohl uhradit cokoli nad rámec čistých mezd. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

- na č. l. 482 až 484 - Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a tato skutková zjištění dle jeho názoru nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.

VI.

Ke shora zjištěným skutečnostem je třeba uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud opakovaně ve své předchozí judikatuře podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a ve vazbě na požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které důkazy své skutkové závěry opře a které opomene.

Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26, str. 239 a násl.), neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného obsahu odůvodnění lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací schopností. Třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.

Z pohledu ústavněprávního je možno vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jak Ústavní soud podrobně rozvedl již dříve ve své judikatuře [tak viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377), nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 177/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172), str. 315].

Jako první lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka žádná, či pouze okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci IV. ÚS 185/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 131, str. 461), nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 213/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 19, str. 143), nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS 182/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 130, str. 165), nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 219/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 25, str. 225).

Další skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 190/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 167, str. 237)].

Třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou z pohledu řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy - k tomu viz konstantní judikaturu obsaženou např. v nálezu ze dne 20. 6. 1995 ve věci III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255) či v již citovaném nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 182/02.

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.

VII.

Stěžovatel v průběhu soudního řízení opakovaně navrhoval (viz výše sub V.), aby byl v jeho věci vyžádán znalecký posudek z oboru účetnictví s odůvodněním, že pouze provedením tohoto důkazu lze prokázat či vyvrátit existenci subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán [původně trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., posléze trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002]. Soud prvního stupně tento důkazní návrh stěžovatele neakceptoval, aniž neprovedení navrhovaného důkazu jakýmkoliv způsobem odůvodnil. Odvolací soud se tímto důkazním návrhem sice zabýval, avšak dospěl k závěru, že "tento důkaz nelze učinit, a to z objektivních příčin", a navíc konstatoval, že "obvodní soud měl dostatek důkazů pro závěr o vině shora uvedeným jednáním", označil tedy tento důkaz i jako nadbytečný. Nejvyšší soud se nevyhověním důkaznímu návrhu stěžovatele nezabýval s odůvodněním, že se jedná o námitku směřující do oblasti skutkových zjištění.

Ústavní soud se s postupem obecných soudů ve vztahu k důkaznímu návrhu stěžovatele neztotožnil a dospěl k závěru, že v posuzované věci obecné soudy nedostály povinnosti řádně se s tímto návrhem vypořádat. Soud prvního stupně se s uvedeným návrhem stěžovatele nevypořádal vůbec a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se o důvodech nevyhovění důkaznímu návrhu ani nezmínil. Odvolací soud se s námitkou stěžovatele týkající se neakceptovaného důkazního návrhu uplatněnou v odvolání snažil vyrovnat, avšak dle názoru Ústavního soudu způsobem nedostatečným. I když Ústavní soud nepřihlíží k obsahu materiálů, které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti (odborné vyjádření ke zhodnocení realizovatelnosti zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika-účetnictví a znalecký posudek z uvedeného oboru k ekonomické situaci ve společnosti O. P. G., a. s.), konstatuje, že pokud soud druhého stupně sám posoudil možnost zpracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, vyjádřil se k otázce, jejíž řešení soudu nepřísluší, neboť posouzení možnosti rekonstrukce účetnictví či zpracování znaleckého posudku i bez existence účetnictví je otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení si měl vyžádat expertní vyjádření odborníka, a to znalce z oboru účetnictví. Teprve poté mohl rozhodnout, zda navrhovaný důkaz je realizovatelný či nikoliv. Konstatovaná nadbytečnost navrhovaného důkazu je pak odůvodněna zcela nekonkrétně a tudíž nedostatečně. Dosud provedenými důkazy byla prokázána existence a výše dlužných částek, které byl stěžovatel povinen odvést oprávněným subjektům, což stěžovatel ani nepopírá, avšak k ověření nebo vyvrácení tvrzení stěžovatele, že s finančními prostředky společnosti O. P. G., a. s., nebyl oprávněn disponovat, dostatek důkazů provedeno nebylo a tato podstatná část obhajoby stěžovatele v dosavadním řízení bez důvodných pochybnosti vyvrácena nebyla.

Pokud soud prvního stupně na důkazní návrh stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí nereagoval a odvolací soud posoudil sám odbornou otázku možnosti provedení důkazu a navrhovaný důkaz označil bez řádného odůvodnění za nadbytečný, nelze než konstatovat, že oba soudy tím zatížily svá rozhodnutí porušením ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud - jak ostatně konstatoval již v nepublikovaném usnesení ze dne 3. 2. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 201/03 - souhlasí s tezí vyslovenou v judikatuře obecných soudů, podle níž trestnost činu podle § 147 tr. zák. je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 63/2000 či ve věci sp. zn. 3 Tz 155/2000), což je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.); to se však v posuzované trestní věci stěžovatele nestalo. K prokázání této skutečnosti by mohl sloužit například důkaz stěžovatelem navrhovaný a obecnými soudy neprovedený.

VIII.

Z důvodů shora rozvedených považuje Ústavní soud absenci řádného zkoumání ekonomické situace ve společnosti O. P. G., a. s., za tzv. opomenutý důkaz. Odkazuje v této souvislosti na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů vyjádřené jednak v rozhodnutích zmiňovaných výše v části VI., dále např. i v nálezu ze dne 12. 6. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 76, str. 231) a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 109, str.), v nichž konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásada spravedlivého procesu), vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako tomu bylo v daném případě, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny.

Nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného stěžovatelem obecnými soudy za situace, kdy se jednalo o takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu, bylo porušeno především právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Dalšími námitkami stěžovatele, jež se vztahují ke způsobu hodnocení důkazů obecnýmisoudy, se Ústavní soud nezabýval, neboť shledaný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, jimiž bylo do základních ústavně garantovaných práv stěžovatele zasaženo.

Ústavnísoud považuje za důležité vyjádřit se pouze k námitce stěžovatele, že byl odsouzen i za skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění dne 25. 11. 1999 a který byl v té době již promlčen. Ústavní soud uvádí, že tato námitka je neopodstatněná. Stěžovateli bylo dne 26. 9. 1997 sděleno obvinění pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť bylo dáno důvodné podezření, že jako předseda představenstva společnosti O. P. G., a. s., v době od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1995 (upozorněním ze dne 25. 11. 1999 bylo časové vymezení změněno na dobu od 1. 1. 1993 do 26. 4. 1994) neodváděl z hrubých mezd zaměstnanců příslušné částky pražské správě sociálního zabezpečení. Dne 25. 11. 1999 pak bylo stěžovateli sděleno další obvinění pro tentýž trestný čin, neboť byl odůvodněn závěr, že ve stejném postavení a v tomtéž období neodváděl z hrubých mezd za zaměstnance příslušné částky rovněž Všeobecné zdravotní pojišťovně a Finančnímu úřadu pro Prahu 9. Tímto opatřením vyšetřovatele bylo pouze rozšířeno obvinění stěžovatele o další útoky téhož pokračujícího trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro který mu bylo sděleno obvinění již dne 26. 9. 1997, tedy ještě před uplynutím pětileté promlčecí doby. Skutečnost, že se jedná o pokračující trestný čin, je výslovně ve sdělení obvinění ze dne 25. 11. 1999 uvedena. Nejednalo se tedy o sdělení obvinění pro "další skutek", jak dovozuje stěžovatel, nýbrž o sdělení obvinění pro další "dílčí útoky" pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., čili další útoky "téhož skutku". Všechny znaky vymezující pokračování v trestném činu byly v posuzovaném případě dány (dílčí útoky naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu, jednotný záměr, jednotlivé útoky jsou spojeny shodným způsobem provedení a zcela shodnou dobou páchání). Prvým sdělením obvinění pro pokračující trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ze dne 26. 9. 1997 došlo k přerušení promlčení trestního stíhání vztahujícího se na všechny dílčí útoky naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, a to bez ohledu na skutečnost, že vyšetřovatel vyrozuměl dne 25. 11. 1999 stěžovatele, že je stíhán i pro další útoky pokračujícího trestného činu formou "sdělení obvinění", ač by postačila forma "upozornění".

IX.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnísoud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002 ve věci sp. zn. 44 To 98/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2001 ve věci sp. zn. 2 T 18/2000. Současně zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003 ve věci sp. zn. 3 Tdo 262/2003, neboť rozhodnutí dovolacího soudu by samotné nemohlo obstát a jeho existence by byla v rozporu s principem právní jistoty.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru