Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 416/01Usnesení ÚS ze dne 17.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
poučení
Byt
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.416.01
Datum podání10.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 705, § 712 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 416/01 ze dne 17. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele RNDr. O. B., zastoupeného advokátem JUDr. A. G., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, čj. 15 Co 663/2000-128, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2000, čj. 9 C 210/99-94, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a H. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 210/99, z něhož zjistil následující:

H. B. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) se svým návrhem domáhala proti stěžovateli, svému bývalému manželovi, zrušení práva společného nájmu bytu II. kategorie, jenž sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. 8. 2000, čj. 9 C 210/99-94, jejímu návrhu vyhověl a vyslovil, že právo společného nájmu bytu stěžovatele a vedlejší účastnice se zrušuje. Určil, že výlučným nájemcem bytu se stanovuje vedlejší účastnice. Rozhodl dále, že stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat vedlejší účastnici do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování. V části, v níž se vedlejší účastnice domáhala odevzdání bytu "v dokonalém stavu", její žalobu zamítl.

Stěžovatel se proti rozhodnutí, v části, jíž bylo vyhověno návrhům vedlejší účastnice, odvolal.

Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud vyšel z úplných skutkových zjištění a že správně posoudil věc. Ve věci vydal dne 8. 3. 2001, čj. 15 Co 663/2000-128, rozsudek, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k dotčení jeho práva na zákonnou ochranu rodičovství a rodiny (čl. 32 odst. 1 Listiny), práva rodiče pečovat o děti a jejich výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na rovné postavení všech účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy). Domnívá se, že postupem soudů došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něj má být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí zájem dítěte, čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který garantuje právo dítěte nebýt odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, jakož i čl. 27 odst. 1 téže úmluvy, jenž stanoví právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Obecné soudy neposkytly podle jeho názoru náležitou ochranu jeho právům, čímž byl dotčen rovněž čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.

Stěžovatel v první části své ústavní stížnosti zpochybnil závěr obecných soudů, že za trvání jeho manželství s vedlejší účastnicí vznikl společný nájem bytu manžely. Namítá, že obecné soudy se nezaměřily na posouzení, zda je předmětný prostor bytem, což stěžovatel považuje pro danou věc za otázku zásadní. Stěžovatel tvrdí, že soud prvního stupně sice vyšel z předpokladu, že se jedná o byt, ovšem bez náležitě zjištěného skutkového stavu. Za této situace nemůže být správné rozhodnutí soudů o zrušení práva společného nájmu bytu manžely spolu s určením výlučného nájemce bytu a se stanovením povinnosti předmětný byt vyklidit. Odkazuje dále na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž je pro určení, zda předmětný prostor je bytem, rozhodné pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu. Tvrdí, že povinnost prokázat právní povahu předmětného prostoru měla v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice. Své důkazní břemeno však neunesla, na což on ve svém odvolání poukázal. Namítá, že odvolací soud jeho výtku nesprávně interpretoval jako "tvrzení" zpochybňující právní povahu předmětného prostoru a věc uzavřel s tím, že stěžovatel nesplnil povinnost navrhnout důkazy k jeho prokázání. Tímto závěrem však odvolací soud nesprávně na něj přesunul důkazní břemeno, které měla ve skutečnosti nést vedlejší účastnice. Stěžovatel dále uvádí, že pokud odvolací soud takto nesprávně kvalifikoval jeho výtku, postupoval navíc vadně, když jej za této situace nepoučil o povinnosti navrhnout k prokázání svého "tvrzení" důkazy, čímž nesplnil poučovací povinnost podle § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř.") a údajně mu znemožnil předložit potřebný důkaz. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy pochybily, když otázku, zda předmětný prostor je či není bytem neřešily jako otázku prejudiciální.

Ve druhé části ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřil na otázku přidělení bytové náhrady tomu z bývalých manželů, který nebyl soudem určen výlučným nájemcem předmětného bytu. Ze zákonné úpravy dovodil, že pokud se soud rozhodne nepřidělit za této situace náhradní byt, ale pouze náhradní ubytování, musí mít pro tento závěr důvody, které jsou "zvláštního zřetele hodné". Existenci a zvláštnost těchto důvodů musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně objasnit, neboť se jedná o výjimku ze zásady, že druhý z manželů má právo na náhradní byt.

Stěžovatel namítá, že soudy použily jako jeden z důvodů zvláštního zřetele hodný skutečnost, že vedlejší účastnici byly svěřeny do výchovy nezletilé děti z rozvedeného manželství. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy nesprávně vztáhly ustanovení § 705 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), podle nějž mají být při rozhodování o tom, který z manželů bude soudem určen jako výlučný nájemce předmětného bytu, upřednostněny zájmy nezletilých dětí, i na posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných podle ustanovení § 712 odst. 3 OZ, které řeší přidělování bytové náhrady. Jako další důvod zvláštního zřetele hodný označil soud skutečnost, že stěžovatel založil novou rodinu se Z. Š. a jejím nezletilým synem J. a ti se bez souhlasu vedlejší účastnice přestěhovali do předmětného bytu. Stěžovatel tvrdí, že přestože s paní Š. dosud neuzavřel manželství, je jejich vztah dlouhodobý a pevný. Vzhledem k tomu, že účastníkem tohoto vztahu je i nezletilá osoba, lze jejich vzájemné vazby kvalifikovat jako vztahy uvnitř rodiny, jejíž ochranu zaručuje čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel se domnívá, že k založení nové rodiny, ani k soužití jejích členů v předmětném bytě nemusí žádat souhlas vedlejší účastnice. Skutečnost, že vedlejší účastnici o souhlas nežádal, nemá proto povahu důvodu zvláštního zřetele hodného (podle ustanovení § 712 odst. 3 OZ). Stěžovatel se domnívá, že přestěhováním své družky a jejího syna do předmětného bytu splnil zároveň povinnost, již mu ukládá čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, ve vztahu k posledně uvedenému, neboť ze zmíněného ustanovení lze dovodit jeho vlastní povinnost zajistit vhodné ubytování dítěte. Uvádí, že ačkoli není biologickým otcem syna paní Š., stará se o něj, přispívá na jeho výživu a odpovídá za zabezpečení jeho životních potřeb. Jejich vztah lze tak považovat za vztah rodiče-otce a syna. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v úvahách o kategorii přidělené bytové náhrady nezohlednily skutečnost, že stěžovatel nežije sám, nýbrž má novou rodinu, jejíž bytové potřeby je nutno rovněž uspokojit.

Napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakých důvodů se soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Údajně z něj nevyplývá, proč odvolací soud neprovedl jeho důkazní návrhy, zejména výslech svědkyně Š. Odůvodnění napadených rozsudků v části týkající se posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 712 odst. 3 OZ) podle stěžovatele nesplňuje zákonné požadavky (§ 157 odst. 3 o.s.ř.).

Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k poruše- ní ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., § 132 o.s.ř., § 153 odst. 1 o.s.ř., § 157 odst. 2 o.s.ř., a to způsobem, který představuje zásah do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 215/99, nález sp. zn. II. ÚS 211/98 a nález publikovaný ve Sb. ÚS sv. 10 - I. díl č. 21, s. 141.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 3, a vedlejší účastnici řízení, H. B., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti vyhověno nebylo, neboť se domnívá, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Dodává, že se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že předmětný prostor je bytem, jak to vyplývá z dohody o užívání bytu a dohody o výměně bytů. Uvádí, že stěžovatel měl k těmto závěrům pouze obecné a nekonkrétní námitky a v řízení před odvolacím soudem na jejich podporu žádné důkazy nenavrhl. K přidělené bytové náhradě podotýká, že existence "důvodů zvláštního zřetele hodných" plyne z hodnocení konkrétních důkazů, které jsou v odůvodnění obou napadených rozsudků uvedeny.

Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozsudek soudu prvního stupně vychází z úplného skutkového základu a jeho odůvodnění obsahuje hodnocení provedených důkazů, které je v souladu se zákonem.

H. B. se k ústavní stížnosti nevyjádřila, ačkoli jí byla příslušná výzva řádně doručena (náhradním doručením) (§ 46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud považuje mimo to za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přísluší mu "toliko" posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda jím nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.

Stěžovatel v první části ústavní stížnosti staví svou argumentaci na zpochyb- nění, zda vůbec vznikl společný nájem bytu manžely. Namítá, že se soudy nezabývaly otázkou, zda je předmětný prostor bytem. Pokud by totiž bytem nebyl, nemohlo by za trvání manželství vzniknout právo společného nájmu manželů k němu a nebyl by dán předpoklad pro jeho zrušení.

Ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně při zjišťování okamžiku vzniku práva společného nájmu k bytu provedl řadu důkazů, zejména doloženým rozhodnutím o schválení dohody o výměně bytů vydaným dne 2. 7. 1987 odborem bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Plzni 3 a dohodou o užívání bytu ze dne 20. 7. 1987 uzavřenou mezi stěžovatelem a Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 3 (oba dokumenty jsou v kopii přiloženy k soudnímu spisu). V obou uvedených listinách je prostor vymezený v žalobním návrhu vedlejší účastnice shodně označen jako byt. Vzhledem k tomu, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo uzavřeno dne 11. 7. 1981 a rozvedeno dne 26. 3. 1998, z uvedeného současně vyplývá, že za trvání manželství vzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Soud prvního stupně neměl důvod zabývat se dále právní povahou předmětného bytu, když stěžovatel v průběhu řízení žádné důkazní návrhy směřující ke zpochybnění zjištěného stavu nevznesl, jak vyplývá ze spisového materiálu. Stěžovatel uplatnil poprvé uvedenou námitku v odůvodnění svého odvolání (č.l. 116 spisu). Ovšem ani v ní, ani v řízení před odvolacím soudem kromě hypotézy, že se v minulosti vyskytly i případy, kdy příslušné bytové orgány přidělovaly za účelem bydlení různé prostory, které k tomuto účelu nebyly určeny, žádná konkrétní tvrzení, jež by zpochybnila právní povahu předmětného bytu, neuplatnil.

V ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Vedlejší účastnice prokázala svá tvrzení ve vztahu k povaze předmětného prostoru i okamžiku vzniku společného práva nájmu k němu doložením listinných důkazů. Svou povinnost tvrzení a důkazní tedy splnila. Pokud stěžovatel měl v úmyslu její tvrzení zpochybnit, měl jako protistrana ve sporném řízení možnost tvrdit konkrétní okolnosti a navrhovat provedení důkazů vyvracejících správnost zjištěného stavu. Jestliže však v průběhu řízení před soudem prvního stupně stěžovatel v daném ohledu žádná odlišná tvrzení nepřednesl, nýbrž formuloval jen důkazně nepodloženou pochybnost obecného charakteru, neměl odvolací soud důvod se právní povahou bytu dále zabývat, neboť zjištěný stav nebyl kvalifikovaně zpochybněn. Proto námitka stěžovatele, že soud na něj nesprávně a k jeho tíži přesunul důkazní břemeno, které ve skutečnosti měla nést vedlejší účastnice, není důvodná. Totéž přirozeně platí pro jeho námitku, že soud měl povahu předmětného prostoru snad řešit jako otázku předběžnou.

Stěžovatel dále namítá, že soud nesprávně kvalifikoval jeho výtku jako "tvrzení", z čehož pro něj vyplynuly nepříznivé procesní důsledky. Stěžovatel dovozuje, že pokud soud považoval jeho výtku za "tvrzení", měl jej poučit o jeho povinnosti předložit důkaz, a pokud tak neučinil, zbavil jej možnosti potřebný důkaz uplatnit. Uvedená námitka je zcela nedůvodná. Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení § 5 o.s.ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, že pokud jsou účastníku řízení známy konkrétní důvody, které by mohly zpochybnit skutková zjištění či právní posouzení, k nimž dospěl soud prvního stupně, a pokud tak účastník neučinil již v řízení před soudem prvního stupně, měl by je prokázat v odvolacím řízení, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje. Poučení soudu takového druhu by oslabilo úlohu soudu jako nestranného orgánu a založilo nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/96, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 56/95).

V průběhu celého řízení před obecnými soudy měl stěžovatel, ostatně právně zastoupený, široký prostor k uplatnění svých tvrzení i k předložení důkazů soudu a opakovaně tak činil. Uvedená námitka se tak Ústavnímu soudu jeví jako účelová.

Podstatou námitek stěžovatele v druhé části ústavní stížnosti je nesouhlas s posouzením existence "důvodů zvláštního zřetele hodných" pro snížení kategorie přidělované bytové náhrady ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 OZ, věta druhá za středníkem.

Podle uvedeného ustanovení v případech, kdy právo společného nájmu bytu vzniklo oběma manželům za trvání manželství, rozvedený manžel, který je povinen byt vyklidit, má právo na náhradní byt; soud však může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Uvedené ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou. Je ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1060/97, Sb.s.r. 98, 9:441).

Ústavní soud považuje námitku, že soud chybně zařadil mezi důvody zvláštního zřetele hodné i skutečnost, že vedlejší účastnici byly svěřeny do výchovy nezletilé děti, když uvedené kritérium již zohlednil při úvahách o tom, který z rozvedených manželů bude určen výlučným nájemcem předmětného bytu, za nedůvodnou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně hodnotil řadu konkrétních okolností daného případu, přičemž v souladu se zákonnou úpravou (§ 705 odst. 3 OZ) zvážil, jaké rozhodnutí by odpovídalo zájmům nezletilých dětí narozených z rozvedeného manželství. Pro rozhodnutí o přidělení bytové náhrady bylo nutné znovu komplexně zhodnotit všechny okolnosti případu. Skutečnost, že vedlejší účastnici byly svěřeny do výchovy dvě nezletilé děti z rozvedeného manželství, je ve věci nesporně okolností závažnou, a žádná zákonná překážka nebrání tomu, ji jako jeden z důvodů hodných zvláštního zřetele zohlednit.

Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí soudu o přidělení bytové náhrady nerespektuje jeho vazby k družce, paní Š., a jejímu nezletilému synovi, kteří s ním v předmětném bytě žijí. Nesouhlasí se závěrem soudu kvalifikovat skutečnost, že družka se synem v bytě bydlí bez souhlasu vedlejší účastnice, jako důvod zvláštního zřetele hodný, když, jak uvádí, k založení nové rodiny přece není třeba souhlasu třetích osob. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za případnou.

Napadená rozhodnutí jasně konstatují, že vedlejší účastnice byla i v době po rozvodu v postavení společného nájemce předmětného bytu a na základě tohoto jejího postavení bylo nezbytné žádat její souhlas za situace, kdy v bytě měly v úmyslu bydlet další osoby (§§ 700 až 702 OZ, srov. Jehlička, O., Švestka, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002, s. 870).

Podle ustanovení § 705 odst. 1 OZ je zákonem preferována dohoda rozvedených manželů o úpravě jejich práv a povinností k bytu, k němuž dosud mají právo společného nájmu, která však musí řešit nejen zánik společného práva a určení výlučného nájemce, ale i náležitosti vyklizení druhého nájemce včetně zajištění bytové náhrady pro něj. Rozhodnutí soudu, jehož jednotlivé výroky stran práv a povinností k předmětnému bytu tvoří nedělitelný celek, tak supluje dohodu rozvedených manželů, které v daném případě nebylo dosaženo. Podle ustálené judikatury soud při rozhodování o formě bytové náhrady, resp. o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, přihlíží zejména k příčinám zrušení práva společného nájmu bytu, k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům (srov. Jehlička, O., Švestka, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002, s. 870).

Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly při rozhodování o tom, zda je možné určité okolnosti případu považovat za důvody zvláštního zřetele hodné pro přidělení náhradního ubytování, řadu důkazů (výpovědi účastníků, listinné důkazy). Vyplývá z nich, že vedlejší účastnice byla nucena po dobu více než čtyř let bydlet spolu se dvěma nezletilými dětmi v azylovém domě, neboť jí stěžovatel znemožnil bydlet v předmětném bytě a jiné bytové možnosti neměla. Do předmětného bytu se přistěhovala družka stěžovatele se svým nezletilým synem, aniž by k tomu vedlejší účastnice jako nájemkyně dala souhlas. Příčiny rozvratu manželství rozvodový soud shledal v hrubém jednání stěžovatele vůči vedlejší účastnici a nezletilým dětem, narozeným z jejich manželství, které byly pro dobu po rozvodu svěřeny do péče vedlejší účastnice. Stěžovatel opakovaně podával na vedlejší účastnici trestní oznámení, je zdráv a zaměstnán. Obecné soudy při svých úvahách přihlédly rovněž k soužití stěžovatele s paní Š. a jejím synem, nicméně při komplexním posouzení všech okolností případu dospěly k závěru, že tato okolnost nemůže převážit nad uvedenými skutečnostmi, které lze kvalifikovat ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku jako důvody zvláštního zřetele hodné. Za dané situace není případné namítat porušení ochrany a práv dětí (dle Úmluvy o právech dítěte a Listiny), když je zřejmé, že stěžovatel má na mysli pouze práva dítěte své družky. Práva dvou nezletilých dětí narozených z rozvedeného manželství, ve svých úvahách naopak zcela pomíjí.

Ústavní soud nepovažuje za případnou ani námitku stěžovatele, dle níž se soudy nevypořádaly dostatečně se všemi jeho tvrzeními a neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Z ustanovení § 157 o.s.ř. nevyplývá povinnost vypořádat se se všemi tvrzeními, vyslovenými v průběhu řízení, ale "jen" přesvědčivým způsobem odůvodnit, které skutečnosti má soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Ústavní soud připomíná, že podle zprávy Evropské komise pro lidská práva ke stížnosti č. 7945/577 čl. 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Barbera z r. 1988, A-146, § 68, vyslovil závěr, že mu přísluší rozhodnout o tom, zda napadené řízení jako celek bylo spravedlivé ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Účelem ustanovení čl. 6 odst. 1 je mimo jiné uložit soudu (vnitrostátnímu) povinnost, aby řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS127/96). V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní.

Ani námitka porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny), které stěžovatel vztahuje na soužití se svou družkou a jejím synem, není důvodná. Ústavní soud připomíná, že v posuzovaném případě soudy na návrh jednoho z účastníků rozhodovaly o tom, jak vyřešit další uživatelské vztahy k bytu, když se na jejich uspořádání účastníci, rozvedení manželé, sami předtím nedohodli. K napadeným rozhodnutím soudy dospěly po posouzení všech relevantních okolností případu, v souladu se zákonnou úpravou. V dané věci navíc nelze přehlédnout, že k užívání předmětného bytu družkou stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky.

Pokud se jedná o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je z jejich systematického řazení v Ústavě zřejmé, že garantují zásadní principy soudní moci a neupravují ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu uvedená ustanovení nepodléhají kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. prosince 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru