Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4170/16 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkOdvolání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4170.16.1
Datum podání20.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4170/16 ze dne 5. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anety Husákové, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20 C 16/2016-23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 20. 12. 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání (ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 ve spojení s § 157 odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") uložil žalované (Asociace pro recyklaci a využití odpadu - ASVRO) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7.405 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry napadeného rozsudku obvodního soudu, zejména pak zpochybňuje samotný způsob, jakým obvodní soud rozhodl o nákladech řízení na základě aplikace ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., a spatřuje v něm porušení svého práva na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

6. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obvodního soudu pro uznání, aniž by však uplatnila své právo podat proti němu odvolání k Městskému soudu v Praze, přestože o něm byla v rozsudku obvodního soudu náležitým způsobem poučena. Ústavní soud se totiž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že proti rozsudku obvodního soudu pro uznání není odvolání přípustné, a to "pro bagatelnost nároku" ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., dle něhož "není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10.000 Kč", neboť stejné ustanovení ve větě za středníkem činí z této nepřípustnosti jasně formulovanou výjimku, a to právě mimo jiné i ve vztahu k rozsudku pro uznání.

7. Za dané situace je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, v daném případě nepodala odvolání ve smyslu ustanovení § 201 ve spojení s § 205b o. s. ř.

8. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka ve své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti brojí zejména proti způsobu, jakým obvodní soud rozhodl o nákladech řízení. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají principy spravedlivého procesu, obsažené v čl. 36 a násl. Listiny, s nimiž musí procesní postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení korespondovat. Úkolem obecného soudu tak není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, přičemž tento úkol se netýká jen obecných soudů rozhodujících v prvním stupni, ale také v odvolacím, příp. dovolacím řízení (viz např. i stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4047/14 ze dne 18. 5. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je tak zřejmé, že rovněž námitky týkající se nákladů řízení je nutno nejprve učinit předmětem odvolacího řízení a teprve poté případně uvažovat o přezkumu Ústavním soudem.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2017

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru