Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4167/19 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
advokát/odměna
Plná moc
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.4167.19.1
Datum podání30.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 1, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4167/19 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Karla Shelleho, LL.M., MBA, se sídlem Ambrožova 6, Brno, zastoupeného doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc., advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 10 T 13/2018 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2019 č. j. 3 To 186/2019-1355, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 37 Listiny a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatele, v postavení obhájce odsouzeného, na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v částce 71 632 Kč. Krajský soud uvedl, že při přezkoumávání uplatněného nároku dospěl ke zjištění, že stěžovatel poskytl právní pomoc odsouzenému v trestním řízení, avšak na základě plné moci udělené sestrou odsouzeného. Veškeré náklady je podle soudu povinna stěžovateli uhradit sestra odsouzeného, která se stěžovatelem uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb (plnou moc). Sestra odsouzeného vystupuje podle soudu v plné moci, tedy na základě samostatného závazkového právního vztahu, vlastním jménem a na vlastní náklady a přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou cenu ve vztahu k odsouzenému je v tomto směru podružné, jelikož je hradí ten, kdo si obhájce najal.

3. Vrchní soud shora označeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že jakkoliv je sestra obžalovaného (zde již odsouzeného) osobou oprávněnou zvolit mu obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady, jestliže plnou moc uzavřela svým jménem. Ztotožnil se přitom se závěry krajského soudu a jeho rozhodnutí označil jako podrobně, logicky a přesvědčivě odůvodněné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že plnou moc nelze posuzovat jako smlouvu, jelikož vztah i přes prvotní zmocnění sestrou odsouzeného je mezi zvoleným obhájcem a klientem - odsouzeným. Dále provádí rozsáhlý rozbor problematiky nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, resp. polemizuje v tomto směru se závěry obecných soudů, podle kterých je tato skutečnost v posuzovaném případě podružná a argumentuje nepředvídatelností rozhodnutí obecných soudů.

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily.

8. Zvolený obhájce představuje způsob obhajoby, který z hlediska vztahu mezi obhájcem a obviněným má vždy přednost před obhájcem ustanoveným. Zvoleného obhájce pověřuje obhajobou sám obviněný nebo některá z osob jemu blízkých, zatímco ustanoveného obhájce ustanovuje soud. Obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb (srov. ustanovení § 1 až § 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). V souvislosti s tím mu obviněný udělí plnou moc, kterou se pak obhájce prokazuje v řízení. Osoby, které jsou oprávněny zvolit obviněnému obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Jde o osoby, které mají zpravidla vzhledem ke vztahu k obviněnému samy osobní zájem na výsledku řízení (k tomu blíže Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013).

9. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru