Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 415/97Nález ÚS ze dne 18.05.1999K restituci majetku, vedeného v pozemkových knihách jako židovský majetek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDiskriminace
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/14 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.415.97
Datum podání05.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

128/1946 Sb.

5/1945 Sb.

87/1991 Sb., § 3 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 415/97 ze dne 18. 5. 1999

N 76/14 SbNU 135

K restituci majetku, vedeného v pozemkových knihách jako židovský majetek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K.

K., zastoupeného JUDr. S. P., advokátem, za účasti účastníků

řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6

a vedlejších účastníků 1) Bytového podniku v Praze 6, s. p., 2)

Městské části Praha 6, oba zastoupeni advokátem JUDr. M. Ř., 3)

Hl. města Prahy, zastoupeného advokátem Mgr. F. K., proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 19 Co 398/97,

19 Co 399/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.

11. 1996, sp. zn. 4 C 68/95, se souhlasem účastníků a vedlejších

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, sp. zn.

19 Co 398/97, 19 Co 399/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu

6 ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 4 C 68/95, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností a jejím doplněním se

stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byl

zamítnut restituční nárok na uzavření dohody o vydání věcí dle

zák. č. 87/1991 Sb., s odkazem na porušení základních práv,

uvedených jednak v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Ústavy ČR tím, že mu bylo

právo na vrácení majetku v restituci neoprávněně a protiprávně

zamítnuto a dále uvedených v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, protože

nebyl z důvodu nepřipuštění svého právního zástupce ve sporu řádně

zastoupen a nevěděl jako osoba bez právnického vzdělání jak ve

věci dále postupovat, čímž byly zvýhodněny žalované strany.

Nesprávnost postupu spatřuje stěžovatel i ve vedení celého sporu

Městským soudem v Praze, který mohl v případě nejasnosti nároku

požádat o doložení dalších důkazů, měl odročit jednání na další

termín a poté i po upravení procesní stránky věci, rozhodnout.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

stran stěžovatelem tvrzeného porušení práva vlastnit majetek

uvedl, že dle čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již

existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně a rovněž tak odmítl

porušení práva dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, neboť stěžovatel

nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, ale jen zástupcem J.

S., který musí jednat jedině osobně a nemůže se dát zastoupit

dalším účastníkem.

Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení ve svém

vyjádření odkázal na napadená rozhodnutí a na znění jejich

odůvodnění a odmítl porušení práva na vrácení majetku i jiných

práv žalobkyně.

Bytový podnik v Praze 6 jako vedlejší účastník ve svém

vyjádření uvedl, že v době řízení před soudem prvého stupně

zastával spolu s Městskou částí Praha 6 shodný názor, že žádný

z nich není v postavení povinné osoby a restituentovi náleží

v části, kde je restituční nárok oprávněný, jen finanční

odškodnění. Protože krátce po vyhlášení rozsudku judikoval

Nejvyšší soud tak, že povinnou osobou v podobných případech je

obec a v Praze příslušná městská část, jsou rozhodnutí obecných

soudů ve vztahu k němu správná a nedošlo ve vztahu mezi ním

a restituentem k porušení ústavních práv.

Městská část Praha 6 jako vedlejší účastník ve svém vyjádření

uvedla, že za situace, kdy odvolací soud potvrdil zamítavý

rozsudek soudu prvého stupně z jiného právního důvodu než který

použil soud prvého stupně, souhlasí s názorem odvolacího soudu, že

restituenti nenabízí v řízení důkazy, prokazující politickou

perzekuci jako důvod nevrácení nemovitostí dědici po původních

vlastnících na základě jeho žádosti podle zák. č. 128/1946 Sb.

popř. podle Dekretu č. 5/1945 Sb. a dále připustil, že v případě,

že tato perzekuce vyplývá automaticky z povahy věci, by mohlo být

ústavní stížností napadené rozhodnutí považováno za odporující

ústavně zakotvenému principu práva na spravedlivý proces.

Hl. město Praha jako vedlejší účastník ve svém vyjádření

vyslovil názor, že odvolací soud nepochybil, jestliže vyloučil

možnost zastoupení obecného zmocněnce advokátem, a dále, že

žalobkyně neprokázala základní předpoklady pro úspěšné uplatnění

restitučního nároku, totiž že nepředložila důkazy, svědčící o tom,

že nárok na nemovitosti byl řádně a včas uplatněn postupem,

zakotveným v Dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zák. č. 128/1946 Sb.,

s tím, že k uspokojení nároku nedošlo v důsledku politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. Závěrem dovodil, že jsou dány důvody pro zamítnutí

ústavní stížnosti.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv

a svobod tak, jak předpokládá ustanovení § 72 zák. č. 182/1993

Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

4 C 68/95, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6

rozsudkem ze dne 26. 11. 1996, čj. 4 C 68/95-53, žalobu J. S. na

uzavření dohody o vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb., a to domů

čp. 688, 689 a ideálních čtyř desetin domu čp. 690, nacházejících

se v k. ú. D. spolu s pozemky a dále na uhrazení alikvotního

podílu na nájemném za období od 1. 2. 1995, do vydání věcí zamítl

s odůvodněním, že nelze určit povinnou osobu dle ustanovení § 4

odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť podle tohoto ustanovení, které

zůstalo pozdějšími novelami nedotčeno, je povinnou osobou stát

nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti uvedeného zákona,

tedy ke dni 1. 4. 1991, věc držela. Takovou osobou byl sice Podnik

bytového hospodářství v Praze 6, který však ke dni podání výzvy

k vydání věci ji již nedržel. Městská část Praha 6 naopak věc ke

dni podání výzvy držela, ale nedržela ji ke dni účinnosti zák. č.

87/1991 Sb., není proto ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 tohoto

zákona rovněž povinnou osobou. Konečně ani hl. město Praha dle

názoru soudu prvého stupně nesplňovalo znaky povinné osoby, neboť

ke dni účinnosti zákona ani poté nemělo nemovitosti v držení.

K odvolání J. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6

rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 1997, sp. zn.

19 Co 398/97, 19 Co 399/97, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvého

stupně ve věci samé, ovšem z jiných důvodů než uvedl soud prvého

stupně. Městský soud v Praze dovodil, že paní J. S. by mohla být

za splnění dalších podmínek oprávněnou osobou pouze k restituci

majetku, původně patřícímu ing. K. K., a to k ideálním dvěma

desetinám domu čp. 688 s parcelou č. 151 a k ideálním dvěma

desetinám domu čp. 690 s parcelou č. 149, protože v řízení bylo

prokázáno, že její manžel byl podle OZO dědicem pouze po ing.

K. K. a také dědickou přihlášku podal pouze do dědictví po něm.

Dále soud dovodil, že J. S. nesplňuje další nezbytné zákonné

podmínky, aby mohla být považována za osobu oprávněnou, a to

podmínky uvedené v ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění zák. č. 116/1994 Sb., tedy neprokázala, že restituční nárok

dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. nebo dle zák. č. 128/1946 Sb.

nebyl uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona,

tzn. z důvodu politické perzekuce či postupu, porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody.

Protože v předmětné věci jde o restituční nárok dle zák. č.

87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., je třeba úvodem

odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž při

posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že každý

restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci

i k osobám oprávněným tak, aby byl splněn účel i smysl tohoto

zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových

a jiných křivd, vzniklých v období od roku 1948 do 1. 1. 1990.

Ústavní soud především zkoumal, zda stěžovatel je právním

nástupcem žalobkyně, zemřelé 26. 8. 1997. V tomto směru zjistil ve

věci 20 D 1264/97, Nd 234/97, projednání dědictví po J. S., že

tato zemřela 26. 8. 1997 a že zanechala závěť ze dne 20. 5. 1994,

psanou notářským zápisem, čj. N 122/94, Nz 119/94, ve které

ustanovila dědicem veškerého majetku pana K. K. Dále bylo

zjištěno, že jmenovaná zemřela bezdětná, byla vdova, sourozence

neměla. Vlastní dědické řízení bylo dne 23. 10. 1997 zastaveno,

poněvadž J. S. zanechala pouze majetek nepatrné hodnoty. Protože

stěžovatel je tedy právním nástupcem J. S., přezkoumal Ústavní

soud ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu

pro Prahu 6, sp. zn. 4 C 68/95, včetně jeho příloh, a dospěl

k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu nelze nic vytknout,

dovodil-li, že právní předchůdkyně stěžovatele je oprávněnou

osobou pouze k nemovitostem původně patřícím ing. K. K. (dvě

desetiny domu se stavební parcelou v k. ú. D., dvě desetiny domu

se stavební parcelou v k. ú. D.), neboť v řízení byla prokázána

příbuzenská a z toho plynoucí dědická posloupnost dle OZO pouze

mezi ing. K. K. a manželem J. S., zatímco po M. K., manželce ing.

K. K. a přes ni po jejím otci dr. B. D. se O. S. nemohl stát

dědicem, neboť tito nezanechali závěť a nebyl u nich příbuzenský

poměr požadovaný dle OZO k dědění. Stejně tak se nemohl O. S. stát

dědicem majetku M. K. přes jejího manžela, protože tento svou

manželku nepřežil. Na druhé straně má však Ústavní soud za to, že

závěr krajského soudu o tom, že právní předchůdkyně stěžovatele

neprokázala, že restituční nárok dle Dekretu č. 5/1945 Sb. nebo

dle zák. č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů uvedených

v § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č.

116/1994 Sb., je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů,

když ze zápisu z jednání u notáře ze dne 10. 9. 1948, sp. zn. D II

821/47, kterým O. S. žádal okresní soud o přijetí dědické

přihlášky k dědictví po K. K. a z usnesení Okresního soudu

civilního pro Prahu-sever, který dědickou přihlášku přijal, plyne,

že o restituci majetku, vedeného v pozemkových knihách jako

židovského majetku, usiloval. Pokud tedy z pozemkových knih

a z rozhodnutí o přídělu konfiskovaných nemovitostí ze dne 31.

12. 1949, sp. zn. V III 1001/49, k. ú. D., dům s pozemky

a rozhodnutí ÚNV hlavního města Prahy ze dne 17. 11. 1952, sp. zn.

VII/5-193.6.17.11.52, k. ú. D., dům s pozemky plyne, že uvedené

nemovitosti připadly státu dle Dekretu č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a přitom je z prohlášení za

mrtvého Okresního soudu civilního pro Prahu-sever ze dne 1. 2.

1947 a z kartotéky transportů nesporné, že K. K. byl prohlášen za

mrtvého, když se stal při transportu dne 25. 8. 1942 z tzv.

rasových důvodů z Terezína nezvěstným, a navíc z dokladu ONV

v Praze 6 ze dne 13. 6. 1953, resp. z v něm uvedeného odkazu na

usnesení Rady ONV v Praze 6 ze dne 16. 9. 1952, čj.

193/1-14.IX.52-6-8, se podává, že řízení dle Dekretu č. 108/1945

Sb. proti K. K. bylo zastaveno jako bezpředmětné, potom nezbývá

než uzavřít, že šlo o naplnění skutkové podstaty § 3 odst. 2 zák.

č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., včetně postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, neboť

předmětný majetek byl nepochybně majetkem, který jako židovský

majetek podléhal režimu poválečných restitučních předpisů (Dekret

č. 5/1945 Sb., zák. č. 128/1946 Sb.) a bylo o něj také po 25.

únoru 1948 usilováno, avšak stát se ho přesto zmocnil, a to

zneužitím Dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského

majetku, přičemž právě tato okolnost posunuje jednání státu do

roviny postupů, porušujících obecně uznávaná lidská práva

a svobody, neboť jak v případě K. K., tak O. S., který byl rovněž

v koncentračním táboře, šlo nepochybně o majetek oběti nacismu

a nikoliv jejich představitelů.

Podle názoru Ústavního soudu je tedy v projednávané věci

naplněna skutková podstata § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění zák. č. 116/1994 Sb., a pokud krajský soud dospěl

k opačnému závěru, činil tak v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR

a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil.

Pro úplnost stran povinné osoby v případě přechodu

vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zák. č.

172/1991 Sb. Ústavní soud uvádí, že povinnou osobou ve smyslu

§ 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je obec jako vlastník, protože

restituční nárok byl uplatněn až dne 1. 7. 1994, zatímco

k přechodu vlastnictví došlo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj.

25. 5. 1991 (srov. též rozsudek Nejvyššíhosoudu ČR ze dne 28. 9.

1998, čj. 2 Cdon 593/97-59).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 5. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru