Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4160/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.4160.18.1
Datum podání17.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4160/18 ze dne 28. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici VS ČR Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, proti rozsudku Okresního soudu Pardubice ze dne 25. 8. 2016 č. j. 1 T 53/2016-88 a usnesení Krajského soudu Hradec Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2016 č. j. 14 To 372/2016-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl odsouzen za to, že mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se domnívá, že bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a zásada právní jistoty plynoucí z čl. l Ústavy.

2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že proti napadenému usnesení krajského soudu nepodal dovolání, neboť v rozhodné době (dva měsíce po doručení usnesení krajského soudu) neměl dostatečné finanční prostředky, aby mohl využít právních služeb advokáta. Stěžovatel se domnívá, že výkon trestu (jenž měl mařit) mu byl rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 14. 4. 2016 č. j. OSAP/P-1158/15-D/85 odložen a že se tím nezabývaly ani soudy v napadených rozhodnutích, ani ministr spravedlnosti, jehož žádal o podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jeho ústavní stížnost, podle jeho soudu, široce a významně přesahuje jeho osobní zájem. Otázka (ne)účinků ex tunc přesahuje do jiných právních odvětví, zejména potom do vztahů upravených právem správním a trestním. Této úvaze svědčí podle stěžovatele už sám fakt, že se Ústavní soud touto otázkou zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1260/07 ze dne 30. 9. 2008.

3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci."

5. V nyní projednávaném případě z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž lze podat dovolání. K tomuto však stěžovatel nepřistoupil a bez vyčerpání této možnosti ochrany svých práv se domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. Za dané situace tak stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. Argument, že se obecné soudy měly zabývat judikaturou Ústavního soudu, která se podle stěžovatele na jeho věc vztahuje, nemůže ani vést k tomu, aby Ústavní soud konstatoval, že v dané věci jsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelům návrh není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný.

6. Návrh, který je nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. prosince 2018

Kateřina Šimáčková

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru