Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4176/12 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Hospodářská soutěž
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.4176.12.1
Datum podání31.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 44, § 48

99/1963 Sb., § 74


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4176/12 ze dne 13. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské mincovny, a. s., se sídlem nám. Republiky 1090/5, 111 21 Praha 1, zastoupené JUDr. Ilonou Barošovou, advokátkou, se sídlem Smetanova 970, 755 01 Vsetín, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011, č. j. 15 Cm 119/2011-29, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 196/2012-178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2011, č. j. 15 Cm 119/2011-29, bylo v rámci řízení o ochraně proti jednání nekalé soutěže zčásti vyhověno návrhu žalobkyně (České mincovny, a. s.) na vydání předběžného opatření podle § 74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žalované (stěžovatelce) byla uložena povinnost zdržet se užívání internetové domény prazska-mincovna.cz. Ve zbytku byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku dospěl k závěru, že žalobkyní byla v dostačující míře osvědčena možnost posouzení užívání výše zmiňované domény žalovanou jako nekalosoutěžní jednání ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), neboť jde o jednání v hospodářské soutěži, které může být v rozporu s dobrými mravy soutěže a může být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Jednáním žalované mohou být současně naplněny i speciální skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti.

3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 196/2012-178, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že užívání domény prazska-mincovna.cz by mohlo být s postačující mírou pravděpodobnosti v řízení ve věci samé posouzeno jako jednání nekalosoutěžní povahy ve smyslu § 44 odst. 1, § 47 a § 48 obch. zák. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o předběžném opatření není nalézacím řízením, kde by se provádělo dokazování, nýbrž jde o prozatímní opatření, jehož smyslem je provést rychle a účinně prozatímní úpravu poměrů účastníků, aniž by tím byly sporné otázky konečným způsobem vyřešeny. Podkladem pro rozhodnutí soudu o předběžném opatření jsou toliko údaje a informace, které jsou obsaženy v návrhu a v listinách předložených navrhovatelem.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka nebrojí proti závěru, zda byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, nýbrž proti skutečnosti, že obecné soudy předběžným opatřením zavázaly subjekt, který není ve věci pasivně legitimován k tomu, aby předběžné opatření řádně splnil. Stěžovatelka poukazuje na to, že držitelem předmětné domény není ona, ale paní L. T. (v řízení byla označena jako žalovaná č. 3), která působí jako místopředsedkyně představenstva stěžovatelky. Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že se nezabývaly její námitkou nedostatku pasivní legitimace, v důsledku čehož by měla být napadená rozhodnutí nevykonatelná. Zdůrazňuje, že závěry soudů jsou v nesouladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatelka, přestože je na doméně prezentována, nemá možnost bez součinnosti s držitelkou domény jakkoliv ovlivnit její obsah a tudíž nemůže splnit povinnost vyplývající z nařízeného předběžného opatření. Soud by neměl postavit své rozhodování na základě presumování vzájemných vztahů mezi členy představenstva společnosti. Povinnost uložená předběžným opatřením by měla být vždy vykonána subjektem, kterému byla uložena a tento subjekt by ji měl vykonat přímo a nikoliv prostřednictvím třetích osob nebo v závislosti na jejich jednání.

III.

5. Ústavní soud na úvod konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

6. Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů, která vyplývá z výše uvedeného, se pak o to důrazněji projevuje tehdy, je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodl (lhostejno jakým způsobem) o předběžném opatření. Jen výjimečně jsou totiž předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení či zrušení směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na omezenou způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze sice tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu (aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto), avšak z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový); tj. jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda toto jeho rozhodnutí není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález II. ÚS 221/98 z 10. 11. 1999, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, str. 171 a násl.]. Dle přesvědčení Ústavního soudu právě uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí zcela vyhovují.

7. V dané věci se stěžovatelka domáhá zrušení předběžného opatření, přičemž argumentuje, že proti ní nemohlo být předběžné opatření nařízeno, neboť není v dané věci pasivně legitimována vzhledem k tomu, že není držitelkou domény, jejíhož užívání se má zdržet. Pochybení soudů pak spatřuje v tom, že se otázkou pasivní legitimace v řízení o nařízení předběžného opatření nezabývaly. Ústavní soud tyto námitky nesdílí. Jak již poukazoval odvolací soud, stěžovatelčina argumentace zřejmě vychází z mylného pochopení institutu předběžného opatření, které má sloužit toliko k prozatímní úpravě vztahů mezi účastníky a u něhož jsou podkladem pro rozhodnutí pouze údaje a informace obsažené v návrhu a dokumentech předložených navrhovatelem. Ve sporném řízení jsou přitom účastníky řízení o předběžném opatření ten, kdo podal návrh na předběžné opatření (tedy žalobce) a ten, koho žalobce v návrhu za žalovaného označil (§ 74 odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na charakter řízení o předběžném opatření je třeba konstatovat, že posuzování otázky věcné legitimace není předmětem zkoumání v rámci předběžného opatření, nýbrž je vyhrazeno až samotnému meritornímu přezkumu. Podstatné pro danou věc je, že žalobkyně osvědčila, že stěžovatelka užívá výše uvedenou doménu, lhostejno přitom, zda je její majitelkou, či nikoliv, že je v soutěžním vztahu se žalobkyní a že obsah webových stránek uveřejněných pod výše uvedenou doménou může naplňovat skutkovou podstatu nekalosoutěžního jednání. Význam pro nařízení předběžného opatření má pak bezpochyby i personální propojení mezi držitelkou domény a samotnou stěžovatelkou.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru