Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 417/06 #1Nález ÚS ze dne 04.04.2007Zásada spravedlivého procesu v exekučním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkNáklady řízení
Doručování
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/45 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.417.06.1
Datum vyhlášení24.04.2007
Datum podání07.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 56

330/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je porušením práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud povinný nemá možnost vyjádřit se k věcnému vyjádření soudního exekutora k podaným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Pokud soud při svém rozhodnutí svévolně ignoruje podání, které mu bylo doručeno ještě před vydáním rozhodnutí, byť se tak stalo po lhůtě soudem stanovené, jde též o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele L.F. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. dubna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 čj. 96 Nc 5424/2004-124 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2006 čj. 96 Nc 5424/2004-133.

Narativní část

Po kasačním nálezu Ústavního soudu byl usnesením MS v Brně zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce a následně soudní exekutor vydal příkaz nový. Stěžovatel v listopadu 2005 podal námitky proti novému příkazu a návrh na vyloučení soudního exekutora. V důsledku námitek byl tento příkaz zrušen usnesením ze dne 8.11.2005 čj. 96 Nc 5424/2004-46, stěžovateli však toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno. O námitce podjatosti rozhodnuto nebylo. Na základě zrušujícího rozhodnutí vydal soudní exekutor příkaz nový, proti kterému stěžovatel podal opět námitky a exekutor se k těmto námitkám vyjádřil. Jeho vyjádření, ač bylo obsáhlé a věcné, nebylo doručeno stěžovateli. Na základě uplatněných námitek byl napadeným usnesením MS v Brně ze dne 6.4.2006 čj. 96 Nc 5424/2004-124 příkaz změněn. Stěžovatel byl usnesením ze dne 25.7.2006 vyzván, aby doplnil a upřesnil uplatněnou námitku podjatosti, což stěžovatel učinil. Jeho faxové podání ze dne 23.8.2006 doplněné o originál doručený soudu 25.8.2006 (po lhůtě stanovené soudem) je ve spise řazeno až za usnesení čj. 96 Nc 5424/2004-133 ze dne 29.8.2006, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudní exekutor není vyloučen.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že nebylo stěžovateli doručeno ani kasační rozhodnutí soudu čj. 96 Nc 5424/2004-46, ani vyjádření soudního exekutora k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor tak byl oproti stěžovateli zvýhodněn. Při doručování výše uvedeného usnesení pochybil především soudní exekutor, který má ze zákona povinnost doručovat v exekučním řízení, i když chybí výslovný pokyn soudu. Částečně pochybil i soud, který má v exekučním řízení vykonávat dozor nad činností exekutora.

Pokud jde o návrh na vyloučení soudního exekutora, o námitce podjatosti bylo rozhodnuto až po delší době v důsledku urgencí a stížnosti na průtahy v řízení. Přesto byl stěžovatel vyzván k doplnění svého návrhu ve třídenní lhůtě až krátce před vydáním rozhodnutí. Stěžovatel návrh doplnil, byť po lhůtě stanovené soudem. Soud nerozhodl bezprostředně po uplynutí lhůty; doplnění mu tak bylo doručeno ještě před vydáním rozhodnutí. Proto Ústavní soud konstatoval, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soud svévolně ignoroval podání stěžovatele týkající se upřesnění námitky podjatosti, ač bylo doručeno před jeho rozhodnutím.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 417/06 ze dne 4. 4. 2007

N 61/45 SbNU 43

Zásada spravedlivého procesu v exekučním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 ve věci ústavní stížnosti L. F. proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-124, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce, a ze dne 29. srpna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-133, kterým ke stěžovatelově námitce nebyl soudní exekutor vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-124 a ze dne 29. srpna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-133 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou telefaxem dne 7. července 2006 a doplněnou předložením originálu podání dne 10. července 2006, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-124, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Toto podání vykazovalo formální vady, které stěžovatel na výzvu Ústavního soudu odstranil podáními ze dne 27. srpna 2006 a 4. a 7. září 2006.

V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že jeho námitky podané 5. prosince 2005 byly soudu předloženy 2. února 2006 a soud o nich rozhodl až po více než dvou měsících dne 6. dubna 2006, a nikoliv v zákonné patnáctidenní lhůtě. O výši nákladů exekuce bylo rozhodnuto navzdory překážce litispendence, kterou spatřuje v tom, že mu nikdy nebylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5424/2004-46, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitkách proti předchozímu příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 057EX 1960/04-60. Poukazuje na nevhodné jednání soudního exekutora, které předcházelo vydání nálezu ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 170) v jeho věci, které nebylo obecným soudem respektováno. Nebyl totiž před rozhodnutím soudu seznámen s vyjádřením soudního exekutora ze dne 31. ledna 2006 (doplněno podáním ze dne 17. února 2006) k jeho námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Nerozhodnut rovněž zůstal jeho návrh na vyloučení soudního exekutora. V samotném rozhodnutí je nepřípustně polemizováno s názorem Ústavního soudu na možnost navýšení odměny o výši silniční daně a daně z přidané hodnoty, a jeho námitkám v tomto směru tudíž nebylo vyhověno.

Podáním, učiněným telefaxem dne 26. září 2006 a doplněným předložením originálu podání dne 27. září 2006, se stěžovatel domáhá rovněž zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-133, kterým k jeho námitce soudní exekutor nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uvádí, že současně s námitkami ze dne 4. listopadu 2005 podal, s ohledem na písemné výhrůžky a nemístné výroky vůči jeho osobě a Ústavnímu soudu, návrh na vyloučení soudního exekutora. Na výzvu soudu zaslal stěžovatel doplnění a upřesnění této námitky telefaxem a následně i osobně dne 25. srpna 2006 svůj návrh rozvedl. V usnesení, které nyní napadá, se však uvádí, že soud doposud neobdržel doplnění návrhu stěžovatele na vyloučení. Identická situace podle něj byla řešena již v nálezu ze dne 21. června 2006 sp. zn. I. ÚS 689/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 126). Napadené rozhodnutí považuje za vnitřně nekonzistentní, neboť nedoplnění návrhu by muselo vést soud k jeho odmítnutí, a nikoliv k věcnému rozhodnutí. Přitom právě invektivy soudního exekutora na adresu stěžovatele a Ústavního soudu považuje, s ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127), za dostatečný důvod pro jeho vyloučení.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 96 Nc 5424/2004 Ústavní soud zjistil, že po kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. prosince 2004 zrušen jednak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. října 2005 a dále i příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. října 2005, kterým bylo současně nově stěžovateli uloženo zaplatit náklady exekuce ve výši 7 730,66 Kč. Proti němu podal stěžovatel námitky a současně návrh na vyloučení soudního exekutora s ohledem na jeho "osobní písemné výhrůžky a nemístné výroky proti stěžovateli a Ústavnímu soudu", které konkretizoval. V důsledku námitek byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 96 Nc 5424/2004-46 zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce. V soudním spise se nenachází žádný doklad o tom, že by toto usnesení bylo doručováno účastníkům řízení. Dne 18. listopadu 2005 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stěžovateli uložil zaplatit na nákladech exekuce 7 853,23 Kč. Proti němu podal stěžovatel námitky, které byly soudu postoupeny společně s vyjádřením soudního exekutora k těmto námitkám. V soudním spise se nenachází žádný doklad o tom, že by vyjádření soudního exekutora bylo doručeno stěžovateli. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-124 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit na nákladech exekuce 6 816,77 Kč. Usnesením ze dne 24. července 2006 byl stěžovatel vyzván k doplnění a upřesnění námitky podjatosti o skutečnosti, v nichž je spatřován důvod pochybnosti o podjatosti, kdy se o nich stěžovatel dozvěděl a o důkazy, z nichž to vyplývá. Na toto usnesení reagoval stěžovatel podáním zaslaným telefaxem dne 23. srpna 2006, doplněným písemným podáním shodného znění, doručeným soudu dne 25. srpna 2006, které je však v soudním spise založeno až za usnesením ze dne 29. srpna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-133, kterým nebyl soudní exekutor vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Městský soud v Brně uvedl, že v důsledku rozvrhu práce vyřizuje věc od 1. října 2006 jiný soudce s tím, že v případě "potřeby" Ústavního soudu k vyjádření k jednotlivým rozhodnutím soudu může Ústavní soud kontaktovat předchozího soudce. Pokud se týče doručování usnesení soudu, uvedl, že usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-46 bylo v souladu se zákonem doručeno exekutorovi s výzvou k rozeslání na zpáteční lístky všem účastníkům řízení, avšak soudní exekutor nezaslal zpět doklady o doručení.

Statutární město Olomouc se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

V replice stěžovatel poukázal na to, že vyjádření Městského soudu v Brně nijak nereaguje na jeho námitky, přičemž účastníkem řízení není konkrétní soudce, nýbrž soud. Dále poukazuje na to, že v usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-124 soud konstatoval, že stěžovatel uhradil sice dobrovolně (mimo exekuci) dluh, avšak nikoliv náklady exekuce, což představuje podle nálezu ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.) "pohyb v kruhu". K usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-133 poukazuje na to, že je proti němu nadále prováděna exekuce ve vztahu k úhradě nákladů exekuce. S ohledem na všechny okolnosti daného případu "dává v úvahu" možnost uložit některému účastníkovi řízení nebo vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit náklady řízení před Ústavním soudem.

Soudní exekutor na výzvu Ústavního soudu sdělil, že ve svém spise nemá založen žádný doklad o doručení usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5424/2004-46, které mu bylo doručeno bez přípisu soudu, "co s ním". Uvedl, že Městský soud v Brně má některé specifické přístupy, odlišné od ostatních soudů, a v daném případě doručoval některé listiny sám. Proto předpokládal, že toto usnesení bylo soudem doručováno rovněž, v čemž jej utvrzoval i malý počet zaslaných stejnopisů. Soud jej urgoval o doručenky ke svému usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-124, avšak u shora uvedeného usnesení nikoliv. Poukazuje na své vyjádření (ze dne 31. ledna 2006) k námitkám stěžovatele, v němž uváděl totéž a divil se doručení shora předmětného usnesení soudem. Poukazuje na "pestrost" jednání jednotlivých soudů a s ohledem na to považuje svůj postup za správný. Po výzvě Ústavního soudu provedl soudní exekutor "hloubkovou kontrolu" pošty doručené v období, kdy byl jeho spis předložen Exekutorské komoře pro účely kárného řízení, a zjistil, že "v jiné složce byla uložena chybějící usnesení". Proto v současné době zajistil jejich odeslání. Dále uvedl, že své vyjádření k námitkám stěžovatele zasílal výlučně soudu, povinnému ani jeho právnímu zástupci nikoliv.

Následným přípisem sdělil soudní exekutor bez vyzvání, že usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5424/2004-46 doručil prostřednictvím České pošty dne 2. ledna 2007 obecnému zmocněnci stěžovatele a dne 9. ledna 2007 osobně zástupkyni statutárního města Olomouc.

Na exekuční řízení, resp. na každou z jeho dílčích fází, plně dopadají principy spravedlivého procesu, vyplývající zejména z hlavy páté Listiny. Oprávněný i povinný mají tedy i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci jakéhokoliv jiného soudního řízení. Nesmí tedy dojít k tomu, aby měla jedna ze stran podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. ledna 1970 ve věci Delcourt proti Belgii č. 2689/65, Série A č. 11, aj.). Obdobně ani orgán veřejné moci, proti jehož rozhodnutí směřuje opravný prostředek, nemůže jednat v rozporu s tímto principem, jakkoliv z formálního hlediska není takový orgán účastníkem řízení. Vyjádření dotčeného orgánu veřejné moci k opravnému prostředku proti jeho rozhodnutí je totiž nutné považovat za podklad pro soudní rozhodnutí, k němuž musejí mít účastníci řízení možnost se vyjádřit v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny.

Přiměřeně totéž Ústavní soud uvedl ve vztahu k posuzovanému exekučnímu řízení již v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 170) s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Milatová a další proti České republice (z 21. června 2005, č. 61811/00, § 65), jak správně poukazuje stěžovatel. Již v tomto nálezu Ústavní soud označil na jednu stranu za zásadně přípustné, aby soudní exekutor současně s postoupením námitek proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce zaslal i své vyjádření k nim. Ale pokud tak učiní, je na straně druhé nutné toto vyjádření doručit i tomu, kdo námitky podal (resp. ostatním dotčeným účastníkům řízení), aby se k němu mohl vyjádřit.

Ani v nyní posuzované věci přitom nebylo stěžovateli doručeno obsáhlé a věcné vyjádření soudního exekutora k námitkám stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Povinnost doručit toto vyjádření účastníkům řízení přitom stíhala v prvé řadě soudního exekutora, jak bude uvedeno dále.

Shora uvedené zásadní závěry ohledně principů ovládajících exekuční řízení je nutno přiměřeně vztáhnout nejen na samotné vyjádření soudního exekutora k námitkám proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž i na jemu předcházející kasační rozhodnutí soudu ohledně předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že nedoručení předchozího kasačního rozhodnutí soudu představuje překážku litispendence, bránící vydání nového příkazu k úhradě nákladů exekuce, jakkoliv se v takovém případě jedná o závažné procesní pochybení. Pokud totiž účastníci řízení neznají důvody, které vedly soud k jeho rozhodnutí, nemohou následný postup a rozhodnutí soudního exekutora vidět v souvislosti s náhledem soudu.

Kasační usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-46 před vydáním na ně navazujícího příkazu k úhradě nákladů exekuce nebylo účastníkům řízení doručeno a pro posouzení této věci je zcela nerozhodné, že k doručení ze strany soudního exekutora došlo až v důsledku dotazu Ústavního soudu v průběhu řízení o ústavní stížnosti. Jednalo se v prvé řadě o pochybení soudního exekutora, kterého v souladu s § 56 exekučního řádu stíhá povinnost doručovat v exekučním řízení. Nečinnost soudního exekutora není omluvitelná ani případnou absencí výslovného pokynu soudu k doručení, ani následným předložením spisu soudního exekutora v kárném řízení, natož blíže nespecifikovanou a nedoloženou odlišnou praxí soudů při doručování. Neplnění zákonem uložené povinnosti ze strany orgánu veřejné moci s důsledky zasahujícími do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž vždy i porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud považuje za ústavně souladný s principy spravedlivého řízení jen takový postup, kdy při doručení rozhodnutí soudu soudnímu exekutorovi s nedostatečným počtem stejnopisů a chybějícím údajem o tom, zda s ohledem na konkretizované důvody hodné zvláštního zřetele (srov. § 7 alinea prima vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti) nedoručil účastníkům řízení své rozhodnutí soud sám, je dán důvod k vyjasnění postupu ohledně doručování, a to z podnětu soudního exekutora. Podle výsledku je soudní exekutor buďto následně ve svém spise povinen zaznamenat, proč soudní rozhodnutí nedoručoval, anebo si musí vyžádat další stejnopisy a ty doručit a soudu následně bez vyzvání doložit doručení.

V žádném případě důvodem pro nečinnost soudního exekutora není absence pokynu soudu při dostatečném počtu zaslaných stejnopisů, neboť povinnost k doručování vyplývá pro soudního exekutora přímo ze zákona, jak bylo uvedeno výše. Z rozporných sdělení soudního exekutora o tom, že usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-46 neobdržel v dostatečném počtu stejnopisů (pouze dvou) a že následně chybějící stejnopisy nalezl v jiném svém spise, Ústavní soud dovozuje, že soudní exekutor dostatečný počet stejnopisů k doručení účastníkům řízení od soudu včas obdržel, avšak zákonem uloženou povinnost rozhodnutí doručit nesplnil.

Z koncepce exekučního řízení je na druhé straně zřejmá určitá míra dozoru soudu nad činností soudního exekutora. Soud tedy nesmí zůstat nečinný, pokud je v rozporu se zákonem nečinný soudní exekutor. Pokud soudní exekutor nedoloží obratem doklady o doručení soudního rozhodnutí, je to důvodem k urgenci. Takový postup ostatně sám soud zvolil ve vztahu k jinému svému rozhodnutí, jak správně poukázal soudní exekutor. Pokud však soud zůstane nečinný, sám se podílí na porušování povinností soudního exekutora.

Jak v případě doručování usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-46, tak v případě doručování vyjádření soudního exekutora k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce bylo řízení zatíženo vadou vedoucí k vydání usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-124, opět zatíženému ústavněprávně relevantní vadou.

Z toho důvodu je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2006 č. j. 96 Nc 5424/2004-124 opodstatněná, a proto jí bylo v souladu s § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") zcela vyhověno. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavní soud konstatuje, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že nebylo stěžovateli doručeno ani předchozí kasační rozhodnutí soudu v téže věci, ani vyjádření soudního exekutora k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť tím byl soudní exekutor oproti stěžovateli zvýhodněn. Ústavní soud se proto nezabýval dalšími námitkami stěžovatele vztahujícími se k tomuto rozhodnutí, protože tyto námitky již nemohly na věci nic změnit, a uvedené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil.

Rozhodnutí o nevyloučení osoby v postavení orgánu veřejné moci z řízení k námitce podjatosti zásadně není důvodem k ústavní stížnosti. To je dáno tím, že tato námitka zůstává i v případě takového rozhodnutí zachována i pro případný opravný prostředek o věci samé. Přesto i na řízení o této námitce je nutno aplikovat principy spravedlivého řízení, jak bylo uvedeno výše. To platí tím spíše, pokud soud rozhodující o námitce podjatosti podané současně s opravným prostředkem tuto námitku od opravného prostředku oddělí a rozhodne o ní následně samostatně, jako se to stalo v nyní posuzovaném případě.

Ústavnísoud konstatuje, že stěžovatel zařadil námitku podjatosti soudního exekutora do rámce svých námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. O námitkách proti nákladům bylo rozhodnuto usnesením č. j. 96 Nc 5424/2004-46. O podané námitce podjatosti bylo však rozhodnuto až v důsledku urgencí, stížnosti na průtahy v řízení a nepochybně též i podání návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 61 UL 23/2006-8) usnesením č. j. 96 Nc 5424/2004-133 po cca deseti měsících. Podle názoru Ústavního soudu je příznačné, že krátce před vydáním posledně uvedeného usnesení byl stěžovatel vyzván, aby ve třídenní lhůtě doplnil a upřesnil svůj návrh. Stejně příznačné je, že soud nerozhodl bezprostředně po uplynutí jím stanovené lhůty (která uplynula 14. srpna 2006), ale s odstupem dvanácti dnů. Skutečnost, že obecný soud ve svém rozhodnutí ignoroval podání stěžovatele reagující na výzvu k doplnění a upřesnění námitky podjatosti soudního exekutora, které se dostalo do jeho sféry vlivu před vydáním napadeného usnesení, tak představuje dovršení jeho svévolného postupu v této věci. Nejen v důsledku toho se totiž soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele.

Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona zcela vyhověl ústavní stížnosti i v části týkající se usnesení č. j. 96 Nc 5424/2004-133. Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona konstatuje, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soud ignoroval podání stěžovatele, které mu bylo doručeno před jeho rozhodnutím. I v tomto případě se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele vztahujícími se k tomuto rozhodnutí, protože tyto námitky již nemohly na věci nic změnit, a uvedené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil.

Podle § 44 odst. 2 zákona bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další účelné objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.

Ústavnísoud se zabýval i návrhem stěžovatele na postup podle § 62 odst. 4 zákona, tj. uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Přitom vzal v úvahu, že o opakování právního názoru Ústavního soudu v téže věci se jedná pouze v případě nedoručení vyjádření soudního exekutora k námitkám stěžovatele proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce. Jedná se tudíž pouze o dílčí důvod vydání tohoto nálezu. Nadto bylo shora vyloženo, že uvedené pochybení bylo v prvé řadě způsobeno postupem soudního exekutora, který však na rozdíl od soudu není účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti, a proto na něj shora uvedené zákonné ustanovení nelze vůbec aplikovat. Stěžovatel rovněž ve svém návrhu neuvedl žádné zvláštní důvody na své straně, které by odůvodňovaly postup odlišný od obecného principu vyplývajícího z § 64 odst. 3 zákona. S ohledem na princip přiměřenosti a nutnost restriktivního výkladu předmětné právní úpravy (sp. zn. I. ÚS 142/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 45) v posuzovaném případě neshledal Ústavní soud prostor pro přiznání náhrady nákladů řízení, a návrh stěžovatele proto odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru