Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 4156/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Stát
Investiční fond
akcionář
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.4156.16.1
Datum podání19.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

248/1992 Sb.

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 4156/16 ze dne 24. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Krbcové, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2015, č. j. 41 C 226/2008-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 25 Co 431/2015-119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, č. j. 30 Cdo 4058/2016-135, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 349.000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se jako akcionářka společnosti Český národní investiční majetkový fond, a. s. domáhala zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí podle žalobního tvrzení vznikla nesprávným úředním postupem (konkrétně nečinností) Ministerstva financí spočívajícím v nedostatečném dohledu nad uvedenou společností podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o investičních společnostech a investičních fondech").

2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.

3. Uvedená rozhodnutí porušila dle stěžovatelky její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběhu daného řízení a zpochybňuje skutkové a právní závěry učiněné obecnými soudy. Porušení shora uvedených základních práv spatřuje ve skutečnosti, že si obecné soudy na základě povrchního dokazování učinily na celou věc předem hotový názor, jehož nesprávnost stěžovatelce neumožnily prokázat, neboť zamítly téměř všechny její důkazní návrhy. Ačkoliv se prý nejedná o typický příklad tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvého stupně neopomněl v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit důvod zamítnutí důkazních návrhů, jenž spočíval v jejich údajné nadbytečnosti, přesto má stěžovatelka za to, že se fakticky o opomenuté důkazy jedná. Není totiž možné označit stěžejní důkazy vyvracející závěry soudu a tvrzení protistrany za nadbytečné, aniž by soud zcela konkrétně odůvodnil, v čem jejich nadbytečnost shledává. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že její žaloba sice byla projednána, avšak soudy se jí odmítly náležitě a důkladně zabývat a při svém rozhodování vyšly především z tvrzení a důkazů žalované strany. Svévolným zamítnutím důkazních návrhů ze strany soudů tak nebylo stěžovatelce umožněno, aby svá tvrzení v řízení prokázala a bylo jí tak znemožněno dosáhnout ochrany jejích vlastnických práv postižených v důsledku nesprávného úředního postupu státu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval jes obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení některého základního práva, zaručeného ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Není proto nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem samozřejmě není a ani být nemá [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

7. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá především v odlišném názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem soudy zjistily skutkový stav věci, když namítá, že jí navržené důkazy soudy chybně odmítly jako nadbytečné. Ústavní soud se k otázce tzv. opomenutých důkazů již opakovaně vyjádřil tak, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. nepřevzal je pro základ svých skutkových zjištění [viz třeba nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].

8. Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly v rozporu s výše uvedeným, neboť jak nalézací, tak odvolací soud se jednoznačně vyjádřily k tomu, proč neprovedly další důkazy stěžovatelkou navrhované, a to včetně toho, z jakého konkrétního důvodu shledaly tyto důkazy nadbytečnými (viz především str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelkou navrhovaných důkazech jako o opomenutých, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

9. Ústavní soud ostatně s ohledem na námitky stěžovatelky posoudil zjištěný skutkový stav v celé své komplexnosti, avšak ani tak neshledal, že by bylo možno dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že by dosahovalo ústavněprávní roviny. Zde Ústavní soud především připomíná, že již soud I. stupně uzavřel, že stát prostřednictvím orgánu dohledu postupoval v mezích zákona a v souladu s ním, když využil postupně sankcí dle zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Tento dohled byl přitom citovaným zákonem koncipován jako dohled následný (nikoli prevenční), kdy dohled nad činností fondu byl především v rukou akcionářů, kteří mohli a měli vykonávat prostřednictvím valné hromady svá práva vyplývající z vlastnění akcií. Jak také uzavřel odvolací soud, příčinou poklesu majetku fondu nebyla kontrolní činnost státu, takže tato činnost nemohla mít ani charakter nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Za této situace tedy stěžovatelkou navrhované důkazy nelze než hodnotit jako nadbytečné, neboť nemohly nijak změnit konečná rozhodnutí soudů a právní závěry v nich vyslovené.

10. Jen pro úplnost (s ohledem na obsah a zaměření ústavní stížnosti) Ústavní soud uvádí, že ani v meritorních právních závěrech obecných soudů neshledal jakékoliv pochybení, pro které by byl nezbytný jeho kasační zásah. Z obsahu napadených rozhodnutí se totiž podává, že se obecné soudy vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatelka přednáší v ústavní stížnosti, a proto na ně Ústavní soud v plné míře odkazuje.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavnísoud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru